Vlčí krev - 9.kapitola

9. KAPITOLA - LHÁŘ, LHÁŘ, LHÁŘ !!!

A tak tam Wyrfel jen nehnutě stála a nevěřícně upírala oči na Darjena a toho muže, co se prohlásil za jeho otce, Viktora.
„Už jsem ani nedoufal v tvůj návrat, synu a jsem ti za to nesmírně vděčen,“ poodstoupil od něho Viktor a otočil se směrem k ostatním lugarům, co to s neskrývaným zájmem pozorovali a udiveně si mezi sebou cosi šeptali. „Tímto vás všechny zvu na oslavu, uspořádanou na počest mého znovu nalezeného syna, Darajena de Dolme.“
Wyrfel tam pořád stála, ruce zaťaté v pěsti a s očima přimhouřenýma pozorovala Darjena, který se až samolibě usmíval a hovořil s jakýmsi mužem, co k němu došel. Nefalšovaný úžas a šok z této absurdní situace vystřídal až vražedný vztek.
Lhal mi! Celou dobu. Vše, co mi řekl... co mi tvrdil... byla sprostá lež! Hrál si se mnou! Tohle mu teda nedaruju, ani náhodou! Pomyslela si rozhořčeně.
„Ty vlčí bastarde...,“ zavrčela směrem k němu tiše, ale velmi důrazně. Vložila do toho všechno to pohrdání, jak jen mohla.
V tu chvíli se na ni otočil nejen Darje, kterému doslova zmrzl sebevědomý úsměv na rtech, ale i Viktor a část lugarů, co to též zaslechli, díky svému výbornému vlčímu sluchu.
„Wyrf... já-.“
Nenechala ho ovšem ani domluvit a vyštěkla. „Mlč, ty jeden...,“ při čemž použila slovo, co v lugarštině rozhodně nic lichotivého neznamenalo, „a to si říkáš lugar?! Jsi jen prachobyčejný lhář, lhář a lhář!“
Teprve teď se do jejich „rozhovoru“ taktně vmísil Viktor, který až do tohoto okamžiku úspěšně předstíral, že nic neslyší, zřejmě mu to bylo.. trapné?
„Vítám vás v Bukurešti, slečno,“ promluvil diplomaticky k Wyrfel, aby ji umlčel a utnul tak její spíláni k jeho synovi. Chtěl sice, aby si to ti dva nějak vyříkali, ať už se stalo cokoliv, ale nechtěl, aby se to stalo před radou, v jejímž čele stál. „Mé jméno je Viktorius de Dolme,“ zlehka se jí uklonil.
Wyrfel se na něj otočila. Chtělo se jí sice křičet a nadávat, ale díky tomu muži si uvědomila, že v místnosti není jen ona a Darjen, ten prolhaný parchant... Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Aleandema Wyrfelia de Lunas,“ pronesla důstojně, chtěla si zachránit aspoň malý kousíček své hrdosti, kterou jí právě Darjen nemilosrdně zašlapal do prachu na zemi.
Sotva ale dořekla své jméno, místností se rozlehl překvapený šepot. I Viktor na ni minutu mlčky zíral a zkoumavě po ní přejížděl pohledem, až jí to nebylo příjemné. Na Darjena v tu chvíli dočista zapomněla.
„To je ale... neuvěřitelné,“ vydechl Viktor a zakroutil hlavou. „Měl jsem za to, že váš rod vyvraždily už... před lety,“ odmlčel se.
Opravdu ho to překvapilo. Nikdy by si nepomyslel, že někdy před ním bude stát příslušnice bývalého královského rodu. Chvíli sice zapochyboval o pravdivosti jejích slov, ale stačil mu jediný ohled do jejích sytě žlutých očích bez kapky hnědé a uvěřil. Právě ty oči byli znakem toho starobylého rodu...
„Hodláte zde zůstat?“ Zeptal se po chvíli, „nechal bych vás ubytovat v mém sídle... jak se na poslední de Lunas sluší a patří...“
Zamyslela se a krátce přitom mžikla pohledem na Darjena, co stále stál jen kousek od ní a bavil se s tím stejným mužem. Střetli se pohledem a on uhnul očima. Na jednu stranu zde chtěla zůstat a to strašně moc... přeci jenom kvůli tomu utekla s Darjenem a tady, jak to vypadalo si jí kvůli jejímu rodokmenu budou více než vážit, ale na tu druhou... byl tu Darjen, který jí svým lhaním ublížil, protože ona mu uvěřila a snad se do něj i zamilovala...
„Ano,“ přikývla po chvíli a pokusila se o půvabný úsměv, jak se na dívku patří..., „ráda bych zůstala.“
„V mém domě jste více než vítána,“ odvětil Viktor potěšeně. „Dare... odvedeš prosím tady tvou přítelkyni do našeho domu? Cestu si doufám pamatuješ...“
Darjen v tu chvíli na okamžik ztuhl úplně stejně jako já. „Pamatuju, ale...“
„To je dobře,“ přerušil ho Viktor, „doprovodil bych vás já sám ,ale máme ještě důležité jednání, večer se bude slavit, tak si odpočiňte.“
„S ním,“ zavrčela Wyrfel a kývla na Darjena, „já nikam nepůjdu, i kdyby se tu přede mnou zjevila bílá vlčice Imala a přikázala mi to!“
A v tu chvíli se stalo něco, co naprosto nečekala. Darjen k ní vykročil a pevně ji uchopil za nadloktí. „Omluvte nás, už radši odejdeme,“ prohodil nahlas vážným hlasem a začal Wyrfel táhnout k malým dveřím nalevo od nich.
Ani se nebránila, teda aspoň do té doby, než vešli do prostorné a hlavně prázdé chodby a zavřel za nimi dveře. Ušli bezeslova několik metrů, až si byla jistá, že je nikdo v místnosti na začátku chodby neuslyší.
V ten okamžik se mu prudce vyškubla. „Už-na-mě-nikdy-nesahej!“ Vyštěkla.
„Uklidni se ksakru, Wyrfel!“ Zavrčel svým hlubokým tenorem, ze kterého se jí předtím vždy málem podlamovala kolena. Dnes ale ne, měla na něho přespříliš velký vztek.
„Já že se mám uklidnit!? Řekl si mi o sobě vůbec něco, co by byla pravda?! Teda vyjma jména...,“ přimhouřila oči, její hlas sarkasmem doslova přetékal.
„Nevěděl jsem nakolik ti můžu důvěřovat,“ odvětil už klidněji a pohlédl jí do očí.
„Ahá...!“ Protáhla zlostně. „Hlavně žes mi důvěřoval natolik, že si se se mnou vyspal, co?!“ Ušklíbla se. „Šlo ti celou dobu vůbec o něco jinýho?! Lhal si mi o všem... i o tom, že mě miluješ!“
„Nevíš, co říkáš,“ zatnul ruce v pěst, jeho tvář potemněla.
„Vím a jsem si tím dokonce víc než jistá!“ A s těmito slovy se k němu otočila zády a pokračovala dál chodbou, i když ani náznakem nevěděla, kam vlastně vede.
Darjen ji najednou ale chytnul za pravou ruku a prudce s ní škubl dozadu, až málem ztratila rovnováhu a zapotácela se. Poté ji přirazil na zeď, až to zadunělo a obě ruce jí zvedl nad hlavu, kde je pevně držel jednou rukou na zdi.
„V tomhle jsem ti nelhal,“ řekl tiše, ale začínal u něho jít vážně strach. „Já tě opravdu miluju, a nevyčítej mi, že jsem ti lhal v tom ostatním. Ty jsi ke mně taky nebyla zcela upřímná.“
Na to nijak nereagovala. „Pusť mě.“
„Ne.“
Chtěla se mu vyškubnout, ale byl silnější než ona. A to mnohonásobně. „Jak dlouho mě ti hodláš držet?“ Zeptala se po chvíli zarytého mlčení.
„Dokud to nepochopíš, co jsem ti právě řekl.“
„Já to chápu, ale nevěřím ti.“
„Tak ti to dokážu,“ odvětil prostě a zrušil i tu nepatrnou vzdálenost, co dělila jejich obličeje... těla. Políbil ji. Dlouze, vášnivě, možná i dokonce hrubě, protože se ze začátku urputně bránila... ale opravdu jen ze začátku.
Když se od ní po chvíli nepatrně odtáhl, oba přerývaně dýchali. Wyrfel navíc měla pocit, že jí srdce každou chvíli vyskočí z hrudi. Tiše si povzdychla. Už v ten okamžik, kdy ji začal líbat věděla, že mu to odpustí, o když velmi nerada.
Pustil ji a o krok od ní odstoupil. „Už mi věříš?“
Narovnala se a uhladila si sukni od šatů. Zvedla k němu oči. „To se ještě... uvidí,“pronesla smířlivě.
„Uvidí...? Chceš ještě abych ti něco dokazoval?“ V očích se mu zalesklo.
Zavrtěla jsem hlavou. „Řekneš mi ale všechno o sobě a pravdu.“
„A co za to?“
„Kousanec do ramene... nech se překvapit, ty můj lháři,“ ušklíbla se.
„To zabolelo...,“ usmál se tím napůl vlčím úsměvem, co by na normálního člověka působil sakra děsivě. „Na to překvapení se ale těším... bude ale škoda ty šaty zničit... .“
Nechápavě na něho upřela oči.
„No...,“ protáhl se, „až je budu přitom překvapení z tebe strhávat.“
„Ty nemravo... a kde bereš jistotu, že tím překvapením jsem myslela zrovna tohle?“
„Šestý smysl,“ zašklebil se a pokračovali chodbou dál...