Vlčí krev - 10. kapitola

10. KAPITOLA - JEZÍRKO

Z Vlčí skály, v severní části Bukurešti, padal pěnící vodopád. Bílý a hlučný připomínal živou bytost. Proměnlivý, pohyblivý obraz vyvolával pocit krásy, který však ihned nahrazoval jiný, stejně nádherný. A stejně krátký.
Na mělčině se šplouchala nahá dívka.
Wyrfel toto místo milovala. Tu krásu okolní přírody, připomínající džungli, zvuk padající vody, tříštící se o kameny, vyčnívající nad hladinu blankytného jezírka, pod vodopádem. Pohled na šumící vodopád, v kombinaci s bujnou vegetací, ve všech odstínech zelené, ji naprosto uchvátil a fascinoval. Vesele si pobrukovala tklivou melodii. Bylo to nádherné...
Mezitím, na druhé straně jezírka, skupinka mladých lugarů, nespouštěla oči, z koupající se Wyrfel. Ukryti v hustém houští, naskládaní vedle sebe, natahovaly krky, aby jim neunikla ani špetička, sekunda představení, které se odehrávalo před nimi.
„Netlač se...!“
„Vlčí Bohové... to jsou tvary...,“ povzdychl si toužebně jeden z nich, „zavedl bych je všude.“
„To ti těžko povolí,“ šeptl ironicky jeho soused a opatrně odsunul zaclánějící list.
Wyrfel se mezitím bezstarostně šplouchala jako ptáček z louži, rozhazujíc kolem sebe a nad sebe spršky vody, složenými dlaněmi.
„Dneska neusnu...,“ vzdychl jeden z hochů, „srdce mi přímo burácí.“
„Jaj... zničíš se, Sire.“
Wyrfel se otřepala, skoro jako vlčice, a vyběhla na břeh. Stáhla z větve ručník a začala se utírat. Smyslné pohyby si snad ani neuvědomovala. Oblékla si tmavě zelenou tuniku, natáhla tmavé kalhoty a vysoké boty, a pak, bez jakýkoliv ceremonií zavolala směrem k slídilům:
„Gryfe! Sirio, Layle, Démante! A Tare! Konec představení! Padejte domů! Myslíte si, že nevím, na jaké prasárny myslíte?!“
Postupně se tedy zvedali a nespokojeně přitom mručeli, jako podráždění vlci. Ovšem Wyrfel byla jako cukrátko za sklem - lákavá a chutná, ale nedosažitelná. Nastolila tvrdá pravidla a oni je museli dodržovat. Z celé pětice se odváži zůstat jen Gryf, vyzbrojen vážností svých devatenácti let, a vědom si toho, že je lugar nejen urostlý, ale i pohledný.
„Mohla bys příště aspoň předstírat, že nic nevíš,“ ušklíbl se, „tohle nás trochu ponižuje.“
Wyrfel si začala pomalu kartáčovat vlhké vlasy, které sahali sotva po ramena. „Předstírat? A proč? Já vím... že vy víte, že já vím, že vy víte...“ Pokrčila rameny. „A cítíš se ponížený, Gryfe? A co bych měla říkat já, ohmatávaná pohledy, jako flák masa na trhu?“
„Připadá mi, že se tím docela dobře bavíš,“ řekl Gryf, „vždyť si můžeš vybrat kohokoliv z nás.“
Wyrfel se ironicky zúžily sytě žluté oči. „Tím myslíš sebe?“
„Proč ne?“ Gryf rozpřáhl ruce, jako při předvádění.
„To mě ani trochu neláká, lugare z rodu Černých vlků.“
„A co Sir?“ Zeptal se posměšně. „Chudáček, kromě tebe pro něj neexistuje celý svět.“
„Sirio by šel i za opicí, pokud by si oblékla sukni. A ty nejsi lepší,“ procedila mezi zuby a vlasy si kartáčovala o něco energičtěji.
„Tak Taria? Nebo snad Démant? Šlechtic jako ty... skvělý lovec... a co na tom, že je trochu... ostrý...?“ Nadhodil Gryf tónem obchodníka, nabízející ho zboží.
Wyrfel se nahlas rozesmála. „Nech si to. U vlčího drápu! Jenom ne Démanta!“
Začala si splétat provizorní cop. Gryf mlčel a otrhávala listí z větvičky.
„Stejně vím, o koho ti jde,“ řekl po chvíli chladně, „nač ty kličky? On sem nechodí a chodit nebude. Vždyť Darovi přece stačí písknout a ty za ním, jak hodný pejsek doběhneš...,“ dodal pohrdavě, „a ty si myslíš, že ti je snad během svých cest mimo město věrný? To seš na omylu, Wyrf.“
Wyrfel pomalu svěsila ruce a napřímila se. Gryf bezděky ustoupil. Dívčin obličej zalil hněv. Vypadala, jako by mu chtěla vydrápat oči... inu... drápy by na to i měla...
„Ty hajzle!“ Zavrčela, „podlý lháři! Zmiz odsud a modli se k bílé vlčici Imale, abych mu to neopakovala. Zpřelámané prsty hodně bolí! Padej!“
Při tom proslovu Gryf před wyrfel ustupoval. Vyvedený z míry a vzteklý, odcházel tempem, jen o vlásek se lišícím od útěku.
Wyrfel se za ním dívala a potom, jako by ze sebe vybila veškerou energii, sklouzla k zemi a nevidoucím zrakem se zahleděla před sebe. Hryzala si přitom nehet palce.
Pravdou totiž bylo, že... o tom... jak běhá za Darjenem... byla tak trochu pravda... a to, co jí Gryf řekl... vrtalo ji to v hlavě. Dneska měla jít s Darem lovit... promluví si s ním o tom... snad.