Vlčí krev - 7.kapitola

7. KAPITOLA - PŘIVÍTÁNÍ

Ten večer, u dohořívajícího ohně, přišla Wyrfel s Darjenem o své panenství. Cítila se potom... tak nějak jinak. Vyzrálejší. Sice věděla, že ona rozhodně nebyla jeho první dívkou, se kterou měl poměr, ale ve svém nitru byla až podivně spokojená.
Ihned jak ráno vstali, bez řečí sbalili veškeré své věci a vydali se sejít hluboké údolí, ve kterém byla umístěna Bukurešť. Kdyby se proměnili ve vlky bylo by to rychlejší, ale tady v tak blízké přítomnosti lidí se neodvážili.
Wyrfel byla městem naprosto okouzlena. A to stáli teprve před mohutnou hlavní bránou, zdobenou ornamenty s vlčí tématikou. Nebylo pochyb, kdo tuhle nádheru vybudoval – nebo na počest koho byla vybudována. Lugarů. Nikoho jiného.
Také si u brány všimla pár lidí, kteří už podle pachu rozhodně nebyli lidé – ale ani lugaři. Byli to dlaci…neuvěřitelné…
Darjen jí povzbudivě stiskl ruku a vydali se k bráně. Zrovna jí procházeli, když se to stalo.
Wyrfel někdo přitiskl hrot dýky na hrdlo. A ne ledajaké dýky, ale postříbřené. Ztuhla uprostřed pohybu. Napjetím málem přestala dýchat.
Darjen se otočil k neznámému, který stál za ní a tlumeně zavrčel. „Pusť ji,“pronesl tiše, leč výhružně a nahrbil se. V tmavě žlutých očích se mu až hrozivě zalesklo, „nebo ti na místě rozsápu hrdlo.“ A svou hrozbu myslel smrtelně vážně.
Cizinec se ovšem pouze hrubě zasmál a přitiskl hrot dýky ještě víc na napjatou kůži Wyrfelina krku. „Uklidni se, laskavě. Když nebudeš dělat problémy a půjdete oba se mnou a ostatníma,“ významně mrkl na skupinku mladíků, co se mezitím postavili kolem nich, „nic se vám nestane.“
„To určitě,“ odfrkl Darjen nedůvěřivě, aniž by povolil svůj útočný postoj.
Wyrfel se teprve teď odvážila pohnout. „Dare...,“zašeptala roztřeseným hlasem, ze zápachu stříbra, co jí vnikal do nosu jako štiplavý dým, se jí dělalo nevolno, „prosím... poslechni ho,“ dodala prosebně a upřela na něho oči.
Darjen zaváhal a nakonec po chvíli odevzdaně svěsil paže podél boků. „Ale jen kvůli tobě těmhle... vlčatům,“ do jeho hlasu se vloudil posměšný tón, „neukážu, co se stane, když mě někdo takhle naštve.“
Mladík se jen nadechl, ovšem rychle spolkl odpověď. „Půjdeme?“ A ne zrovna jemně Wyrfel pobídl, aby se rozešla. Jediné plus bylo, že přesunul svou dýku z jejího krku na její záda.
Asi půl hodiny se proplétali složitým labyrintem z uliček rozlehlého města. Čím hlouběji se dostávali do jeho středu, tím víc tu byla patrná přítomnost lugarů.
Wyrfel nejvíce zaujali nápisy vyryté nejspíše drápy do zdiva malých i velkých domů v jazyce jejího národa, lugarštině.
Některé z nich, na které se letmo podívala musela pracně luštit, protože tohle písmo již velmi dlouho, od svých dětských let, nečetla. Vesměs ovšem byla hlavní myšlenka stejná. „Postav se lugarovi a přijmi svůj osud prohrávajícího.“
No.., pomyslela si, moc šlechetné to sice není, spíše chvástavé až dráždivé, ale kdesi ve svém nitru s tím zcela souhlasila.
Mezitím došli až na konec jedné slepé uličky, plné prachu, špíny a odpadků. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe a na okamžik ji dokonce zachvátil až panický strach, že je sem odvedli, aby je zabili.
Samou nervozitou si ani nevšimla, že hrot dýky se jí už nezarývá do zad, protože onen mladík došel až k temnému výklenku v rohu uličky a zaklepal na v něm ukryté dveře.
Ty se po chvíli otevřeli, mladík se otočil směrem k Wyrfel a Darjenovi, který ho celou dobu nenávistně probodával vražedným pohledem. „ Račte panstvo,“ pronesl pobaveně a ukázal směrem k tajnému průchodu.