Srdce II.

Desetiletá dcera Mortnových, Sára, stále ještě po náročné operaci setrvávala v bezvědomí. Malá dívka se zlatavými vlásky byla od narození veselým dítětem a rostla stále víc do krásy. Tolik zvídavá a tolik pobožná, jak ji k tomu vedli rodiče a její kmotr otec Rafael. A dokonce i teď byla v rukou božích, když v jejím pokřtěném zesláblém těle vězelo nečisté srdce neznaboha. Ba co hůř, jednoho ze synů samotného ďábla!
Otec Rafael šel na chvíli vystřídat rodiče Sáry a posadil se u jejího lože, aby si Bill s Klárou mohli jít na chvíli lehnout. I když dobře věděl, že ani jeden z nich nebude schopen zamhouřit oka. Sám na tom nebyl o mnoho lépe. Hleděl na Sáru, z jejíž tváře přímo čišela nevinnost. Vzal její pravou ruku do svých a ponořil se do modliteb. Modlil se za spásu, za zázrak a naději pro čistou duši jednoho dítěte, které si toho díky nemocnému srdci již tolik vytrpělo. Prosil boha o pomoc a doslova žadonil, aby Sáru ještě nepovolával k sobě.
Když pak jako zázrakem v odpověď na modlitby otce Rafaela začalo transplantované srdce naplno pracovat a kněz ucítil stisk dětské ruky, úlevně si oddechl. Avšak jeho šestý smysl se ozval. Smysl, díky kterému dokázal přežít na místech, jež jsou semeništěm toho nejhoršího zla v celém městě. Bleskově tasil stříbrný nůž z pochvy v pravé botě a otočil se, připraven zabíjet jakéhokoliv služebníka temnot. Nicméně nikdo jiný v nemocničním pokoji nebyl. Jen on, Sára a prázdnota.
Chvíli otec Rafael setrval v bojové připravenosti, než nakonec skryl svou zbraň a usadil se opět na židly vedle Sářiny postele. Přišlo mu to celé podivné. Již patnáct let lovil démony, černokněžníky, upíry a jiné stvůry a doposavad jej jeho smysly nikdy nezklamaly. A přitom byl tak blízko od zdroje zla, které nevinnou čistou krev začalo poskvrňovat…

Blížilo se svítání a na skládku dopadaly sluneční paprsky ještě dříve, než vtrhly do města a ukončily vládu temnoty. Stohy odpadků, mezi nimiž se povalo všechno možné. I jedno tělo lovce, který se sám stal lovnou zvěří.
Michael ležel mezi černými igelitovými pytly. Na sobě měl jen drahé kalhoty, kožené vycházkové boty a zakrvácenou rozepnutou košili, která odkrývala nevzhledně vypadající ránu mezi žebry, z níž doktor Berg vyjmul srdce.
Krysy se proháněly po skládce a hledali něco k snědku. Rejdily lidským odpadem a dostaly se až k Michaelovu tělu. Ta nejodvážnější z nich vyběhla po levé noze a zastavila se na rozkroku, kde se posadila na zadní a jako romantická duše se zadívala k východu, kde první paprsky začaly dopadat na skládku.
Uplynulo přesně pět hodin a droga, kterou Alex použila na Michaela přestala účinkovat. Michaelovo tělo zareagovalo jako na povel. Odpudivá rána na hrudi se začala zavírat. Nejprve se žebra vrátila na svá místa, poté je pokrylo svalstvo a nakonec se kůže zacelila bez jediné památky na skalpel doktora Berga.
Jen letmo se sluneční paprsky dotkly Michaelova těla, ale to bohatě stačilo, aby se tělo nemrtvého začalo třást a chystalo se ke svému konci.
Krysa v Michaelově klíně se chtěla zděšeně vydat úprkem pryč, ale než se stačila rozeběhnout, pevně ji stiskla mužská ruka, která hlodavce přesunula ke smrtícím ústům, kde se do drobného těla zabodly dva špičáky, jež okamžitě začaly vysávat tu trochu krysí krve. Avšak životodárná tekutina nedokázala upírovi doplnit síly stejně rychle, jako mu je slunce odebíralo. Michael pouze krysu zbavenou krve hodil mezi odpadkové pytle a ze zbylých sil donutil své tělo vstát. Již přes dvě stě let jeho oči neuviděli východ slunce. Už tolik času strávil mezi stíny, že teď, když věděl o svém zániku jej vítal s nadšením. Konečně skončí jeho prokletí, konečně dojde klidu.
Avšak slunce nezapálilo Michaelovo tělo, ani jeho duši nezničilo, jak o tom slýchával od svých učitelů, kteří jej měli na starosti v jeho prvotních dnech po znovuzrození. Ne, on žil. Stále byl tou bytostí temnot, která pila krev a zabíjela, aby sama mohla žít. Ale přesto všechno Michael dobře věděl, že není vše stejné. Stále tu bylo něco …
„Moje srdce!!“ vykřikl Michael zděšeně a obě své ruce si přiložil na hruď v naději, že zachytí tlukot nečistého srdce, ale nic neucítil. Něvěděl sice, co se stalo, ale jako každého upíra, tak i jeho dokázalo zničit jen pár věcí. První a pro něho už neplatící slunce, druhou stříbro a třetí dubový kůl přímo do srdce. A i když byl mezi upíry viděděnec, který se poslední léta ostatnich stranil, tak představa, že se některý z jeho nepřátel zmocní jeho srdce se mu velmi, ale velmi nelíbila.
Michael byl naplno ponořen do svých úvah, že si sotva všiml muže, který k němu přicházel. Na sobě měl vysoké gumové holínky a montérky. Bylo jasné, že je to popelář starající se o chod skládky. „Hej pane, jste v pořádku?“
Michael ještě trochu vysláblý avšak plně při smyslech sebou praštil mezi pytle, jako kdyby omdlel. Počkal si, až muž k němu dojde a vyčkal přesně do chvíle, kdy se k němu dobrotivý člověk sklonil, aby zkontroloval jeho puls. To bylo také to poslední, co udělal, než se mu do krku zabořily dva tesáky a vysály mu všechnu krev z těla. Michael sice nerad vysával dobrotivé lidi, ale pořád byl upír a žíznivý upír vysaje krev i nejlepšímu příteli…