Povolání: barbar - hrdina

Strmé horské štíty probodávaly oblohu a rvaly plující mraky na cáry. Mezi nimi nesměle vykukovalo
slunce, v jehož záři se věčný sníh třpytil, až z toho slzely oči.
Na jednu z mnoha plošin mezi horami se vydrápala malá postava s obrovským mečem na zádech. Chviličku poseděla na kraji a vydýchávala se, pak si setřásla z vlasů sníh a vykročila dál.
Přesně uprostřed plošiny vyrůstal ze země větrem ohlazený balvan, na němž byl přikovaný nějaký muž.
Vypadal podivně, mladě i staře zároveň, barva jeho očí se nedala poznat, protože slabě zlatě zářily.
Podle očí poznáte boha.
Kromě bederní roušky byl úplně nahý, ale nezdálo se, že by mu byla zima. Naopak, vypadal docela spokojeně a potichu si pískal.
Malá postava s mečem k němu nejistě přistoupila.
Muž zvedl hlavu. „Ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděla trochu zmateně. „Ty… seš Prometheus, že jo?“
Bůh přikývl. „A ty?“
Ošila se. „Eh… no… menuju se Zuzanka. Já sem… hm, barbar.“ Ztichla s očima sklopenýma k zemi, očekávala obvyklý výbuch smíchu. Když nepřicházel, vzhlédla.
Prometheus se zvedl na loktech a zvědavě si ji prohlížel. Pak pokynul hlavou k meči na jejích
zádech. „To je zpívající meč?“
To na Zuzanku udělalo opravdu dojem. „Jo. Jak´s to poznal?“
Nevzrušeně pokrčil rameny. „Poznám boží výtvor, když nějaký vidím. Vždyť jsem taky bůh. Kdo stvořil
tenhle?“
„Thor. Menuje se Thundersoul a zpívá heavy metal.“
„Páni!“ Bohovy oči zlatě zaplály. „Zatím jsem slyšel jen o těch, které umí zpívat klasiku, jako například Beethovena, nebo nějaký folklor. Ten tvůj je naprostý unikát. Gratuluji.“
„Dík.“
Minula chvilka trapného ticha, které nakonec přerušil Prometheus: „Eh, tak potřebuješ ode mě něco?“
Všechno je hrozně špatně, zoufala si Zuzanka v duchu. „Nic nepotřebuju. Sem tě přišla zachránit!“
Teď byl pro změnu zmatený zase on. „Zachránit? A před čím?“
Zuzanka nešťastně rozhodila rukama. „Se ptáš? Přece před tím vorlem! A před tímhle vězením!“
Na Prometheově tváři se objevil unavený úsměv. „Aha. Tohle.“ Povzdech. „Víš, ono to ve skutečnosti
není tak, jak si lidé – a hlavně Zeus – myslí. Měl to být trest, ale mě se tady líbí. Je tu klid a
ticho, spousta času na rozjímání a hlavně žádní hašteřiví a intrikářští bohové a bůžci, se kterými
musíš den co den bojovat, aby sis udržela své místo. A Orel mi nosí každý den drby ze světa.“
„Drby? Ale dyť von ti má…“
„No jo, teoreticky. Nařídil mu to šéf, ale Orel z toho vůbec není nadšený. Tehdy mi řekl, že boží játra chutnají stejně mizerně jako odtučněný jogurt. A když náhodou letí kolem Zeus, tak si trochu zanaříkám, aby měl radost. Víš, on totiž špatně vidí na dálku, ale je moc ješitný, aby nosil brýle.“
Ozvalo se pleskání mocných křídel. K plošině se snášel obrovský orel a už z dálky hulákal: „Tak si to představ, brácho, ten rytířskej turnaj vyhrál mladej Siegfried, věřil bys tomu? Byl na něj kurz dvacet ku jedný! Dvacet ku jedný!!! A favorit, sir Lancelot, se totálně vyflákal, páč jeho kůň zakop a museli ho vodnýst do lazaretu! Prohrál sem kvůli němu celejch pět litrů!“
Orel přistál na balvanu a teprve pak si všiml zírající Zuzanky. „Zdravím, slečno! Hezkej meč.“
Zuzanka se přinutila zavřít pusu. „Dík… no, tak já teda zase pudu. Mějte se.“
Otočila se a začala pomalu sestupovat po horském úbočí dolů. Zatáhlo se a už zase sněžilo. Byla z toho setkání celá zmatená, i když měla tušit, že to takhle dopadne. Poslední dobou se jí to totiž stávalo pořád.

„Hele, ty…“
Zuzanka pomalu vzhlédla od svého piva, do kterého už půl hodiny upřeně civěla. Musela si ho šetřit, protože na další už neměla.
„Říkaj, že prej seš barbar,“ řekl ten chlap a zahihňal se. „Nezapomněla si do toho trochu vyrůst?“
Zuzanka se rozhlédla po hospodě. Skoro všichni teď s úsměvem pozorovali odehrávající se divadýlko.
Povzdechla si. Věděla, že nevypadá jako barbar. Byla malá, měla krátké nohy a na obličeji místo jizev zbytky pubertálních uhrů. Ale bojovat uměla víc než jen dobře.
Thundersoul položený na stole vedle její ruky tiše a výhružně zavrčel pár taktů z Lindisfarne od Stormwarrior, ale ten otrapa to ke své smůle nepostřehl a pokračoval.
„Jestli seš barbar, musela si vykonat ňákej hrdinskej čin.“
Zuzanka ho chvilku mlčky pozorovala. „Šlohla sem sochu Nefritovýho draka japonskýmu císaři a sejmula jeho Sedum ninjů,“ řekla nakonec tónem, jako kdyby mluvila o počasí.
Hospoda ztichla. Pak začala šumět vzrušeným šepotem. Příběh o Sedmi ninjích znali všichni, ale nikdo netušil, kdo byl onen neznámý barbarský hrdina, který je porazil. Zuzanka se tím nikdy nechlubila, jenom se tiše bavila předimenzovanými verzemi svého příběhu, protože každý, kdo ho vyprávěl, si do něj rád něco přimyslel.
Otrapa se po tomto prohlášení na chvíli zarazil, ale ani tentokrát mu nedošlo, že by měl vyklidit pole. „A to ti mám jako věřit, jo?“
Zuzanka se od něj odvrátila a napila se z korbelu, v tu chvíli její loket vystřelil a udeřil otravu do břicha a zároveň ho její noha prudce kopla do kotníku, až ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Malá barbarka odložila korbel, vytasila meč - který nadšeně zaječel refrén z Armageddonu od GammaRay - a přitiskla mu ho pod bradu.
„Věř si, čemu chceš.“
Napětí v lokále povolilo, když se otevřely dveře, aby dovnitř vpustily dalšího žíznivce, který na sebe okamžitě upoutal pozornost všech přítomných. Na první pohled bylo zřejmé, že je to princ. Pod mistrovsky cizelovaným brněním měl zlatem vyšívanou suknici, pod paží nesl přilbici ozdobenou chocholem rudých per, jeho blonďaté lokny v temné knajpě téměř zářily, v nebesky modrých očích vznešenost, blahosklonnost a naprostá prázdnota.
Na první pohled typický princ: andělsky krásný, líbezný a naprosto tupý.
Princ se postavil doprostřed lokálu a jasným hlasem zvolal: „Přátelé!“
Zuzanka obrátila oči v sloup. Hospoda byla plná dobrodruhů, žoldáků, lupičů, pašeráků a podobných pochybných existencí, které by nikdo, kdo vlastní fungující mozek, nenazval „přáteli“.
Je to idiot.
„Jsem princ Radovan Sličný,“ pokračoval, „a musím vám oznámit strašlivou zprávu: vaše přelíbezná princezna Krasomila byla unesena drakem! Kdo z vás má dostatek odvahy se ke mně přidat a vysvobodit ji ze spárů té obludy?“
Všichni štamgasti se najednou zdáli být hluboce uchváceni obsahy svých sklenic či nosů.
Po chvíli ticha se ozvala Zuzanka: „A co vodměna?“
Princ Radovan se zamyslel, přičemž se tvářil, jako by ho bolely zuby. Nakonec odpověděl: „Pro mne ruka princezny a půl království, samozřejmě. Pro mého statečného společníka nehynoucí vděk…“
To vyvolalo úšklebky po celém lokále.
„… a poklad z dračí sluje.“
„Jak můžeš vědět, že tam bude poklad?“ zeptala se malá barbarka víceméně pro sebe.
„Každej přece ví, že draci sou posedlí sbíráním pokladů a že čórnou, co vidí,“ ozvalo se od podlahy.
Zuzanka sklonila hlavu a překvapeně zjistila, že otrava je stále ještě přišpendlen k zemi jejím mečem. Zasunula zbraň do pochvy a ještě jednou si prince pořádně prohlédla. Ta jeho zbroj sice vypadala na první pohled solidně, ale musela být odlehčená, jinak by se v ní nemohl pohybovat tak ladně. A jílec jeho meče, který mu visel u pasu, byl ze zlata a celý obalený množstvím diamantů, safírů a rubínů, takže ta zbraň nemohla být v žádném případě dobře vyvážená.
Opovržlivě si odfrkla. Ten blb si myslí, že draka porazí jenom proto, že je princ. Každý přece ví, že princové jsou předurčeni k zabíjení draků a zachraňování princezen. Neúspěch prostě nepřichází v úvahu.
Navzdory tomuto všeobecně rozšířenému tvrzení se nikdo z přítomných do záchranné výpravy nehrnul. Důvod byl zřejmý: princové vždycky souboj přežijí, ale v případě členů družiny to už tak jisté být nemusí.
Zuzanka si povzdechla. Princ Radovan byl sice idiot, ale nemohla ho nechat jen tak vpochodovat do dračí sluje dát se rozdrtit, uškvařit a sežrat. Bylo by to... nemorální. A navíc opravdu potřebovala peníze a z toho dračího pokladu by mohlo něco kápnout. Znovu si povzdechla a postavila se.
„Já s váma pudu, princi.“

Jeli celou noc a celý den, pomalu se schylovalo k večeru. Tedy, jel jenom princ Radovan - na koni, který byl tak zářivě bílý, že musel být obarvený. Zuzanka šla vedle něj po svých. Nevadilo jí to, byla na to zvyklá. Co jí ale doopravdy lezlo na nervy, bylo princovo nepřetržité žvanění na téma: vlastní dokonalost, móda, bály, vlastní dokonalost, kosmetika tělová, kosmetika vlasová, kadeřníci, vlastní dokonalost, palácové drby a vlastní dokonalost.
Malá barbarka začínala zcela seriózně uvažovat o tom, že draka nechá, aby prince sežral a pak se s ním domluví na odměně za veřejně prospěšné služby.
Princ právě spustil další litanii o své líbeznosti a Zuzanka se znovu ptala sama sebe, proč tenhle džob vzala.
Protože nic jiného nebylo. Tak. Jako barbar máte totiž na výběr jen ze dvou možností: žoldák nebo hrdina. A jelikož byl poslední dobou až trestuhodný nedostatek jakýchkoli válečných konfliktů, musela se Zuzanka věnovat té druhé. Být hrdinou. Což v praxi znamená zabíjet příšery a démony, zachraňovat panny z obětišť šílených kněží, bojovat s temnými čaroději v temných věžích a samozřejmě hledat poklady. Zní to možná jednoduše, ale poslední dobou to bylo všelijaké, jen ne
jednoduché.
Tak například příšery. Všichni bezpečně ví, že příšery jsou vraždící, nemyslící tvorové, které je třeba zabíjet na potkání v zájmu veřejné bezpečnosti, ale ve skutečnosti je většina z nich spořádaná, zákonů dbalá a nikomu neubližuje, lidi nežere, naopak se jim snaží ze všech sil vyhýbat, protože má dost svých vlastních starostí.
Tak třeba ta hydra. Nechtěla nic, než jen dožít si svých posledních pár set let v klidu v bažině, ale každou chvíli tam přilít nějaký blbeček s mečem a usekl jí hlavu, na jejímž místě okamžitě narostly další dvě. Nikdo se tedy nemůže divit, že je poněkud nevrlá, když žije v permanentním duševním stresu navíc s šestasedmdesátinásobnou schizofrenií.
Nebo ti chudáci démoni, které si vyvolává kdejaký čaroděj jako otroky, a pak si klidně zhebne, aniž
by je zbavil jejich závazku, takže zůstanou uvěznění v tomto světě a nemůžou se vrátit domů.
Není prostě správné zabíjet jiné bytosti, které se ničím neprovinily, jenom proto, že se to tak dělalo vždycky, z tradice. A co se týče těch dalších hrdinských činností, panny byly nedávno zařazeny do seznamu Červené knihy, a pokud jde o poklady, tak většinou vyjde najevo, že nejvzácnějším vlastnictvím krále Diamantového hradu je pudřenka po prababičce.
Zuzanka si nejasně uvědomila, že princ Radovan mluví k ní. S obtížemi zahnala všechny své stížnosti zpátky do klece a vzhlédla. Princ právě ukazoval pěstěným prstem na nějakou skálu.
„Tam se nalézá dračí sluj,“ zvolal jasným hlasem (pravděpodobně ani jinak mluvit neuměl).
Kousek pod vrcholem skály zel temný otvor, z něhož vycházel úzký proužek dýmu.
Princ vytasil meč a elegantně jím zamával nad hlavou. „Vylez ven, draku!“
A ještě ke všemu ho naučili šermovat, pomyslela si Zuzanka zoufale. Takže v boji bude k ničemu.
Princ Radovan zíral s pozvednutým mečem do ústí jeskyně, kde se ale nic nepohnulo.
„Holt budem muset my za nim,“ navrhla malá barbarka po chvíli a vyrazila bez ohledu na to, jestli jde princ za ní. Cesta nahoru po skále nebyla snadná, ale nakonec oba stanuli u vchodu do jeskyně a opatrně nahlíželi dovnitř. Bylo tam šero a plno stínů. Jeden z nich klidně mohl být drak.
Zuzanka tasila meč, který sice nebyl zdobený zlatem a drahokamy (a pro jednou zůstal zticha), ale ve své jednoduchosti vypadal mnohem elegantněji.
„Tak jdeme,“ zašeptala a obezřetně vstoupila do jámy lvové. Držela se těsně u zdi, princ šel hned za ní a jektání jeho zubů se rozléhalo po celé jeskyni. Tiše zaklela. Pokud o nich ten drak doposud nevěděl, tak teď už ví.
Dostali se do místa, které se stáčelo v pravém úhlu. Zuzanka opatrně vyhlédla za roh a tam byl. Obrovský rudý drak s křídly složenými na zádech dřepěl na zemi a se zaujetím si prohlížel nějaké věci. Poklad! Zuzanka přimhouřila oči, jak se snažila zaostřit. To, co si drak prohlížel, byly…
Obrazy. Celá sbírka obrazů. Dokázala rozpoznat Boticceliho Zrození Venuše a Slunečnice od Van Gogha a tamto vypadalo jako…
Ozval se dutý úder následovaný pleskavým zvukem těla narážejícího na zem. Zuzanka se rychle otočila a jen tak tak se stihla sehnout před obrovskou stehenní kostí, která jí prosvištěla nad hlavou. Thundersoul zmateně zaječel falešný akord.
Na druhém konci kosti byla rozcuchaná, ušpiněná a evidentně rozzuřená princezna. U jejích nohou ležel v bezvědomí princ Radovan. Princezna se napřahovala k další ráně.
„U Thora, co blbnete?!“ vykřikla zmateně Zuzanka. „Sme vás přišli zachránit!“
„Já nepotřebuju před ničím zachraňovat!“ odsekla princezna. „Leda tak před ním!“ Ukázala kostí na ležícího Radovana.
Zuzanka riskla jeden rychlý pohled přes rameno. Drak ležel na břiše, prackama si podpíral hlavu a celou scénu pobaveně sledoval. Větší nebezpečí hrozilo spíš od princezny, než od něj. Otočila se zpátky právě včas, aby se vyhnula další ráně.
„Ste princezna Krasomila, že jo?“ zeptala se nejistě.
Princezna přikývla, její hnědozelené oči metaly blesky.
„My… si mysleli, že… že vás unes drak.“
„Sheratan mě neunesl. Já jsem ho požádala, aby mě tu ukryl.“ Sklonila kost, obměkčená Zuzančiným výrazem naprostého zmatku. „Jednou jsem ho potkala v lese, když jsem byla na projížďce a stali se z nás přátelé.“
„Nejdřív mě praštila klackem přes čumák,“ uchechtl se drak. „Ale zasloužil jsem si to, neměl jsem na ní bafnout.“
Princ Radovan se se zasténáním probral, nejistě se postavil na nohy. Jeho zrak spočinul na Sheratanovi.
„Drak!!!“ zaječel, pozvedl meč a schytal další ránu kostí do hlavy, takže se zase sesul v bezvědomí na zem.
Zuzance se princezna začínala líbit čím dál tím víc. „Takže předpokládám, že se zpátky na hrad vrátit nechcete.“
„Nikdy!“ vykřikla Krasomila. „Máš ty vůbec představu, jaké to tam je? Musíš nosit ty pitomé šaty s korzetem a vycpaným zadkem, vůbec se v tom nedá chodit, ani sedět, ani nic. Nedovolí ti nic dělat, jenom vyšívat nebo se procházet po zahradě nebo si povídat s dvorními dámami a ty slepice se neumí bavit o ničem jiném než o módě a bálech a společnosti. Ach ano, umí také dokonale drbat.“ Princezna se začínala dostávat do ráže, tváře jí hořely. „A když jsi princezna, tak prostě musíš být krásná!“
A Krasomila vysloveně krásná nebyla. Měla vytáhlou, jakoby chlapeckou postavu, téměř plochý hrudník, protáhlý bledý obličej, špičatý nosík, narezlé vlasy a pihy. Nevypadala tak, jak byste si představovali princeznu.
„A co se mnou kvůli tomu dělali! Všechny ty krémy, pudry, pleťové masky, šampóny a kondicionéry, kadeřníci, pedikéři a bůh ví co ještě. Připadala jsem si jako pokusný králík. Šlo jenom o vzhled, nikoho nezajímalo, jaká jsem doopravdy.
A pak se objevilo tohle!“ Pohrdavě šťouchla špičkou střevíce do prince Radovana. „Posílal mi kytky a milostné dopisy a požádal o zasnoubení a to jsme se ani jednou neviděli, on měl akorát můj portrét, na kterém mě ke všemu malíř zidealizoval!“ Princezna se unaveně opřela o stěnu. „Nedokážeš si představit, jaké to je.“
„Ale dokážu,“ řekla potichu Zuzanka. „Mnohem líp, než si myslíš.“
Krasomila se na ni pochybovačně zahleděla.
„Sme na tom úplně stejně,“ spustila zasmušile Zuzanka.
„Vod barbarek se čeká, že taky musí ňák přesně vypadat. Že budou vysoký, s širokejma ramenama a vosím pasem, prsa minimálně šestky, rudý nebo černý vlasy až do pasu a že budou navlečený do kovovejch bikin pobitejch hřeby. To by si moh na sebe vzít jen úplnej debil, co se chce nechat v první bitvě zabít nebo chytit děsnou rýmu.“
Ostentativně rozpřáhla ruce – malá podsaditá barbarka s krátkými vlasy neurčité šedohnědé barvy a ve zbroji z tuhé, ale už značně odřené kůže, na zádech meč skoro větší než ona sama. „Mě lidi nevěřej, že sem barbar – dokud nevytasim meč. Ale stejně, jako barbar můžu dělat jenom jednu věc: zabíjet příšery. Tenhle pitomej zvyk sem zaved ten kretén, jak že se to menuje? Barbar Conan z ňáký prdele – vomlouvám se, princezno – vo který tu nikdo nikdy neslyšel a kvůli němu teď všichni barbaři
musej bejt jako von. Ty příšery sou většinou docela milý, ale copak můžou za to, jak se narodily a že slintaj a smrděj? Nebo že maj tři voči? Nemůžeš je prostě jen tak sejmout! Ale když nesejmeš příšeru, nedostaneš prachy, a moje zbroj už vopravdu potřebuje vopravit.“
Princezna si barbarku chvíli zamyšleně prohlížela a pak si vyměnila pohled s drakem. Ten přikývl.
„Víš,“ začala Krasomila, „tady se Sheratanem jsme už o tomhle problému přemýšleli. Určitě existuje víc lidí a příšer, kterým se tyhle zažité role hnusí, a tak nás napadlo, že bychom si mohli založit odbory.“
„Vodbory?“
„Jistě. Mohlo by se to jmenovat třeba ´Liga svobodných bytostí´ nebo tak nějak. Co tomu říkáš?“
„No, já nevim. Zkusit by se to mohlo.“
„Ty jako barbar hodně putuješ po světě, viď?“ přidal se Sheratan. „Mohla bys o téhle myšlence říct ostatním příšerám, které potkáš, aby se mohla dál šířit.“
Zuzanka se na chvíli zamyslela. „Jo. Myslim, že by to šlo.“
„A co uděláme s tímhle?“ ukázala princezna na dosud bezvědomého Radovana už ne tak Sličného.
Drak významně vycenil zuby v úsměvu.
„To ne,“ zakročila rázně Zuzanka. „Pošlem ho zpátky na hrad na jeho koni.“
„Na barbara jsi docela soucitná, nezdá se ti?“
Pokrčila rameny. „Některejch zlozvyků se člověk blbě zbavuje.“

Krvavě rudá záře zapadajícího slunce pronikala mezi větvemi starých lesních velikánů a osvětlovala malou postavu sedící na kameni, která se soustředěným výrazem leštila obrovský meč. Zbraň při této činnosti vydávala tiché, hluboké, spokojené zvuky basové kytary.
Náhle na postavu padl stín. Zuzanka vzhlédla. Před ní stála tlupa zjizvených, otrhaných banditů. Jejich vůdce, mimořádně šeredný zjev s řídkým plnovousem a panděrem visícím přes opasek, vyplivl tabák, který doposud žvýkal, a s precizností mistra strefil poletujícího komára.
„Co bys chtěla s tak velkym mečem dělat, holčičko?“
Lupiči stojící za ním se oplzle zařehnili.
Zuzanka si odevzdaně povzdechla. Svůj osud, stejně jako spoustu dalších věcí, prostě změnit nemůžete.