Vlčí krev - 4.kapitola

4. KAPITOLA - PODRAZ

Ráno byla Wyrfel šíleně unavená. Celou noc nezamhouřila ani oko. Musela pořád myslet na Darjena, a na to, že on je taky lugar, což jí nedovolovalo spát.
Přesto všechno už byla ráno v osm nachystaná v hospodě obsluhovat hosty. Sice se jí ani za mák nechtělo, ale musela... neměla na výběr. Celkem ji taky zajímalo, jak se asi vyspal ten hulvát Darjen. Doufala, že ještě hůř než ona. Zasloužil by si to.
„ Dobré ráno.“ Uslyšela najednou za sebou ten hluboký drsný hlas. Okamžitě ho poznala. Rychle se otočila. Nebyl to nikdo jiný, než Darjen.
Ušklíbla se. „ Dobré ráno.“ A chystala se odejít, co nejrychleji pryč.
Darjen ji ovšem velmi rychle chytl za ruku a ne zrovna jemně s ní smýkl zpátky. Rozzuřeně se jí přitom podíval do očí. „ Počkej. Ještě jsem neskončil.“
„ Já ale ano.“ Snažila se mu vytrhnout. Ale nemohla. Pořád byl o tolik silnější než ona. „ Dej ode mě okamžitě ty tvoje odporný hnáty pryč.“ Zavrčela tiše, ale důrazně. Uhla pohledem, „ než ti je zlámu na pár kusů.“
„ Ne. Nejdřív si my dva spolu promluvíme.“ Odsekl podrážděně.
„ Tady?! Zapomeň.“ Nadzdvihla Wyrfel obočí.
„ Tak půjdem ven.“
„ Už jednou jsem řekla NE.“
„ Ale já říkám ano.“
Oči se jí stáhly do dvou nenávistných čárek. „ Ne.“
„ Tak dobře,“ falešně si povzdechl, „ když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.“ Vyzývavě se jí přitom podíval do očí, aby zdůraznil, že to myslí absolutně vážně.
„ Budu křičet.“
„ Věř mi. Nebudeš.“ Dokonce jí zdálo, že se pousmál. A v tu chvíli pochopila, co má v plánu.
„ Opovaž se.“ Sykla tiše a rozhlídla se, jestli je někdo v místnosti. Nebyl, byli tam sami. Super, napadlo ji. Jestli zkusí, to co věděla, že chce udělat, klidně se promění ve vlka. Nenechá se takhle omezovat.
„ Jestli si myslíš, že ti proměna pomůže, tak na to rychle zapomeň.“ Řekl výhružně a uchechtl se.
„ Proč myslíš?“ Také ona se pousmála. Jak se ale přitom těšila, až mu jednu vrazí.
„ Pila si dneska ráno vodu?“
Wyrfel poklesla čelist. „ Co si s ní udělal?“
„ Trošku jsem ti ji vylepšil o takovou rostlinku, co je pro nás tak trochu jedovatá. Chápeš?“
Ve Wyrfel se málem zastavil dech. Moc dobře věděla, co to znamená. Dal jí do pití třezalku tečkovanou. To, co každému lugarovi zabraňuje proměnit se tak na dvě tři hodinky ve vlka. Jak to vlastně věděla? Jednou se toho omylem napila jako čaje. Bylo jí potom nepředstavitelně zle.
Náhle pocítila jak se jí navaluje. „ Ty parchante...“ Zalapala po dechu. Vody se napila tak před deseti minutami. Začalo to působit. „ Měla jsem tě včera večer zabít.“
Usmál se. „ Velká slova malé vlčice. Řekl bych, že teď se mnou půjdeš, že?“
„ Ne.“ Wyrfel se ušklíbla, i když jí začínalo být celkem slušně na umření. Znova se arogantně usmál, jako by pochyboval o jejích slovech. To ji nebezpečně namíchlo. Měla ho už plný zuby.
Rozpřáhla se, aby mu jednu rovnou vrazila. V tu chvíli ovšem chytil v letu její rozpřáhnutou pravačku a v mžiku jí zkroutil ruku za záda. Wyrfel sykla bolestí. „ Varoval jsem tě.“ Zašeptal jí tiše do ucha, až ji zamrazilo v zádech.
Naštěstí pro Wyrfel najednou někdo otevřel dveře a dovnitř přišli první hosté. Darjen ji pustil, jakmile si jich všiml. „ Vypař se.“ Zamumlala k němu naštvaně a promnula si zápěstí.
„ Promiň... ale nejsem éter. My dva se ještě uvidíme, na to nezapomeň.“ A s těmito slovy rázně odešel zpět do prvního patra, kde měl pokoj.
Wyrfel si hlasitě oddechla a šla obsluhovat hosty.
Celou tu dobu, co běhala po hospodě byla jako na trní. Pořád se musela ohlížet, jestli někde poblíž není schovaný Darjen. Asi po hodince za ní přišla její adoptivní máma.
„ Není ti špatně, Wyrfel ?“ Zeptala se starostlivě.
Wyrfel jen zavrtěla hlavou. „ Ne... není, jsem v pořádku.“
Chesyl jí sáhla na čelo. „ Vždyť jen hoříš, děvče. Běž na chvíli na čerstvý vzduch... já to tady zvládnu sama.“
Wyrfel nejdřív chtěla odpovědět, že ne, že jí je dobře, ale v tu chvíli se jí navalilo. Chytla se za pusu a rozběhla se rychle ven, na plácek za hospůdkou. Jakmile se vyzvracela, sesunula se na zem a opřela se o zeď. Na okamžik musela zavřít oči, jak se jí motala hlava.
Najednou na ni padl temný stín. Otevřela oči. Nad ní stál... Darjen. Vítězně se zašklebil. „ Já si říkal, kdy přijdeš.“
Wyrfel nereagovala. Jen se schoulila do klubíčka a tiše trpěla. Neměla náladu se sním hádat, natož normálně bavit. Jen tiše zavrčela a přitáhla si kolena k bradě.
Sklonil se k ní. „ Tobě je asi hodně zle, co?“
Vrhla po něm zuřivý pohled. „ Přišel ses mi vysmát?!“
Zamračil se. „ Ne. Jen jsem si chtěl s tebou promluvit. Tvoje chyba, že si byla tak umíněná a muselo to dopadnout takhle.“
Wyrfel se rozkašlala. „ Nech mě na pokoji. Už i tak je mi dost mizerně.“
„ Promiň. Omlouvám se ti.“ Řekl najednou. Opravdu to znělo upřímně.
Nemohla uvěřit vlastním uším. „ Cože?“
„ Nevěděl jsem , že na tom budeš tak špatně. V tom rozhovoru budem pokračovat, až ti bude trochu líp. Až mě budeš pořádně vnímat.“ Najednou vypadal starostlivě.
V tom ji pevně chytl kolem pasu a vzal ji do náruče. „ Co to děláš?!“ Vyhrkla Wyrfel rozčileně, když ji zvedl do vzduchu. Ani trochu se jí to nelíbilo, i když z Darjena vyzařovalo... teplo, které ji příjemně zahřívalo.
„ Zem je chladná... nechci aby ses nachladila.“
„Echm... Darjene... je skoro 30 °C.“ Odkašlala si Wyrfel, aby poukázala na tu skutečnost.
„ Tak dobře... chci využít té příležitosti, že... nejseš tak... protivná. Navíc se chci ujistit, že neutečeš až ti bude líp.“ Ušklíbl se. A měl pravdu. To byl přesně Wyrfelin plán. Jakmile by jí bylo dobře, hodlala to s ním ukončit.
Teď ovšem věděla, že ho bude muset vyslechnout.