Vlčí krev - 8.kapitola

8.KAPITOLA – SNŮŽKA LŽÍ

Wyrfel téměř oněměla úžasem, jakmile sešli do podzemních prostor po točitém prudkém schodišti, vedoucím z tajného průchodu v ulici.
Bez dechu stála na posledním schodu a očima těkala po obrovité hale, plné schodů vedoucích nejspíše do ostatních místností, jíž dominoval vysoký klenutý strop se skleněnou kopulí, díky níž sem dopadaly zlatavé paprsky jitřního slunce.
Ale... jak to, že to nebylo vidět zvenčí ?
Přemýšlela mlčky Wyrfel a pozorně sledovala lidi, nebo spíše lugary, pohybující se v hale. Skupinka mladíků je vedla dál, středem místnosti. Ostatní, s nimiž se potkali jim ustupovaly z cesty a zvědavě si je prohlíželi, někteří se jim dokonce krátce uklonili, což ji už úplně vyvedlo z míry.
Natočila hlavu, aby viděla, jak se tváří Darjen, jestli taky ho to taky tak fascinovalo, ale zdálo se, že... prostě se tvářil... jako by to tady znal. Jako by tu už někdy byl. Dokonce ho přistihla, jak několika lugarům též kývl s úsměvem na pozdrav.
Zastavili se až před dvou metrovými dřevěnými dveřmi, zdobenými ozdobným kováním. U nich stáli další dva vysocí, a nutno i poznamenat, že i velmi mohutní muži v lehkých tunikách, které ještě více zdůrazňovali jejich vypracovaná těla, co zde nejspíše drželi stráž.
Jeden z nich se jim krátce poklonil. „Viktor už na vás čeká,“ pronesl a vzápětí chytl dveře za kliku. Wyrfel neušlo, že notnou chvíli zůstal viset napůl užaslým a napůl uctivým pohledem na Darjenovi.
U vlčího žalu, pomyslela si rozhořčeně, Darjen mi musel něco zatajit. Něco důležitého.
„Dobře,“ přikývl jeden z mladíků, stojící po její levici.
V tu chvíli druhý ze strážných pomalu otevřel dveře. Tím se jí odkryl výhled na o něco menší sál, než byla hala, v níž ještě pořád stáli, a mnohem honosnější a zdobenější.
U jeho protější strany stál velký dřevěný trůn s vyřezávanými reliéfy, v němž seděl už na první pohled velmi vznešený starý muž, jehož černé krátké vlasy, protkané bílými vlasy, připomínající nitky stříbra jen dokreslovaly tu aristokratickou přísně vyhlížející tvář, jíž dominovali především hnědožluté pichlavé oči.
Wyrfel přejel mráz po zádech a na pažích jí zničehonic naskočila husí kůže. Ten muž… Viktor… neměla z něho ani trochu dobrý pocit, přesto si nemohla pomoci, ale jeho pach jí někoho připomínal.
A v tu chvíli se stalo něco naprosto neuvěřitelného, až to hraničilo s šílenstvím.
Sotva popošli blíže k trůnu a zavřeli se za nimi s hlasitým skřípěním mohutné dveře, Viktorův výraz se změnil. Široce se usmál, prudce vstal a nevšímajíc si pohledů ostatních mužů a žen, co seděli na židlích rozmístěných po obvodu sálu, se k nim vydal.
Potom vřele objal Darjena a nahlas vykřikl: „Jsem tak rád, že si se k nám vrátil, synu.“
A v tu chvíli to Wyrfel všechno došlo.