Srdce

No a když jsou už ty svátky, tak krom tohoto díla nastíním, co tak se chystám na příští rok. Po mnoha úvahách nad tím, jak píši, co píši a prostě jak se věnuji psaní celkově, tak jsem též dospěl k překvapivému názoru, že jak sám osobně mě moc nenaplnují ty klišé o štastných koncích, kdy jeden (případně partička) borec sám vymlátí veškeré hnusáky a vše zachrání, tak jsem se rozhodl zaměřit na styl příběhů, které ode mě z Vašich hodnocení měli nejkladnější přijetí. Teď mluvím jak o Má matka je Smrt a já jsem její posel, tak o jen zatím úryvku Zrození pána Temnot a dalších dílech, kdy jsem v hlavní roli použil nějakého temného prevíta, popřípadě přímo "zlou" postavu, takže bez zbytečného okecávání mohu zaručit, že na příští rok vynechám nějaké sladké příběhy a budu psát to, co se Vám v mém podání tak nejvíce líbilo. Už teď prozradím, že mám v plánu minimálně jednu trilogii, možná až první část dodám bude nějaká část velmi potěšena, třeba Kamir se bude snažit, a pak ještě dvě díla z nových temných vod, protože černá je nejen taková realističtější, ale přiznejme si to, fantasy je v období klišé nezranitelných hrdinů, které bych přirovnal k herci Stevnu Segalovi a i když jsem jej jako malej měl rád a líbili se mi jeho snímky, jako přepadení ve vlaku (omlouvám se ale přesné znění filmu si nevybavim a nechce se mi to hledat), tak prostě jeho moderní snímky se mi prostě hnusí. Jak on sám vymlátí celý lokál a zatímco těm zlým zpřeláme všechny kosti v těle, tak on je bez jediného škrábnutí. To prostě není reálné a je to nudné, protože když na to koukáté, dopředu víte, co bude. Takže garantuji, že udělám světy temnější, zlejší, ale tak snad s tou krásnou příchutí příběhu, který by se Vám mohl líbit. Takže mnoho dárků pod stromečkem a příjemné čtení.

kapitola: Smrt

Nad jedním z velkoměst USA zavládla noc a zatímco se jedna část populace uchylovala do bezpečí postele, druhá se právě probouzela ke své činnosti.
Obloha bez mraků a na ní rozsetá armáda zářivých hvězd byla přebita všudypřítomnými neonovými reklamami obchodních domů, kasin, hotelů a též i pouličních lamp.
Když nastala desátá hodina, workoholičtí byznysmeni opustili v ohromném množství bezpečí mrakodrapů, kde přes den nejen pracovali, ale i žili víc jak polovinu svých životů. V noci se pak vydávali do víru velkoměsta za zábavou a všelijakými radostmi normálního života. I když choutky některých z nich byly všelijaké, jen né dvakrát normální…

Barman si připravoval skleničky k drinkům, vyčkávaje nejtěžšího náporu zákazníků, z nichž většina nacházela veselí jen po několika panácích, to když jim alkohol z hlavy vyhnal tu většinu odporností, jíž se ve své práci denně věnovali. Na sobě měl přitom čistou hotelovou uniformu s prostou jmenovkou svého jména, Ben.
Mnohokrát bylo Benovi až na zvracení, když mu někteří zákazníci už trochu víc pod vlivem pití vypověděli, co udělali nebo na co se právě chystali, ale jako manžel a budoucí otec si nemohl dovolit přijít o dobře placenou práci. A tak raději dál míchal drinky, rozléval pití a pokoušel se být v blízkosti svých nóbl štamgastů hluchý.
Polovina honosně zdobeného lokálu, v němž Ben pracoval, a který byl součástí tříhvězdičkového hotelu „Zlatá hvězda“ zela prázdnotou a vyčkávala. U barového pultu seděly jen dvě osoby a z toho jedna byla už v opileckém světě snů.
Starý Hank, jak mu personál hotelu přezdíval byl jeden ze dvou manažerů a zároveň majitelů dobře se rozvíjející stavební firmy Kvest, kterému však úspěch a s ním spojený výdělek stoupl do hlavy natolik, že začal rozhazovat a tohoto chování se nevzdal ani poté, co na firmu přišli těžší časy. Jelikož však neměl rodinu a byl neustále pod vlivem pití, bylo veškeré strachování a s ním spjaté záchranné práce v rukou jeho mladšího partnera, který každičký den nasazoval maximum, aby nejen zajistil pro dělníky práci, pro firmu zisky, ale též se zaručoval za svého přítele, který dělal dluhy v každém baru ve městě, do kterého přišel. Naštěstí nebo bohudík si Starý Hank našel zvláštní oblibu v baru hotelu Zlatá hvězda, a tak alespoň jeho partner věděl, kam si za ním má dojít pro podpis a kde musí zaplatit účet, což mu ušetřilo podstatně dost času.
Druhou osobou byl muž v drahém a skvěle padnoucím obleku, ušitém jemu přímo na míru. Hnědé vlasy, modré oči, drahá kolínská a celkové noblesní chování se Benovi líbilo. A i bez tučného tuzéru, který mu tento host dával by jej měl stejně rád. Avšak jako barman poznal již mnoho lidí, mnoho povah a na tomto muži okolo třiceti let mu něco přišlo podezřelé, ba dokonce děsivé, když se na něho podíval a promluvil ledově chladným hlasem, vždy mu přeběhl mráz po zádech. Nemluvě o tom, že doposud neznal jeho jméno a to jej tu vídal každičký večer už skoro měsíc.
„Ještě jednu,“ řekl muž, pak po vyleštěném pultu poslal sklenici k Benovi na protějším konci baru. „To samé.“
Ben zachytil pohotově sklenici, jako pokaždé, a začal míchat nápoj, který jej tento podivný zákazník sám naučil první den, kdy do hotelového baru zavítal. Říkal tomu „Zapomnění“ a celý drink se skládal výhradně z toho nejtvrdšího alkoholu v libovolném poměru. Tajemný během vysvětlování postupu říkal, že právě ten libovolný poměr různých druhů pití je to, co drinku zaručuje pokaždé jinačí chuť. Ale i když si Ben občas rád dal nějakou tu skleničku, někdy i něčeho ostřejšího, tak se bál okusit Zapomnění a vždy se divil, když onen záhadný jich spořádal za večer minimálně pět a pokaždé opouštěl bar po svých, vždy před svítáním.
Starý Hank něco ve spánku zabrblal a Ben se k němu otočil zrovna ve chvíli, kdy dveřmi k němu do lokálu vešla překrásná blondýnka. Měřila odhadem skoro metr osmdesát a její dlouhé dokonalé nohy byly přímo pastvou pro oči. Ostatně pastvou pro oči byla celá, neboť její úbor, dalo-li se to tak nazvat, byl průhledný, avšak stále v mezích slušnosti a v takovém poměru, aby to v muži vzbudilo chtíč a zvědavost nad tím, co je pod látkou ukryto za přírodní krásy. Nebo za šikovnou zručnost některého plastického chirurga, jichž bylo město přeplněno stejně jako už jimi stvořených krasavic.
Blondýnka se rozhlédla po lokále a pomalu ladnými krůčky zamířila k barové stoličce, na opačnou stranu, než kde seděli Starý Hank a Neznámý.
Ben domíchal Zapomnění a položil ho před Neznámého. Ten vzápětí položil na stůl tuzéra – dvacetidolarovku - a chopil se svého pití. Ben si již delší čas lámal hlavu s tím, co jej přivádělo do baru Zlaté hvězdy. Jak se od kamaráda z recepce dozvěděl, nikdy ani na žádném pokoji nepřespával a tvrzením, že se vrací proto, jak mu zde umí namíchat jeho oblíbený drink by také nevzal, když to nebylo ani tak o umíchání, jako o slití jednotlivých pití dohromady. Milion a jedna otázka se mu nad tou záhadou honila hlavou, ale jako pokaždé, tak i teď se donutil přestat myslet a začal se opět věnovat přípravě skleniček na nápor hlavní vlny zákazníků.
Blondýnka si z titěrné kabelky, kterou žádný z návštěvníku baru při jejím příchodu ani nezaregistroval, vyndala pudřenku a pomocí jejího zrcátka si nejprve zkontrolovala dokonalost meikapu. Poté si na rty nanesla lesk a na závěr upravila obočí řasenkou, takže její zjev byl ještě o něco neodolatelnější. Pak se rozhlédla po lokále plném byznysmenů a když uznala, že všichni při vědomí na ni hledí, potěšeně se usmála. Tedy ne všichni. Tajemný muž si dál upíjel ze svého příhodně nazvaného drinku a nevěnoval ji ani náznak pozornosti. To ji na jednu stranu popudilo, na stranu druhou v ní vzbudilo zájem. Neboť ona nebyla tou barovou kořistí jako jiné ženy, ona byla v tomto baru jako dravec!
Žena si prohlédla Tajemného od hlavy až k patě a musela uznat, že vypadal ze všech mužů zde v baru nejlépe. Pravda, barman též nebyl k zahození, ale ona hledala specifický druh muže. Specifického ve smyslu postradatelného. To byla její zásada v její práci. Nebrat nikdy dobrého muže od rodiny a dětí a to i přes svůj mladý věk dokázala spolehlivě rozeznat. Přivolala si tedy gestem své ruky Bena a hlasitě, aby to záhadný slyšel se zeptala sladkým mámivým hlasem: „Co pije ten muž?“ a přímo prstem ukázala na Tajemného.
Než stačil Ben skousnout chvilkové zděšení, že bude muset dát takový smrťák ženě, která by si jistě zadělala na otravu alkoholem, předběhl ho Neznámý odpovědí: „Zapomnění.. Tak se to jmenuje.“
Blondýnka vstala ze své barové stoličky a přistoupila k Tajemnému. Bez ptaní se posadila vedle něj, na opačnou stranu, tak aby měla zakrytý výhled na Starého Hanka. Poté položila svou kabelku na pult a zadívala se na muže, který bez jediné reakce na její příchod dopil ze své sklenky a objednal si další várku, dnešního večera už v pořadí sedmou.
Ben strnule vyčkával na nějaký povel, neboť stále ještě byl v rozpacích nad objednávkou ženy. Nakonec, když uslyšel: „Tak dostaneme svá Zapomnění?“ Z líbezných úst, dal se do práce na dvou nápojích. Na nápoji dámy si však dal obzvláště záležet a to nejen zvýšenou dávkou ledu, ale také i poměru a výběrů slabších druhů pití. Avšak jeho snaha přišla vniveč, když si žena z předložených sklenek vzala tu, kterou položil před Neznámého. Ten když zbylé pití uchopil a pozvedl ke rtům svojí ruku, náhle ji zastavil a znechuceně vrátil po pultě pití Benovi, jenž se přemístil na druhý konec baru, aby se nemusel dívat jak Zapomnění zničí ubohou ženu.
Blondýnka si přivoněla k Zapomnění a pak její ruce se sklenkou ochably a sklouzly až do jejího klína, když jí odvaha opustila. Podívala se na muže vedle sebe, jak svým tvrdým pohledem upřeným na Bena beze slov vyjadřuje své rozhořčení a pak ze zbylých sil vrátila drink před jejího původního majitele se slovy: „Na mě je to přeci jen trochu moc silné. Dám si raději martiny.“
Tajemný muž přestal zabodávat svůj uhrančivý pohled do Bena a chopil se Zapomnění.. Znovu okusil smrtící drink a hned na své rozhořčení zapomněl.
Ben chvíli rozdýchával až podivně rdousivý pohled Neznámého, který jak mu přišlo se jím až propaloval skrz na skrz a dal se do přípravy pití pro dámu. Když před ní předložil její drink, znovu se na okamžik střetl s pohledem Neznámého, odvrátil hlavu a hned se zase vrátil na druhý konec baru, kde se věnoval přípravě sklenic. Tentokrát však s jasným ponaučením, že tomuto zákazníkovi nemá odporovat, byť neúmyslně.
Žena ochutnala svůj nápoj a poté předstíraje se sklenkou na tváři zchlazování svého rozpáleného těla promluvila na Tajemného: „Jak se jmenuje muž, který si získal můj zájem?“ Chvíli čekala na zpětnou odezvu, ale když nepřišla, opět promluvila: „Já jsem Alex Waltersová a podle měřítek slušnosti byste se měl teď představit vy mě!“
Neznámý odložil drink na barový pult a natočil se k Alex tak, aby si jí dobře prohlédl od hlavy až k patě. Viděl ji odhalenou, ale ne nahou, viděl její povahu, takovou, jakou skutečně měla, tak, že by si to ona ani v té nejhorší noční můře nepředstavila a dělalo se mu z ní špatně, jak její hraná náklonnost a dobré vystupování byla jen bezchybnou lživou maskou. Splňovala veškerá jeho kritéria, takže odpověděl: „Michael.“
„Jen Michael? Co příjmení?“
„K čemu. Co je jméno, které jsme si ani sami nemohli vybrat. Je to jako krutý osud, těžko s ním něco zmůžeme,“ dodal a Alex doslova překvapil, jak se na tak prostou otázku rozmluvil. „Nuže Alex, co bude teď, když jsme se představili jeden druhému?“
Blondýnka byla šokována a její šestý smysl byl jako o závod na poplach, ale když se zadívala do jeho modrých očí, nemohla tomu vzdorovat a zcela podmanivě přistoupila na jeho jednání bez okolků. Ostatně to, co zjevně navrhoval a čemu se nebránil bylo jejím cílem už od začátku. Proto pozvedla před sebe své pití a řekla: „Co kdybychom dopili a šli někam, kde bychom měli … řekněme více soukromí.“
Michael si s ní přiťukl a poté dopil své Zapomnění. Benovi vysázel na barový pult tři stodolarovky a bez zájmu jestli to je moc nebo málo vyrazil i s Alex, která se na něho ihned zavěsila ven z hotelového baru.
Ben se ani neobtěžoval se za nimi ohlédnou, stále ochromen z Michaelova podivného pohledu, že si sotva uvědomil, když se při krájení citrónu řízl.

Již ve výtahu se do sebe Alex s Michaelem pustili. A vír polibků se dal do pohybu jako u každé dvojice pod vlivem vášní. Avšak jak pro muže, tak pro ženu to byla jen prachobyčejná rutina, která patřila k dosažení jejich cílů, aby jejich kořist nepojala žádné podezření.
Výtah zastavil ve čtvrtém patře a dal o otevření dveří vědět zvukovým signálem. Před výtahovými dveřmi stál jeden z byznysmenů ze sousedního města a ve svém středním věku na něm bylo jasně najevo s jakou neskrývanou radostí zalezl do výtahu po vášni překypující dvojici. Alex z jeho chlípných očí jasně vyčetla, jak doufal, že dole v baru najde podobně půvabné ženy jako byla ona sama, vyhledávající zbohatlíky, s nimiž se jako zkušený obchodník již nesčetněkrát na svých služebních cestách střetl.
Pokojová karta v Alexiných rukách jen s náhodou odemkla dveře od jejího pokoje, když na její krk Michael útočil svými něžnými polibky vhánějícími ji do těla vzrušení, které obvykle s přemáháním musela předstírat. Skoro se jí proto až příčilo, co se musí za pár okamžiků stát, ale takové chvilkové výčitky už k jejímu povolání hold patřily.
Michael s Alex se rychle přemístili do ložnice, kde hbité Michaelovi ruce odstrojili Alex a obnažili tak už dost viditelné křivky svůdného těla. I Alex nezůstala pozadu a vrchní část Michaelova obleku dávno odhodila na podlahu a teď se systematicky věnovala rozepínání knoflíků jeho košile.
Pak najednou z Michaela opadla veškerá vášeň, popadl Alex kolem ramenou a oddálil si ji od těla. Ta v pevném sevření mužských rukou nechápavě pohlédla do jeho očí, aby vzápětí byla paralyzována uhrančivým pohledem. Michael poté spustil své ruce a v klidu si vítězoslavně stoupl za bezbrannou Alex, jež s nepřítomným pohledem hleděla bez zjevného strachu, či jakýchkoliv obav před sebe na bílou zeď.
Něco však bylo tentokrát jinak, protože Michael během závěrečného kroku zavrávoral. Pomalu, téměř strnulým pohybem naklonil Alexinu hlavu na stranu a odhrnul jí z krku dlouhé vlasy, aby si uvědomil, že jeho jindy dokonalý zrak byl rozdvojený a začala na něj dopadat nevolnost. Náhle si to uvědomil. Prokoukl sice její povahu a i když tušil, o co jí tak možná jde, naivně vpadl do předem naplánované pavučiny z níž se už nedokázal osvobodit. On lovec se stal kořistí.
Alex náhle procitla a celá ohromená nad tím, co se jí stalo byla bez vysvětlení vržena zpět do reality. Otočila se k Michaelovi právě včas, když vlivem její drogy padal na postel a naposledy se mu zahleděla do paralyzujících očí, aby v nich tentokrát spatřila údiv. Měla další zářez na kontě, kdy se jí opět úspěšně podařilo nenápadně podat své oběti do drinku silné uspávadlo a teď následoval druhý krok její rutiny, její práce vábničky pro zloděje orgánů. Vyndala tedy z kabelky mobilní telefon, z paměti vyťukala svého zaměstnavatele, který vzápětí do pěti minut i se svými pomocníky se objevil před pokojem. Už oblečená vpustila doktora a jeho asistenty dál, ale než ho nechala vejít do ložnice, převzala z rukou v chirurgických rukavicích obálku s odměnou. Naposledy se ohlédla na Michaela a poté opustila místo, které se v příštích okamžicích mělo stát místem konání odporného činu, ještě odpornější krádeže.
A hned jak Alex za sebou zavřela dveře, zahodila pomyslný klíč od pokoje výčitek ve své hlavě.
„Tenhle vypadá zdravě, doktore Bergu,“ řekl jeden z pomocníků chirurga, jemuž lékařská komora odebrala licenci.
„Budeme mít z něho tučný výdělek,“ řekl další a podal doktoru Bergovi skalpel.
„Z tohohle potřebujeme pouze srdce,“ odvětil chirurg a započal zápas s hrudním košem, z něhož se pokoušel vydolovat tolik důležitý orgán pro život a ještě důležitější artikl na trhu s orgány pro ty, kteří chtějí zbohatnout. „Na něj čeká už nová majitelka…“

Mnoho událostí se stalo ještě též noci. Ať už to bylo nestoudné odklízení Michaelova těla, které bylo zavezeno a jen tak ledabyle pohozeno na skládce za městem. Nebo nervozita rodičů během riskantní operace jejich holčičky, které nemocné srdce vypovídalo službu a pořadí na čekací listině bylo tak bídné, až donutilo jejího dobrého otce udělat nemyslitelné, že se vydal obchodovat s těmi nejhoršími, aby od nich koupil život pro své nebohé dítě, že tím někoho jiného odsoudil k smrti! A teď s milovanou ženou čekal v čekárně před operačním sálem nemocnice, kam zázrakem někdo omylem poslal srdce k transplantaci tak nevhodně, že jediný dárce, který mohl onen orgán využít byla právě dcera Mortnových.
To a mnoho dalších věcí vytvářelo podmínky k důkladnému zamyšlení nad životem a světem, ve kterém se dennodenně stávalo ohromné množství příšernosti a jen nepatrné zrnko dobrých skutků….