Tak jsem pravil o Lucii

V jednom konkrétním městě jednoho konkrétního státu se jednoho konkrétního dne narodila abstraktní dívčina jménem Lucie.
Měla spořádané rodiče, kteří se však vracívali pozdě ze zábav, a proto se se nejednou stalo, že Lucie byla doma úplně sama, a byly to asi její strašné zážitky z dětství - ještě se o nich zmíním později -, které zapříčinily, že v nynějším životě Lucie je taková, jaká je.
Když jí byly dva měsíce, přelezla ohrádku a vypravila se na průzkum pokoje. To hloupé dítě bylo zcela zaujato bílým měsícem, který plul po temně modré obloze. Seděla na okenním parapetu a pozorovala jej. Pak náhle práskly dveře a dovnitř dovrávoral opilý otec, prozpěvuje si veselou písničku. Lucii to tak vyděsilo, že se na na něj vrhla a pokousala ho. Od té doby otec projevoval známky zvláštního rozpoložení, které se plně vysvětlilo až jeho sebevraždou o pět let později v dopise, který napsal na rozloučenou.
"Lucie je děsná, není to dítě, je to Démon, krom toho, je to příliš velký příběh, než abych něm účinkoval, vzdávám to, zabíjím se, sbohem, potíže nechávám na vás."
O tři roky později už stála Lucie na vlastních nohách, jen přijímala výživné, jež jí matka zasílala, ovšem nepravidelně.
Někdy se stávalo, že Lucie zmizela, neboť byla pouhým abstraktním pojmem, a ty mizí podle vůle myslitelů, kteří je vymýšlejí.
Pak se náhle objevila docela jinde, třeba nahá na osmé ulici někde v New Yorku, nebo stopovala auta na východním pobřeží, prolézána sluncem skrz naskrz.
Měnilo se jí jméno, oči, postava, zdravotní stav, náboženské vyznání, sexuální orientace, používaný šampon.
Byla to nestálá Lucie.

Jednoho dne, se reálné osobě - mně - zdálo, že jsem objevil Lucii ve svých myšlenkách.
Hned nato jsem volal svým přátelům filozofům: "Objevil jsem Lucii ve svých myšlenkách! Máte ji tam taky?"
"Ne, ale víme, o co jde."
"To se vám nedá věřit, když ji tam nemáte."
"To nedá."
Inu, viděl jsem, že s filozofy nepořídím, obrátil jsem se proto na Lucii osobně.
"Jak se máš, Lucie? K čemu jsi? Nechceš mi nějak posloužit? Můžeš, můžeš?"
Přiletěla ke mně a sedla si mně na klín. "Ano, samozřejmě můžu, drahý. Tož, řekněte si, co si přejete."
"Já? Já si něco přeju? Já si přeji, abys mi posloužila podle svého uvážení a své fantazie. Dělej mně, čeho se ti zlíbí! Zbij mne, splň si své nejtemnější tužby!"
"A s čím konkrétně mám začít?"
"Vysvětluji ti svou abstraktní představu, abys začala náhodně - ba ne, náhodně ne, nýbrž podle systému tvého vkusu - s něčím, abys mě překvapila, jen tím mě můžeš potěšit, jinak to nebude stát za nic."
"Já tomu nerozumím, sbohem."

Lucie byla matkou, měla abstraktní děti s jedním váženým umělcem. Vždy, když nějaké z nich dostalo hlad, učila je dharmě:
"Odpírání cestou ke spokojenosti. Nedám ti jíst, holenku, neboť bys mi vyrostl v pěkného parchanta. Tu máš, okusuj lžíci, a opakuj slova, která jsem ti řekla, dokud si je nevštípíš."
"Máma dharma, máma dharma, máma dharma, skromnost, pokora, hlad," žvatlalo dítě, sice vyhublé, ale očividně spokojené.
Žádné z Luciiných dětí nezlobilo, neboť matka jim nedávala žádný příklad, podle něhož by mohly zlobit. "Máma dharma, máma dharma," opakovaly před spaním, po spaním, během spaní, a neustále meditovaly.

Lucie byla podnikatelkou, opět abstraktní. Vzdala se soupeření a příslovečné podnikatelské dravosti, namísto toho dělala četné kroky, aby pomohla své konkurenci, žádnou práci nekonala, peníze nevydělávala, ale nepotřebovala je.

Lucie umírala jako Kristus na kříži, aby dokázala, že se nezastavil čas,... že lidstvo stále žije, že smysl života existuje, že jsou rytmy a zákony, podle kterých je možno a nutno žít. Lucie umírala na kříži...
Vždycky se našel někdo, kdo o ní pochyboval, ale jejím údělem bylo nezastavovat se před tím, dokazovat na sobě samé, že jednou rozběhnutý stroj se nezastaví...
"Jak teče řeka, jak fouká vítr, jak padá list ze stromu...tak já ŽIJI...a tak běží svět, ten hladký hodinový strojek."
Byly časy, kdy bylo těžké zvěstovat to poselství, období temna, války... ale neboť byla Lucie abstraktním pojmem, zůstávala stále stejnou, imunní vůči pomíjivosti.
Ale byly i časy blaha, vína, hrušek a zamilovanosti, Lucie byla římskou bohyní lovu, her a lásky, ukradla lyru Afroditě.

Na Lucii přišla únava, začala psát dlouhé litanie, aby si dokázala, že není krátká, že dokáže být dlouhá, pokrýt velkou plochu času, ale byly to vylhané důkazy, schizmata. Ovšem i takové důkazy měli pro abstraktní Lucii smysl, neboť zapomínáme na to, že neexistovala, a tak nemohlo dojít k žádnému velkému omylu, byl-li některý z axiómů, na nichž si budovala život, nepravdivý. Neexistence může být podepřena i vratkými základy. Když je něco z principu špatně, nevadí, že je to špatně i v konkrétnostech.

Lucie neexistovala, to bylo zlé, deprimující. Jeden slavný básník se ji pokusil vzkřísit: když se mu zjevila, psal dlouhé, trýznivé elegie.
Ale ani to nepomohlo; sešli se všichni básníci a estéti světa, krásou to vyřešit nešlo, poté se sešli filozofové, věřící lidé, moudří a učení, ale usnesli se jedině na tom, že nemožno pohnout zemí a prorazit zeď hlavou.
Lucie si povzdechla, pak odešla do Zemí Prázdnoty, dobrovolně, i když plačíc.
"Pane Bože, pane Bože, pane Bože!"
"Ano?" ozval se hřmotný Boží hlas.
"Co mám teď dělat? Co mám dělat teď? Co se stalo? Co? Co? Jak? Kdy? Je? Jsem? Lžu?"
"Ano," řekl Bůh velmi uklidňujícím hlasem, a pak se vypařil.
Lucie, uklidněna, vrátila se do zemí lidských, aby nadále pomáhala v potírání zla, jež brání lidem dosáhnout Nicoty.
S požehnáním Božím se to dařilo, ale Lucie věděla, že už to není takové, jaké to bylo dřív.

Naučila se kvůli tomu hrát jazz a blues, zbláznila se do jedné mladé herečky z bezvýznamného divadla, porodila tucet abstraktních lesbických dětí.
Ale ty vibrace neustaly. Ty vibrace, to, to, to...
Vrátila se do Zemí Nicoty, jenže nic, Bůh odpovídal stále stejně, což jí sice dodávalo odvahu, naději, sílu, moc, krásu, život, spásu, smysl života, bohatství, morálku a lásku, ale to vždy.
Co chci? Jakoby se snažila Boha přivést v pochybnost, když užiji básnického příměru.
Vibrace, ach ty vibrace!
Byl to život, byla to svátost, bylo to nebe i peklo, všude byla, všechno znala, .... ale co!
Ani na jednom místě, ani mezi lidmi, ani v nebi, ani pekle, v prázdnotě, s Bohem či bez Boha, nikde...
Kde? Co? Jak? Kdy? Teď? Zítra? Vždycky?
"Zatrať slova! Co jsou slova? Mají moc?? Mění svět? Bože, působí bolest?"
Obvyklá uklidnění. Se slovy i bez nich.

"Ty jsi spisovatelka!" hřměl Bůh, teď byl rozzuřen.
"Vím, že musím do očistce, ano."
Jednala, jak jí přikazovala situace, v níž se nacházela.
Očistec, trpím. Peklo, trpím věčně. Nebe, zažívám Věčnou Slast. Život, nudím se.
Co z toho všeho?
Bůh, znám smysl.
Co ze smyslu?
Odmítám přiznat, že ho neznám.

Lucie, nekonečná konečnost, záchvěv hněvu maskovaný za ušlechtilou filozofii, naštěstí ještě štěstí v tom moři, v těch životech.
Chvíli jsem myslel, že neexistuji.
Byl jsem Bůh?
Ne, zkrátka jsem měl pocit, že svět není, že jsou jen myšlenky, ke kterým se někdy někdo vrací, když se mu zlíbí,
však hle, já mám na starost sama sebe! Tady jsem! Už tolik let! A ještě několik! A nejspíš celou Věčnost!
Sakra!
A bylo to tak krásné....mluvil jsem se sestrou, aniž bych existoval.
Proč je to jen zemská slast?