Prokletá z Erebu - prolog

... narodila jsem se ve Vesnici. A prožila tam 16 let. No... celkem hezkých 16 let to opravdu nebylo... pro někoho, jako jsem byla já, to byla jen léta strávená v utrpení, opovržení a neustálém strachu z upálení na hranici. Z Inkvizice. Z případného výslechu a mučení.
Tohle ale o mně nikdo nevěděl. Všichni o mně říkali, že si žiji celkem hezky. Měla jsem oba rodiče, naše rodina patřila do střední třídy, navíc jsem byla jedináček. Co víc by si mohlo takové pohledné děvče jako já přát, že? Já na to měla opačný názor, ale vymlouvat jim to bylo... více než riskantní a pošetilé.
A den po mých 16 narozeninách se stalo něco, co ten můj „celkem hezký“ život změnilo na noční můru. Na mou nejtajnější obavu. V to, co mě děsilo už od narození.
Obvinili mě z čarodějnictví. Přesněji místní farář, Serhoj. Nikdy mě neměl rád, sledoval mě jako ostříž celá léta. A jednou se bohužel dočkal a přistihl mě.
Uvrhli mě do tmavé plesnivé kobky, kde jsem měla čekat na výslech Inkvizice Svatého úřadu. Už ty nekonečné hodiny, strávené v neproniknutelné temnotě mezi čtyřmi vlhkými stěnami, na zapáchající slámě, ve společnosti krys, pavouků a bůhvíjaké havěti, mi připadali téměř jako kruté mučení,které následovalo poté.
Následující dva dny vám asi nemusím popisovat... ne? Pochybuji, že by někdo z vás, stál o poutavé popisky výslechu, mučení, soudu, který se jen tak mimochodem konal asi... dvacet minut? Ano, více určitě ne... předpokládám tedy, že podrobnosti nechcete... byly to opravdu krušné dva týdny...
A jak to celé dopadlo? Tak, jak už bylo předem rozhodnuté... hranicí. Hranicí ze smrkového dřeva, politého smolou.
Pamatuji si každý detail. Do teď se mi o tom občas zdává...
Jak mě surově přivazují provazy k tomu hrozivému kůlu, uprostřed té hromady dřeva... jak kat s červenou kuklou na hlavě a jeho pacholci berou pochodeň... a hází mi ji k nohám...z dřeva se začíná valit hustý kouř... dusím se... plameny mi začínají olizovat tělo... pálí to... dav křičí „ty čarodějnice!“ nebo „pryč s ní!“ a pak se objevuje ten muž... krásný muž... z ničeho nic... odvazuje mě a bere do náručí, i když nás dva už pohlcuje stěna z vysokých plamenů... nevím jak... ale ztrácím vědomí... a probouzím se... je u mě ON...a s úsměvem mi oznamuje, že jsem v jiném světě... a že jsem se stala jeho služebnicí...
Tak asi takhle.
Od toho okamžiku už uplynulo 124 let.