Srdce III.

Bill se opět nořil do hlubokých vod svých myšlenek vedle postele své dcery v nemocnici a zatím co jeho žena rdousila své jediné dítě v strašlivém mateřském objetí, on stál jako socha válečníka na stráži. Pohledem přejížděl z dcery na dveře pokoje v nepřestávajícím rytmu, které trvalo už skoro půl hodiny. Otec Rafael mu řekl, že si musí něco jít zařídit, a tak převzal naplno roly strážce. Uvnitř jeho nitra přitom sváděly boj výčitky svědomí s radostí. Stále si nedokázal odpustit, že pro záchranu Sáry koupil něčí srdce. Ostatně jak by si také mohl odpustit takovou věc?! I když vpravdě ani sám netušil, že koupí zrovna srdce upíra…

Michael se nemohl nabažit slunečního svitu. Procházel se bezstarostně po městském parku a schválně ještě zdravil všechny dobré duše, které on jako upír nemohl nikdy potkat v noci v nějaké zapadlé uličce. Chvíli se smál jako sedmiletý hoch a chvíli zas dělal kraviny jako puberťák. Byla to jako droga. Pro něho snad ještě lepší, než opojení lidskou krví.
Ale i když bylo světlo návykové, musel se vrátil k důležitějším věcem. Svou situaci si cestou ze skládky do města dobře promyslel a došel k několika závěrům. Zaprvé shledal, že i když jeho nepřátelé jsou schopní různých věcí, tak za odcizení srdce přímo jemu z hrudi nemohou. Také když už by jej jednou měli ve svých spárech, proč by ho pak pustili? Alex potkal čirou shodou náhod a i když si v poznámkovém bloku ve své hlavě udělal bod – „Dokončit to rande“ – tak nejprve jeho kroky směřovaly do míst temnějších, než kterákoliv jeskyně v celém světě. Do městských stok. Musel přeci vědět, co se mu to přesně stalo a co pro upíra znamená: Nemít srdce!?
Když potom konečně v chudinské čtvrti města nalezl to správné víko kanálu, kterým kdysi podnikl útěk před temnotou upírského města a všech jeho obyvatel, lehce si povzdechl nad tou ironií a aniž by čekal na noc, vstoupil přímo do chřtánu dravce v jehož čelistech trčely dva neustále nenasytné tesáky. Do života, který sám nikdy nechtěl mít, ale který mu osud přinesl. Vrátil se téměř tam, kde jeho nekončící noční můra začala.
Michael dvěma prsty uchopil poklop od kanálu a jako nic jím mrštil do vzdálené uličky mezi spící bezdomovce. Jednoho z nich zabil, když mu poklop rozdrtil lebku, ale i přes sladkou a lákavou vůni krve, která mu zavadila o nos, seskočil do kanálů mezi krysy, potkany, netvory a tuny lidských výkalů.
V drahé vycházkové obuvi se brodil těmi nejodpornějšími věcmi, jaké kdy člověk mohl spatřit. A jelikož hladina odpadní vody mu sahala skoro ke kolenům, jeho nohy v nasáklých botách čvachtaly, když se chvílemi v kanalizačním bludišti dostal na suché místo.
Po celou cestu k jednomu z mnoha vstupů do upírské metropole na sobě cítil pohledy desítek páru očí. Byly to pohledy vyděděnců, upírů, kteří dopadly nebo spíše nedokázaly se naučit žít na vlastní pěst potom, co je za různorodý prohřešek vyloučili z rodiny. Ti pak spolu s ghůly, krysodlaky a další havětí stok se praly o ty zbytky, které jim „Nadřazení“ nechávali.
Konečně Michael stanul před vstupní branou do města upírů. Na první pohled se nedalo v bludišti kanalizačních chodeb bránu rozeznat a necvičenému oku by připadala jako každá jiná chodba ve stokách, ale pro upíra a všem tvorům noci se okamžitě zbystřili všechny smysly, jak o ně zavadila moc temnot.
Michael se z hluboka nadechl a potom vykročil vstříc temnotě, nikoli tmě, protože jako upír viděl dokonale, ale jen zlo a zase zlo se nacházelo a číhalo na každém rohu v městě upírů.