Na vlastní nebezpečí - úryvek

„Co to vlastně pořád schováváš pod tím šátkem?“ Zeptal se mě najednou Thomas, když jsem si černý šátek posunula tak, aby tetování nebylo vidět. Jeho oči se pátravě podívali po mém zakrytém zápěstí a já v tu chvíli dostala nepříjemný pocit, že bude chtít slyšet odpověď. Pravdivou odpověď.
„Nic... jen se mi to tak líbí, víš? Navíc pořád ctím poslední módu z Phoenixu.“ Pohotově jsem zalhala, i když podle jeho výrazu jsem tutově poznala, že mi ani za mák nevěří. Nejsem moc dobrá lhářka ani herečka. Nikdy jsem nebyla. Vážně, ne.
„Nevěřím ti,“ řekl chladným skoro až mrazivým hlasem, ze kterého mě přejel mráz po zádech a na pažích naskočila husí kůže. Byl tak... neúprosný, přesto se jsem se rozhodla vzdorovat.
„Tak mi nevěř,“ pokrčila jsem rameny, jako že mě to nezajímá. Snad ho to... odradí. Sama jsem tomu ovšem moc nevěřila.
„Tak si ho sundej.“
„Ne. Nesundám,“ odmítla jsem razantně. Zlostně se po mně podíval.
„Buď si ho sundáš dobrovolně nebo ti ho sundám já sám. Volba je na tobě,“ jeho hluboký sametový hlas zněl hrubě a ve tváři měl zlostný výraz, jako vždy, když jsem mu začala tvrdohlavě odporovat. Nejhorší na tom ale bylo, že já věděla, že když bude chtít, tak mi ho sundá, i kdybych se bránila ze všech sil.
„Nevím proč bych to měla dělat. Prokrista... je to jen hloupý šátek, Thome,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou, až mi dlouhé vlnité vlasy sklouzly do obličeje.
„Takže ne ?“
„Ne. Není důvod,“ odvážila jsem se mu dokonce přejet prsty po ledové kůži na paži. Snad bych mohla odvést jeho myšlenky... trošku jinam. K něčemu mnohem příjemnějšímu, jak pro mě, tak i rozhodně pro něho. Třeba k dalšímu posunu v našem vztahu.
V ten okamžik se ke mně naklonil, blíž, než si kdy dovolil. Na můj vkus to byl totiž až moc... v tomhle směru zastaralý a ctnostný upír. Srdce mi začlo prudce bušit a chvílemi jsem ani nemohla pořádně, snad tím nedočkáním, dýchat. Ovšem místo tolik očekávaného dalšího polibku mi pevně sevřel obě zápěstí v železném stisku.
„Prosím ... nedělej to,“ zašeptala sem tiše. Nechtěla jsem, aby o tom věděl.
„Proč?“ Poznala jsem na něm okamžitě, že už je vážně naštvaný. Díval se po mně netrpělivě a nejspíš se snažil uhodnout, na co myslím. Moc dobře jsem věděla, jak moc ho to štve. To, že mi jako jediné nemůže vlézt do hlavy. Že nemůže vidět tu jasnou pravdu v mých myšlenkách, a proto se se mnou o ní musí dohadovat.
„Každý máme právo mít svá tajemství. Jak já, tak i ty...,“ vydechnu. Nechci mu přidělávat starosti. Sice už ví, že jsem Kedairu, strážce tohohle proklatého města, ale pořád jsem mu jaksi neřekla o jedné maličké drobnůstce. A moc dobře jsem věděla, proč to dělám. Až na to přijde... rozzuří se. A bude mít pádný důvod.
„To uznávám, ale tohle je očividně něco důležitého, Angello,“ snažila jsem se mu vytrhnout. Jeho sevření ale ani náznakem nepovolilo. Nejspíš si ani pořádně nevšiml, že jsem se snažila nějak bránit.
A pak to udělal. Jedním pohybem mi strhl sametový šátek ze zápěstí. Zkusila jsem ruku ihned obrátit, aby nic neviděl, ale byl mnohem rychlejší než já ( proč mě to jen překvapilo) a znovu mi pevně zápěstí sevřel a otočil, aby viděl to, co se mi do teď dařilo před ním tak dobře schovávat.
Ztuhla jsem a automaticky se nahrbila, očekávajíc křik... cokoliv. Zatajil se ve mně dech. Napětím jsem nemohla skoro vůbec dýchat, natož se vůbec pohnout. Teprve po dvou vteřinách absolutního až neuvěřitelného ticha jsem se odvážila podívat se na Thomasův výraz. Šokovaně se bez hnutí díval na tetování ve tvaru krvavého měsíce.
„Thome...?“
„To je... už jsem to párkrát viděl...,“ zamumlal pro sebe tak tiše, že jsem ho málem ani neslyšela. Pak na mě upřel vystrašené oči, což mě vyděsilo ještě víc, takhle se ještě nikdy netvářil. „Proč jsi mi neřekla, že nosíš znamení smrti?!“ Udeřil na mě najednou.
Sklopila jsem oči. „ Nechtěla jsem tě tím zatěžovat.“
„Proboha, Ell. Tak to se ti opravdu povedlo. A kdys mi to hodlala povědět? Až bys byla mrtvá?!“ Vybuchl. Malinko jsem se ho i bála.
„Já-.“
„- kdy se to objevilo?“ Křečovitě stiskl mé zápěstí až to zabolelo. Ihned jsem poznala, proč se ptá. Tohle znamení se mi totiž objevilo vždy, když se v mém okolí objevil, nebo měl objevit někdo, kdo mi chtěl ublížit... zabít mě. Určitě myslí na sebe.
„Au. To bolí, Thomasi,“ vykřiknu, když jeho stisk ještě víc zesílí, až mi málem drtí obě zápěstí.
Pustil mě a odskočil ode mě. „Tak kdy se objevily ?“
„Včera večer. S tebou to nemá nic společného.“
„Nelžeš mi? Protože jestli ano...,“ odmlčel se, „tak bude lepší, když odejdu.“
„Říkám ti pravdu. Věř mi... prosím... a hlavně nikam nechoď,“ do očí mi vhrknou slzy.
Zkoumavě si mě prohlédl a chytl mě tentokrát už jemně za ruku. „Neboj... neodejdu... ochráním tě...,“ pevně si mě přivinul na svou chladnou hruď a začal mě hladit po vlasech, aby mě utěšil.
Bylo mi neskutečně mizerně a tušila jsem, že bude i hůř. Něco se blížilo... a já měla strach. Tentokrát mě totiž Thomas zachránit nemohl. Prostě to nešlo. Byl konec.

je to jen úryvek, tak doufám, že se vám líbil :D