Bezejména

Předmluva

Ve světě se děje spousta zajímavých věcí. Někdy si ani pořádně neuvědomujeme, co máme skoro před nosem. Spíše pořád, než-li někdy. Každý už jisto jistě slyšel o upírech a vlkodlacích, nebo o vílách a jednorožcích či jiných fantasy bytostí. Ovšem, co když to opravdu nejsou jen vymyšlené věci? Co když přeci jen něco takového existuje, jen na to prostě nevěříme a nebo v to ani nechceme věřit? Připravujeme se o něco nepředstavitelně zajímavého, přitažlivého a nebezpečného…
Byla jsem jako ostatní lidé. Také jsem si myslela, že jsou to jen pouhé báchorky a výmysly lidí, dokud jsem to všechno nepoznala na vlastní kůži a to doslova …

1.
Hodiny ubíhaly a já i přes tu dlouhou cestu nedokázala usnout. Čím víc se stmívalo, tím jsem začínala být živější a netrpělivější. No ono to bylo hlavně tím autobusem. Přeci jen cestovat několik hodin v něm, bylo utrpení. Už po třech hodinách vás tlačí kostrč a nevíte, jak si sednout, aby vás nebolela a cítili jste se pohodlně. Slovo pohodlně jsem asi neměla říkat … Kdo by se cítil pohodlně v přetopeném narvaném autobuse ? Já teda rozhodně ne. Hleděla jsem z okna a sledovala pohybující se stromy, louky, pole, lesy a sem tam i nějaké to stavení. Na tomhle světě už jsem zhruba … sedmnáct let. Tedy skoro.
Mladá dívka s pěkným obličejem jako obrázek a do červena barvící se dlouhou kadeří pohlédla na hodinky, které jí zdobily zápěstí. Ještě čtrnáct dní a pár hodin. Přesně ve čtyři hodiny a devatenáct minut mi bude krásných sedmnáct. Proč krásných? Ani sama nevím. To číslo se mi zdá tak podivně magické. Hlavně je to moje šťastné číslo. Odvrátila jsem své žíhané, zelenohnědé oči od tikající ručičky k lehce zamlženému oknu a opět sledovala ubíhající krajinu zvenčí. Nesnáším tyhle dlouhé cesty …
To všechno podstupuji proto, že se vracím domů. Ne tak úplně. Je to hodně složité…
Začalo to před necelými sedmnácti lety. Narodila jsem se původně v takové menší zemi ležící uprostřed Evropy. Říká se jí Česká republika. Není to nijak významný stát, ale zase to není jeden z těch o kterém by se skoro vůbec nevědělo. Žila jsem v Česku do mých tří let. Poté jsem byla nucena odjet s matkou do Anglie. Do dneška nevím, co se stalo, ale naši se strašně pohádali. Byla jsem sice malá, ale křik a pláč slýchávám do dnes v mých nočních můrách. Naši zjevně nechtějí, abych znala pravý důvod jejich rozvodu a mě vrtá hlavou proč. Stejně na to jednou přijdu. Dívka se zašklebila.
„Jsme tak v polovině cesty. Až budeme na hranicích z Českou republikou, tak se vám opět ozvu. Pro teď už přeji dobrou noc,“ ozvala se opálená blonďatá žena ze předu autobusu. Jela jako jedna z těch průvodčí, když jedete na dovolenou. Dohlížela, aby vše probíhalo v pořádku. Byla celkem sympatická, ale momentálně už mě ten její přehnaný úsměv začínal štvát. Proto jsem radši ani neodtrhla pohled od okna. Je velmi zajímavé prohlížet si neznámý kraj;je sice noc, ale zdejší krajina vypadá tak nádherně, tak mysticky. A už je to zase tady. Co s tím pořád mám? Všechno mi poslední dobou připadá tak tajemné, mystické a bůh ví co. Většinou je to krajina, měsíc, nebe a další jiné maličkosti. Ale i přes to … měla bych se opět probudit a zůstat v realitě jako dřív. Mamka poslední dobou říkala, že se na svůj věk chovám dospěleji než se sluší. Podle ní bych si měla užívat mládí jako ostatní správní „teenageři“ a to už mi říká od mých 12 let. I když vidí, že mi to leze na nervy, tak nepřestává a schválně ještě přidává. Kdybych teď asi nejela pryč z Anglie, tak už bych opravdu vybouchla. Nic se nesmí přehánět.
Ozývalo se šramocení ze všech koutů autobusu. Porozhlédla jsem se kolem a jak tak koukám, všichni hledali deky, vytahovali polštáře a ukládali se ke spánku. Nechápavě jsem zakroutila hlavou, když jsem zjistila, že ta stará paní s šedivými vlasy vedle mě už pochrupovala. Nechápu jak můžou spát. Nejsem vůbec unavená, ba naopak. Neklidně jsem se zavrtěla na sedadle abych uvolnila hýžďové svaly, které jsem měla přeseděné a snažila se zaujmout polohu ve které bych vydržela dalších pár hodin. Sotva uběhlo pár minut, už se mi zas sedělo nepohodlně. Já fakt nesnáším cestu v autobuse.
Povzdychla jsem si a nakonec jsem si sklopila sedadlo do lehce ležaté polohy jako všichni. No to je hned lepší!!! Problesklo mi hlavou. Ještě by to chtělo hudbu…
Ruka mi sjela ke kapse u mých černých džínů a lovila tvrdý obdélníkový tvar. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem vydolovala svůj mobil přehrávající mp3 písničky. Sluchátka už jsem tam měla připnuté, takže jsem je nikde nemusela hledat. Mám je tam permanentně, jelikož jsem závislá na hudbě. Strčila jsem si je do uší a zapnula jsem hlasitost na co nejvyšší. Sluchátka začaly dunět, jak se v nich rozpoutala elektrická kytara. Miluji totiž rock a metal. Je to uvolňující. Pod hlavu jsem si strčila mikinu a zahleděla se na černé nebe poseté hvězdami. Dnes byly krásně vidět. Začala jsem je počítat a sledovat, která z nich je nejhezčí. Než jsem se nadála, víčka mi začala klesat. Ponořená do myšlenek jsem usnula celkem bez žádných protestů. To jsem ještě nečekala, že mě moje podivné sny budou stíhat i tady.