Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel - II.

Rasmus, velitel domobrany v Tamiru, byl vysoký statný muž, který si ve svých třiceti letech stále ještě zakládal na idejí cti a spravedlnosti. Pravých rytířských ctností. Bohužel nebyl šlechtického původu, ale pocházel z klášterního sirotčince. Přesto o něm většina obyvatel Tamiru nesmýšlela jinak, než o svém rytíři. A na toto titulování byl muž bez původu nesmírně hrdý. Přeci jen erb má každý šlechtic od narození a časem většina z nich ukáže, že ho není ani hodna. On si jej vydobyl svými činy.
Rasmus přidržoval v sedle před sebou malého sedmiletého chlapce. Hoch byl zabalený do bavlněné přikrývky, silně nasáklé krví, kterou byl chlapec potřísněný od hlavy až k patě. Dítě po celou cestu ze sebe nevydalo ani hlásku a velitel domobrany to přisuzoval jako následek hrůzných zážitku z lesa.
Od chvíle, kdy chlapce Rasmus, spolu se svými muži, nalezl obklopeného mrtvými těly, nezaslechl z dětských úst jediné slůvko, ba ani vzlyk. V jeho černých očí nerozpoznal žádný život, jen utrpení, žal a smrt, které v něm bojovali o nadvládu.
Rasmus jel na krásné hnědé klisně po dlážděné cestě spojující město s klášterem Velkého patrona. Ten ležel dál od lidí a jezera. Na kopci v lůně lesa, kde mniši měli klid a samotu pro své rozjímání.
Klisna právě dorazila k části cesty, kterou lemovaly jabloně a hrušky. Rasmus si vzpomněl, jak jako malý pomáhal mnichům na podzim s jejich česáním. Vybavili se mu krásné časy, kdy neměl žádné starosti a jeho život postrádal všechnu krutost, s kterou se při své práci denně potýkal. Dokonce ho napadla myšlenka, že by v klášteře na chvíli zůstal, odpočinul si a načerpal nové síly, ale rychle ji pustil z hlavy. Věděl, že někteří bídáci v Tamiru jen čekají, až poleví v ostražitosti. Nemohl riskovat, stejně jako by si nikdy neodpustil, kdyby kvůli němu někdo přišel ke zranění. Ale představa polehávání v trávě ve stínu jabloní byla nesmírně lákavá.
Konečně byla brána kláštera na dohled. Před ní stál mnich a vedle něho zrzavý mladík. Rasmus věděl, že kde je bratr Jan, tak tam bude i Jakub. Nemohl jinak než smeknout nad oddaností, kterou mladík k mnichovi chová, stejně jako jeho bystrým rozumem, hbitostí, silou a rychlostí. Doufám,že bratr Jan brzy povolí, řekl si v duchu Rasmus. Už dlouho toužil z Jakuba vycvičit člena domobrany, ale bratr Jan o tom nechtěl ani slyšet.
“Zase pozdě, Rasmusi. Ostatně jako vždy,” promluvil otylý mnich jako první.
“Rád tě vidím, bratře Jane. Koukám, že jsi zase něco málo přibral,” odvětil Rasmus a šibalsky mrkl na Jakuba, který musel přemoci zasmání.
“To je ten chlapec,” zeptal se bratr Jan a přívětivost z něho vyprchala. Teď šlo především o dítě v nesnázích.
“Ano. Určitě si toho dost prožil, ale stejně by mě zajímalo, co se v tom lese vlastně stalo?”
“Až promluví, slibuji ti, že se to dozvíš.”
“S tím počítám,” řekl Rasmus a podal chlapce zabaleného v přikrývce Jakubovi. Přitom si opět uvědomil, že brzy bude zrzavý mladík dospělí...
“Ať tě to ani nenapadne,” vytrhl bratr Jan Rasmuse ze zamyšlení. “Už jednou jsem ti řekl, že Jakubův úděl byl již určen.”
“Nemohu si pomoci. Zvláště když vidím, jaký kus chlapa se z něho stává. Takové bych potřeboval mezi svými muži jako sůl.”
“Odnes chlapce do velkého sálu a počkej tam s ním na mě,” nařídil bratr Jan Jakubovi. A když mladík zmizel za dveřmi kláštera, zamračil se na Rasmuse. “Nepřeji si, aby si ho svými řečmi takhle mátl! Jeho osud je spjat s Velkým patronem.”
“Chceš z něho mít mnicha? Aby pomáhal zraněným a zuboženým. Jistě záslužná činnost, ale pomohl by více, kdyby trestal ty, co ubližují. Kdyby byl v domobraně, mohl by...”
“Tak dost!” řekl rázně bratr Jan a umlčel Rasmuse. “Chlapce si nám dovezl a teď si běž po svém.” Pak se mnich otočil, vešel do kláštera a zavřel za sebou bytelné dveře.
Velitel domobrany jen zakroutil hlavou a otočil klisnu k městu. “Toliko ke klidu a rozjímání v klášteře,” řekl nahlas Rasmus pro sebe a kopl klisnu do slabin.
Bratr Jan si malého chlapce zkoumavě prohlížel. Jakub stál vedle něho a čekal, až promluví. „Podivný chlapec, co Jakube,“ mladík kývl na souhlas a společně s mnichem pozoroval nahého hocha, jak se v chladné místnosti prochází a zkoumá okolí. Většina lidí, kteří do této místnosti kláštera zavítali si stěžovali na chlad a třásli se zimou, ale dítě před nimi nemělo na těle ani husí kůži.
„Běhá mi z něho mráz po zádech,“ zašeptal Jakub.
„Mě také,“ odvětil po chvíli mnich. „ Ale naším posláním je postarat se o každého nalezence. Dojdi prosím do kuchyně pro teplou vodu a sežeň někde osušku. Nejprve ho umyjeme a nakrmíme.“
Když se Jakub vydal splnit zadaný úkol, přistoupil otylý mnich k chlapci. Poklekl před ním na jedno koleno a zadíval se do jeho černých očí. „Nevím, jaké strasti tě potkaly, ale už jsi v bezpečí. Tady ti nikdo neublíží,“ odpovědi se však nedočkal. Potom odvedl chlapce do umývárny, kde stála stará měděná vana.
Jakub získal teplou vodu snadno. Stačilo jen požádat bratra Felixe a ten mu jí dal kolik jen chtěl. Ale kvůli osušce musel propátrat celý klášter. Oblečení a osušky bylo nejvíce postrádanou komoditou, kterou klášterní sirotčince jen těžko získávali. Během prohledávání místností přitom zrzavý mladík neustále myslel na nalezeného chlapce a podivné mravenčení, kterým na něho působil. Jeho dobrodružnou povahu dokonce napadlo, že hoch je ve skutečnosti démon v přestrojení a kdyby se mu ho podařilo přemoci, jistě by bratr Jan svolil, aby se mohl přidat k domobraně. Už se viděl, jak hájí spravedlnost a zachraňuje sličné dívky v nesnázích. V duchu se zasmál nad svou představivostí a raději se víc soustředil na hledání osušky.
„Konečně,“ řekl s úlevou Jakub, když na jedné z postelí, ve společné ložnici, našel potrhanou, ale stále použitelnou osušku. Popadl jí, a utíkal do umývárny. Cestou se ještě stavil v kuchyni, kde mu bratr Felix připravil mosazný hrnec s horkou vodou.
„Tak ukaž chlapče,“ promlouval bratr Jan k malému chlapci a žínkou mu z těla smýval nános zaschlé krve. „Kde jenom je ten Jakub?“
„Tady jsem,“ ozval se zrzavý mladík za zády mnicha.
„To je dost. Připrav lázeň a podej mi mýdlo.“
„Ano, bratře Jane,“ odpověděl Jakub. Když vše udělal, postavil se vedle otylého muže a díval se, jak z chlapcova těla pomalu pouští krev.
„Nevypadá to hezky, co?“ promluvil po chvíli bratr Jan. „Takhle by si vypadal po každém boji. Celý od krve, zubožený a s něčí smrtí na svědomí. Ani při tomhle pohledu tě myšlenky na službu v domobraně nepřešly?“
Jakub bratru Janovi neodpověděl. Podíval se do černých očí chlapce, které se při zmínce o smrti zaryly do jeho duše. Pak jako by zkameněl. Nemohl odtrhnout pohled a podivná síla mu sevřela hrdlo. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to. Svět kolem něho se zatočil a on začal padat do prázdnoty, ve které k němu jako ozvěna doléhal stále se vzdalující hlas mnicha.
Bratr Jan myl chlapci právě záda, když si všiml očního kontaktu mezi hochem a Jakubem, kterému vyrazil pot na čele a rychle ztrácel zdravou barvu v obličeji. „Jakube je ti něco? Jakube. Jakube!“ křičel nakonec mnich. Mladík však neodpovídal. Byl ve tváři bledý a vypadalo to, že každou chvíli ztratí vědomí. Jen pohled stále upíral do černých očí chlapce. Bratr Jan udělal první věc, kterou mu poradil instinkt a strhl mladíka na zem. Když se Jakub probral, cítil se strašně slabý. Pohlédl na přátelskou tvář mnicha a vrátila se mu trocha síly.
„Jen klid, Jakube. Už bude vše dobré,“ promlouval k mladíkovi bratr Jan a potom se podíval na černovlasého chlapce, který najednou upustil od vážnosti a začal si s dětskou radostí užívat hrátek v teplé vodě.