Vlčí krev - 5.kapitola

5. KAPITOLA - UTEČ !

Teprve po dvou hodinách mohla Wyrfel znovu jasně myslet a pohnout se, aniž by se jí zmocnilo nutkání zvracet. V duchu a často i nahlas za to Darjena ne zrovna slušně proklínala. Ten se tomu ovšem vždy jen zasmál a něco „milého“ jí na oplátku také řekl, a potom si četl dál nějakou knihu rudé kožené vazbě se zlatými rytinami.
Ležela na posteli v jeho pokoji v hostinci a on seděl vedle ní v červeném křesílku a četl si nějakou knížku, jejíž titul neznala.
Wyrfel to nedalo, a často se během těch pár hodin přistihla, jak se na něho upřeně dívá a pozoruje každičký jeho pohyb. Byl tak zvláštně... roztomilý, když dychtivě hltal neznámí text. Černé pocuchané vlasy mu neustále padaly do obličeje a on si je každou chvíli dával za ucho, ale marně. Zase vyklouzly. Naprosto ji to uchvátilo.
Posadila se na znamení, že už jí je dobře. Tázavě se na ni podíval a rázně zaklapl knihu, až vazba poskočila.
Ušklíbla se. „ Tak mluv, ať to mám za sebou.“ Do hlasu se jí vloudila jízlivost.
Usmál se. „ Hm... ty se se mnou chceš bavit? Vést rozhovor?“ Udělal nevěřícný výraz.
Prstem ho laškovně šťouchla doprostřed hrudi. „ A co jinýho mě zbývá, když už si mě kvůli tomu přiotrávil a k tomu unesl?“
„No...,“ zamyslel se, „vlastně máš pravdu. A jen tak mimochodem – já jsem Darajen de Dollme.“ Nastavil jí ruku na seznámení.
„ Trochu pozdě, ne?“ Ušklíbla se a přehodila si nohu přes nohu.
„ Na představení sličné dívce není nikdy pozdě.“ Pousmál se. Wyrfel jen těžko zakrývala rozpaky.
„ Aleandema Wirfelia de Lunas.“ Hlesla.
„Nemusím ti říkat plným jménem, že ne?“ Zašklebil se.
„ Stačí Wyrfel,“ odmlčela se, „ tak co po mně chceš?“ Tvářila se vážně.
Nadechl se a podíval se jí do očí. Teprve teď si uvědomila, jak moc je má krásné a podobné těm jejím. Najednou dokonce zatoužila ho vidět jako vlka. „ Chci, aby si se mnou odsud odešla.“ Řekl tiše.
Nevěřícně na něho vytřeštila oči. „To snad nemyslíš vážně! “ Vydechla šokovaně. S tímhle ani trochu nepočítala. To opravdu ne.
Chytl ji za ruku. „ Tady nemůžeš zůstat... napořád.“
V tu chvíli se jí vybavila vzpomínka, dávno zasunutá někde vzadu své paměti. Bylo to ještě než si našla bydlení v hostinci. Tehdy přebývala poblíž své rodné vesnice Ferrund. Líbilo se jí tam, ale jednoho dne vesničané přišli na to, že je lugar. Vyhnali ji. Tu noc na ni křičeli : „ Ty bestie“ nebo „čarodějnice“ a hrubě jí nadávali. Už to nechtěla znovu zažít...
Jakmile viděl její zmučený výraz v obličeji, ruku jí stiskl ještě pevněji. „ Je mi líto, jestli jsi to už někdy zažila.... ale... pojď se mnou. Mířím do Bukurešti. Žije tam spousta lugarů v jedné velké komunitě. Chci se k nim přidat,“ usmál se a pokračoval dál, „ bylo by úžasné mít rodinu, která tě nebude odsuzovat pro to, co jsi, ne?“
V tu chvíli Wyrfel pochopila, že Darjen má pravdu. Nebude moci tady zůstat navždy. Jednou na to Chesyl bude muset přijít. A ona to nechtěla zažít znovu.
Kývla tedy smutně na souhlas. „ Kdy odjíždíme ?“
Pousmál se. „ Dnes v noci. Buď připravená. Přijdu pro tebe...“
„ Ale co tvoji společníci.. to je jen tak během noci opustíš?“ Nedalo jí to, musela se zeptat.
„ Cestuji s nimi jenom proto, že to je pro mě výhodné, do Bukurešti se mnou ovšem jít nechtějí.. jak se tedy rozhodneš?“ Zadíval se jí do očí.
„ Budu čekat,“ zašeptala tiše, zvedla se smutně odešla z jeho pokoje.
Hlavou jí vířily všemožné myšlenky... otázky. Chvílemi si byla jistá, že dělá správně a chvílemi naopak litovala svého rozhodnutí. Přesto... rozhodla se. Odejde. Bude to tak lepší. Pro všechny.
Ještě též večer si sbalila všechny potřebné věci, řekla Chesyl, že ji mám moc ráda a za tmavé noci se vydala s Darjenem, s tím divokým nevypočitatelným lugarem, vstříc nebezpečí a novému životu.