Vlčí krev - 1. kapitola

1. KAPITOLA - ODKAZ PŘEDKŮ

Budu vám vyprávět příběh jedné dívky. A ne jen tak obyčejné dívky. Wyrfel se totiž narodila ve velice zvláštní rodině. V prastaré rodině, která už po generace tajila svou skutečnou identitu. Byla to rodina rumunských lycantropů, zvaných lugarů.
Ano, chápete správně. Lugarové se uměli proměňovat, stejně jako všichni lycantropové ve specifická zvířata, v tomto případě ve velké šedé vlky, aniž by byli závislý na cyklech luny. Navíc to byla nejčistší rodová linie lugarů, a tak byli i nejváženější. Ale samozřejmě, že po čase přišel den, kterého se již po celé generace obávali.
Den kdy byli odhaleni.
Wyrfel na něj často nerada vzpomínala.
Ten den hustě sněžilo. Zrovna se vrátila z lesa, kde tak ráda běhala v podobě šedo-hnědé malé vlčice s hustým kožichem. Netušila ale, že ji sledovala skupina nemilosrdných lovců, co se snažila jejich rodinu už hezkých pár týdnů najít. Podle jejích stop našla jejich dům. Přepadla je a vyvraždila celou rodinu, včetně jejích dvou sourozenců, matky, otce a prarodičů. Přežila jen sotva sedmiletá Wyrfelia. Ta stačila utéct do lesa a skrýt se ve své vlčí podobě v lese.
Psy, které na ni lovci pustili se jí totiž tak báli, že radši před ní utekli. A to byla její záchrana, protože samotným lovcům se nechtělo trmácet po lesích a hledat ji. Byla zachráněna.
Druhého dne se jí naštěstí ujala početná smečka skutečných vlků. Vlci se o ni láskyplně starali a svým způsobem jí nahrazovali mrtvé rodiče. Smečka se po čase stala její jedinou rodinou.

Rumunsko, O sedm let později.

Wyrfel ve smečce žila jen do svých patnácti let. Pak musela smečku opustit, protože ji nově zvolená hlavní vlčice Drena vyštvala pryč....cítila v ní konkurenci a především polovičního člověka.
Proto se zase začala transformovat v člověka. Neměla na vybranou. Jako osamocená vlčice neměla moc velkou šanci. Ve dne normální pracující dívka ( i když... prvních pár měsíců žila v lese a do města chodila krást, nebo prodávat ulovenou zvěř), v noci vlk. Celkem si na to zvykla a vyhovovalo jí to.
Po několika málo měsících si našla i bydlení v hostinci, blízko u lesa, v jihovýchodní části Rumunska. Adoptovala ji postarší hostinská, která nikdy neměla děti a strašně moc po nich toužila. Proto ta adopce. Samozřejmě, že neměla ani tušení o pravé identitě, i když Wyrfel vypadala jinak, než ostatní lidé. Wyrfeliny oči nebyli hnědé, modré či zelené, ale sytě žluté, jaké mívali divocí vlci.
Wyrfel si tak mohla vést celkem spokojený život. Ve dne pomáhala v hostinci a v noci běhala jako vlčice po lese. Milovala běh. Ne lov, ale narozdíl od jiných jejího druhu divoký a nespoutaný běh napříč lesem. Bylo to dokonalé. Možná až příliš.