Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel - prolog

Každý mé jméno zná. Jsem krutá, nemilosrdná, bezcitná a nemám s nikým slitování. Přesto všem měřím stejným metrem a žádného panovníka, hrdinu nebo zlosyna neušetřím. Svět mě potřebuje a každý to i přes nenávist a odpor ví.
Na každém rohu s vámi držím krok a nikdo přede mnou neuteče, ani se neschová. Kam se hnete, jdu s vámi jako stín. Co komu uděláte, všechno vidím a potom vás za každý váš čin budu soudit.
Jsem Smrt a s každým tvorem se minimálně jednou za jeho života sejdu. A když se s vámi nesetkám já, tak některý z mých poslů určitě…

***

Ohromná jeskyně rozléhající se pod celým kontinentem byla podivným místem. Nerostly v ní žádné rostliny ani mech. Obsahovala pouze kámen, tmu a desetitisíce duší zesnulých. Tam a nikde jinde se nacházela říše mrtvých, království Smrti.
Chladný kámen bez života tvořil vše, co jen oko přivyklé tmě mohlo spatřit. Cesty, strop, mosty, dokonce i někteří obyvatelé tohoto místa z něj pocházeli.
Podlaha jeskyni chyběla. Místo ní se nad bezednou propastí vznášely desítky ostrovů. Ty skýtaly dočasný domov duším zesnulých. Dobré, zlé, kruté, vlídné a další duše, jenž byli po smrti za své skutky souzeny samotnou Smrtí a podle jí vyřčeného verdiktu ztrestány nebo odměněny, dokud nepřišel jejich čas a ony se pak mohly znovu zrodit a žít život od počátku nanovo.
Mezi ostrovy vedly mosty, po kterých kráčely Vykonavatelé. Děsuplné stvůry ještěrčí podoby oděné do prosté bederní roušky, jejichž jediným majetkem byl krutý bič a ozubené kopí pevně sevřené v obou pařátech.
Vykonavatelé se v říši mrtvých nacházely na každém kroku. Neznaly slitování, lítost ani odpuštění. Jejich úkolem a smyslem života bylo sloužit Smrti. Královně a stvořitelce tohoto hrůzného místa.
A uprostřed jeskyně na největším z ostrovů se nacházel palác, jehož hlavní věž byla srostlá se stropem. Stropem, který byl součástí světa na povrchu. K němu vedly mosty od všech ostatních ostrovů. K doupěti panovnice, která ve svých spárech svírala moc nad zesnulými a ráda zasahovala i do dění živých. Bohyni, která prahla po moci v nekonečném soupeření s ostatními bohy. Její povaha se odrážela nejen na říši mrtvých, ale i paláci vystavěného z kostí. Obří, dračí, lidské, zvířecí a mnoho dalších koster tvořilo příbytek, který vzbuzoval hrůzu a respekt. Tam žila Smrt s Vykonavateli coby svým služebnictvem.

Pusté temné chodby na několika místech osvětleny pochodněmi v příhodném tvaru lebky. Takový by mohl být stručný popis vnitřních prostor paláce Smrti. Stavby, ve které je slyšet i pouhý náraz špendlíkové hlavičky o zem. Místa, kde odvážný zloděj najde hromady drahocenných pokladů, ale za svou pošetilost zaplatí cenu nejvyšší.
A přes všechna ta úskalí se chodbami paláce Smrti plížil jeden podivný zloděj. Z dálky spíše stín a z blízka netvor jenž by v útěk obrátil i ty nejstatečnější. Ještěr, jehož tělo se při chůzi všemožně kroutilo a vlnilo. Obživlý čtyřmetrový skelet pokrytý nánosem Temnoty. Černé mlhy stravující život s vlastní vůlí, ale v symbiotickém soužití se svým hostitelem, poslem Smrti.
Posel Smrti se proplétal labyrintem plným nástrah. Smrtelných nástrah pro každého tvora, dokonce i pro něho. Avšak ani jednou nešlápl na nesprávnou dlaždici, nespustil skrytý mechanismus dveří ani nepozvedl hlavu příliš vzhůru tam, kde bylo třeba se plazit po zemi. Jeho tělo splývalo se zdí, podél níž se kradl do soukromé komnaty Smrti. Jeho vládkyně a stvořitelky. Znal její povahu dobře, možná až moc dobře po více jak desetitisícileté službě, která neměla nikdy skončit. Nebo možná až tehdy, kdy už své paní nebude k užitku. Ne, pokoušel se tolikrát osvobodit z pout jejího vlivu, ale pokaždé selhal. Byl jejím vězněm, její pravou rukou, ale přesto jen mazlíčkem poslouchající povely. Byl otrok a přesto skoro všemocný. Ne, už nebyl čas doufat, že by mu snad někdy Smrt darovala svobodu. Musel jednat a musel si pospíšit, dokud ještě o jeho záměrech nikdo z jejích poskoků nevěděl.
Ohromné dveře z dračích šupin jen ztěžka povolily, když se do nich posel Smrti v ještěří podobě opřel celou vahou a ještě vynaložil veškeré síly. Dokonce i pro něho platila jistá fyzická omezení, s kterými nic nezmohl. Ale když se konečně ve dveřích objevila pár centimetrů široká škvíra, jeho tělesná schránka se změnila v černý dým, který v okamžiku vklouzl do zapovězených komnat. Hned na to se dveře z šupin zabouchly a zloděj se ocitl v pasti.
Uprostřed chladné a prázdné místnosti s vypouklým stropem se nacházelo několik pochodní a mezi nimi podstavec v jehož trojnožce se nacházel temně černý vybroušený drahokam. Kámen Smrti.
Nejmocnější posel Smrti vykročil k podstavci. Na to dva kroky od něho se před ním z podlahy vynořilo pět černých koulí s rudě žhnoucíma očima. Obklíčili jej a probodávali ho svými pronikavými pohledy.
Ne, už se nemohl vrátit. Nebyla cesta zpět. Špiclové jej nahlásí jeho matce a on nedostane přes prsty a pár týdnů domácího vězení. Ne, Smrt neznala slitování a jeho opovážlivost by ztrestala pouze mučením, trvajícím do skonání věků. Nebylo by to také poprvé. Ostatně sám byl svědky několika takových trestů.
Posel Smrti zaklonil hlavu na dlouhém krku a rozevřel chřtán, plný jako dýk ostrých zubů. Zařval ze všech sil a jeho řev se nesl celým palácem. Ne, on nebude zlodějem o jehož úmyslech budou muset zpravovat Smrt její Špiclové. A i když mu jeho záměry nevyjdou, tak celá říše mrtvých bude vědět, že to on, on a nikdo jiný se pokusil vzdorovat své matce.
Špiclové kolem vetřelce se vlivem mocného magického řevu stáhly, ale jelikož nebyli živými bytostmi, nemohl na ně hlas drásající duši zapůsobit. Ve vteřině byly zpátky na svém místě, držící nezvaného příchozího v obklíčení.
Třímetrový ocas zakončený palcátem s bodci se ohnal po první kouli. Odpálil ji přesně na podstavec. Než však Špicl stačil narazit do kamene Smrti, čtyři pochodně kolem artefaktu svým plamenem vystřelily až ke stropu a neproniknutelné ohnivé tornádo sežehlo odpálkovaného tvora.
A sakra, řekl si posel Smrti v duchu, který o této poslední obranné linii kamene vůbec nic nevěděl. Ale nebylo čas dlouho se rozmýšlet nad tím, jak vyzrát nad touto překážkou. Smrt už jistě byla na cestě a spolu s ní i početné zástupy Vykonavatelů. I když větší strach měl samozřejmě ze své matky!
Několik Špiclů zahájilo nálet a jejich směšná tělíčka v porovnání s ještěřím netvorem vypadala jako pingpongové míčky. Přesto zaútočily a svou smrtí způsobovali nepatrné zranění. Vypadalo to, jako když statného býka obtěžuje hejno komárů.
Jak jeden Špicl za druhým umíral v sebevražedném útoku, jejich počty ubývali, ale desítky dalších vplouvalo do komnaty skrze její zdi, strop a podlahu.
V poslovi Smrti to začínalo vřít. Musel bojovat s tvory z nejnižší pozice v hierarchii říše mrtvých. Což bylo pro něho s nejvyšším postavením hned po Smrti potupné. Špiclové jej navíc držely v šachu a to bylo ještě horší. Dokonce už cítil přítomnost vládkyně, která s důstojností sobě vlastní kráčela zpříma chodbami paláce tam, kde se on musel plazit.
Komnata začala houstnou. Neustálý příval dalších Špiclů jen přidával poslovi na bezmoci, která jej pomalu začala svírat. Tvor, který se svou mocí a silou mohl měřit rovnou s drakem byl utlačován dotěrným hmyzem. Ale i hmyz uměl bodnout a ve velikém počtu zahnat několikanásobně většího protivníka.
Smrt přicházela. Od její komnaty jí dělilo pouze pár chodeb. Zloděj to moc dobře vnímal. Cítil tu auru, kterou sám vyzařoval jen v několikanásobně menším měřítku. Musel jednat. Teď nebo nikdy. Buď uspěje nebo alespoň zemře. Ohnal se po nejbližších Špiclech okolo sebe a poté se vymrštil přímo na podstavec s nejmocnějším artefaktem bohyně Smrti. Čekal, že jej ohnivé tornádo spálí na uhel a jeho chabý pokus zmocnit se kamene přijde jeho matce za směšný, ale už neměl, co ztratit. Když však dopadl a svou vahou jej převrhl podstavec, překvapeně zjistil, že pochodně zhasly. Radost záhy vystřídalo pochopení v podobě Smrti stojící ve vstupních dveří. Špiclové se stáhli a nyní v bezpečné vzdálenosti vyčkávali, co se bude dít.
Ve dveřích stála žena. Mladá, překrásná a to z ní byla vidět pouhá polovina. Druhou jí zahalovala Temnota, její plášť a spojenec. Prohlížela si zloděje modrým okem a když skončila zlatá kadeř jí spadla do tváře. Vyzařoval z ní klid, půvab a mír. Bílé svatební šaty na ní jen zářily. Byla úchvatná a nadpozemsky krásná.
Posel Smrti stál téměř bez hnutí, jen svým ocasem sebral mocný artefakt z podlahy a sevřel jej v pravé pracce. Cítil, jak kámen pulzuje vlastní mocí. Jak skrze něj proudí do říše mrtvých nové duše zesnulých a jak skrze něj jeho matka tahá za nitky ve světě živých. Byl tak blízko dosažení svého cíle, ale zároveň mohl o všechno přijít.
Smrt vykročila levou nohou a po několika krocích její plášť zmizel a odhalil její druhou polovinu těla. Ohavnou hnijící kostru pokrytou cáry masa, na kterých se držely útržky špinavé látky. Teď na kdysi věrného služebníka pohlédla i druhá tvář Smrti. Rdousivý pohled prázdného očního důlku probodával ohromné tělo skrz naskrz. Těch několik černých vlasů přilepených na holé lebce tvořily podivný kontrast se zlatou hřívou. Avšak taková byla Smrt. Dvě tváře, dvě povahy, které tvořily tuto bohyni, jenž se odlišovala od ostatních stvořitelů světa. Byla jako váha, jejíž misky se stále přetahovaly.
„Jak ses opovážil,“ zaznělo chladně komnatou, aniž by Smrt pohnula rty.
Posel Smrti neodpověděl. Nemělo cenu se hádat. Nemohl se rozptylovat, když šlo do tuhého. Sevřel kámen mezi oba pařáty a s vypětím všech svých magických sil se pokusil uniknout.
Nebyl však dost rychlý. Proud černé energie s ním mrštil o zeď a začal jeho podstatu trhat na kusy. Kámen Smrti vyklouzl zloději z rukou a kutálel se chvíli po podlaze.
Bývalá pravá ruka - syn Smrti - ze svého ještěrčího chřtánu vysílala řev plný agónie, oznamující blížící se konec. Pokusil se vzdorovat své vládkyni a jeho utrpení se neslo celou říší mrtvých jako odstrašující příklad ostatním.
Smrt náhle polevila, jako kdyby se její krásná část slitovala. Vykročila k němu a lem svatebních šatů klouzal po studené podlaze. Za ní do komnaty vcházely Vykonavatelé.
Zrádný posel ležel nehnutě na zemi a vypadalo to, že sotva žije. Jeho tělo vypadalo scvrkle a průsvitně. Byl slabým a k politování. Avšak lítosti se od nikoho dočkat nemohl.
Smrt už dorazila k podstavci. Mířila přímo ke svému kameni. Nespěchala. Pomalu se skláněla a zkostnatělou ruku natahovala po drahocenném majetku, když se kolem něj omotaly články ocasu.
Zrádný potomek Smrti nepotřeboval artefakt sevřít ve svých spárech. Ocas byl jeho součástí. Třetí končetinou. Stačil okamžik, aby doplnil ztracené síly a poté dokončil to, co započal. Kámen i s ním zmizel za bílé záře, které pouze aura samotné Smrti zabránila obsáhnout celou komnatu. Vládkyně mrtvých však nehodlala nechat zloděje uniknout tak snadno. Vyslala za svým služebníkem vlnu magie, která jej měla zničit. Avšak její zrádný posel přežil i tentokrát. Sice přišel o kámen a většinu síly, ale žil dál.
Tucet Vykonavatelů v zapovězené komnatě zemřelo rukou své paní. Uvolněný hněv Smrti vyšel proti věrným služebníkům. Ale co bylo pro vládkyni mrtvých tucet Vykonavatelů v porovnání se ztrátou artefaktu, který tvořil převážnou část její moci.
Posel Smrti se zhmotnil na spadaném listí pod kaštanem kdesi uprostřed lesa. Unikl z říše mrtvých a ocitl se ve světě živých, kde platila zcela jiná pravidla. A jak se jeho tělesná podoba rozptylovala a měnila, jedinou upomínku po ještěrčím těle byla odumřela zem v obrysech nebezpečného monstra, které vystřídalo slabé nevinné dětské tělíčko…