Bezejména /3/

Minuty utíkali nespočetně pomalu a začala jsem se příšerně nudit. Počítala jsem projíždějící auta, pak jen kamiony a nakonec i určité značky zvlášť. Vydržela jsem to celkem dlouho, ale nakonec mě to přestalo bavit. Zvedla jsem se a prohlížela si les. Sluneční paprsky se odrážely od autobusových oken a házely tak podivné stíny. Koruny stromů dosahovaly vysoko k bledě modrému nebi bez mráčků, až mě bolelo za krkem. Sklopila jsem tedy oči a zahleděla se mezi stromy do dálky. Lehký větřík si pohrával s mojí načervenalou kadeří a lechtal mě příjemně na tváři. Byla jsem tak zaposlouchaná do zvuků ozývajících se z lesa a zahleděna do různě zelených barev listů či jehličí, že jsem si neuvědomila příjezdu náhradního vozidla. Najednou se v dálce stromů něco zablesklo. Zvědavě mi blýskly oči a udělala jsem krok v před. Vyrušilo mě zachrčení motoru a šustění pohybujících se lidí. Chvilku jsem hleděla do lesa a akorát, když jsem se chtěla otočit a odejít, spatřila jsem opět záblesk. Až teď jsem si uvědomila, že to byly oči. Ovšem ne lidské, ale ani zvířecí. Tak na půl … ale byly dost děsivý.
„Prosím nastupujte v klidu!!!!“ rozkázala průvodčí a já jsem odtrhla pohled od hypnotizující žluté barvy panenky k blondýnce. Otočila jsem se zpět za účelem je prozkoumat víc, ale už tam nebyli. Místo toho v dálce proběhla zrzavá liška. Zamračila jsem se a nakonec vyrazila k autobusu. V hlavě jsem měla stále ten děsivý pár žlutých očí.
Zatímco jsem uvažovala, byli jsme opět na cestě. Hlava mi šrotovala víc, než kdy předtím. To nemohly být ani lidské oči … natož zvířecí. Takhle divnou barvu jsem v životě neviděla. Copak vypadají liščí oči tak strašidelně ? Nejsem blázen!!!Vím, co jsem viděla …

***

Stála jsem na ohromném parkovišti, kde parkovaly převážně různé druhy autobusů, ale i pár aut, jež vyzvedávaly své milované. Všude kolem to šustělo zavazadly a klábosení lidí. Rozhodně tu nebyl klid. Tak co čekáte-hlavní město. Přitáhla jsem si mikinu víc ke krku, jelikož se lehký vánek změnil v hrubý štiplavý a studený vítr.
Ti, co přijížděli stejně jako já, se pomalu vytráceli. Nakonec jsem tam z nich zůstala jako poslední. Rozhlížela jsem se kolem a netrpělivě sledovala hodinky na zápěstí. Z toho příjemně slunečního dne se během pár minut stal mrazivý. Čapla jsem svoje zavazadlo a kousek popošla. Dívala jsem se na různé cedule s českými nápisy a luštila jsem, co je na nich. Měla jsem jednu výhodu. Díky tomu, že jsem žila dlouhou dobu v Anglii, tak jsem uměla anglicky jako rozená Angličanka. Navíc kromě toho na mě mamka mluvila i česky. Takže občas mi nějaké to slovíčko dělalo potíž, ale češtinu jsem zvládala plynně. Jak psát, tak mluvit.
Došla jsem až k jedné z mála volných laviček a usadila se na ní. Loket jsem si opřela o nohu a podepřela jsem si bradu. Čekala jsem pět minut, čtvrt hodiny a po půl hodině už jsem chtěla sáhnout pro mobil a napsat tátovi, zda na mně nezapomněl. Když v tom na silnici přede mnou zaparkovalo černě, dlouhé a naleštěné auto se stříbřitým orámováním kolem oken.. Připomínalo mi to krátkou limuzínu. Podívala jsem se víc a zjistila jsem, že je to nějaká prodloužená verze Jaguara XF V8. Krásný auto … pomyslela jsem si zasněně. Dveře se zatemněnými skly se pomalu otevřely a z nich vystoupil vousatý muž okolo padesátky. Skrze jeho černé vlasy se proplétaly proužky našedivělých pramínků stejně jako u vousů. Muž vypadal sympaticky. Je možné, že tohle je můj otec??? Zauvažovala jsem v myšlenkách. Středně vysoká postava muže zamířila ke mně a v určitém odstupu se zastavila. Na tváři se mu objevil úsměv. Postavila jsem se a chytla se pevně svého zavazadla.
„Tati?“ vydralo se mi potichu z úst. Muž se pousmál ještě víc a až po chvilce konečně promluvil: „Ne Melánie, nejsem tvůj otec. Jsem jeho dobrý přítel. Mám tě tu vyzvednout.“
Tvář mi posmutněla. Trochu nedůvěřivě jsem si prohlížela temné auto a pak i jeho.
„Omlouvám se, že jedu tak pozdě, ale tvůj otec si musel rychle něco důležitého vyřídit a nestihl by to. Proto mě poslal. Jenže Praha je jaksi trochu zacpaná a mě to trvalo déle, než jsem čekal. Nemusíš se na mě dívat tak nedůvěřivě. Klidně mu zavolej a on ti to sám potvrdí…“ spustil opět svým drsným, ale přesto milým hlasem. Fajn … přinejhorším se budu bránit. Přece jen ty dlouhé roky chození na pár bojových umění by bylo k něčemu dobré. Přikývla jsem tedy.
„Mimochodem jmenuji se Edmund Müller,“ podal jí ruku. Stiskla jsem jí a sama se představila.
„Pomůžu ti s tím.“ Zavazadlo naložil do kufru a otevřel dveře vedle řidiče. Překvapeně jsem se usmála. To víte tolik gentlemanství najednou …koho by to v téhle době nepřekvapilo?