Prokletá z Erebu - I.Část

Během chvíle jsem nabrala až zběsilé tempo. Oči jsem měla upřené pouze na cestu před sebou, po níž jsem tak vytrvale utíkala. Nebo jsem se o to aspoň snažila. Mohutné listnaté stromy, rostoucí podél pěšiny a lemující ji od samého začátku, se rázem změnily na tmavé šmouhy. Stíny, které vrhaly jejich obrovité kmeny a silné větve, působily obzvlášť děsivě... a...
... chňapaly mi po nohách. Opravdu. Myslím to absolutně vážně. A ne, nejsem paranoik. To ne. Pokaždé, když jsem ucítila jejich mrazivý dotek na noze či na kotníku, přidušeně jsem vyjekla a prudce napadenou nohou vykopla. Bylo to ovšem více než nepraktické, protože mě to vždycky vyhodilo z rovnováhy a já měla, co dělat, abych nespadla.
Zoufale jsem lapala po dechu, který mi zatraceně rychle unikal z plic. Do očí se mi draly slané slzy. Chtěla jsem ze všeho nejvíce zastavit. Vydýchat se. Nechat odpočinout mé unavené, zmučené tělo. Ale to nešlo. Prostě ne.
Vytrvale jsem klopýtala dál a dál po tmavé hrbolaté cestě, nehledíc na bolest a vyčerpání. V pohybu mě udržovala pouze silná vůle a především ta lákavá vidina útěku a svobody. Záchrany. Možnosti se konečně osvobodit... Proto jsem kladla nohu za nohou... zpomalovala jen nepatrně.
Noční ticho přerušovaly jen mé těžké kroky a sípavý dech. Nic jiného. Žádné šumění větru ve větvích. Žádný zpěv ptáků. Křik dravců. Houkání sov, vycházející z dutin ve stromech. Dokonce ani vytí vlků... jen já. Já a to zlověstné ticho. Ticho, co mi drásalo uši více, než skřípající zvuk nehtů, přejíždějících po tabuli.
Ale i přesto jsem stále běžela dál...
Mžikla jsem očima krátce vlevo a na malý okamžik mi přejel mráz po zádech. Propast, táhnoucí se po okraji cesty najednou vypadala mnohem hlubší... a Tma, jako by se z ní drápala nahoru... směrem ke mně.
Křečovitě jsem polkla a jen pomocí síly vůle od propasti a její hrozivé Temnoty odtrhla oči. Soustředila jsem se opět jen na úzkou cestičku a blikající světla pochodní, rozmístěných na hranicích, dělící Vesnici od tohohle proklatého světa. A právě Vesnice pro mě znamenala tu spásnou záchranu. A už mi chyběl jen... kousek...
A pak se to stalo.
Noha mi najednou nečekaně podjela na kluzkém kořeni, o kterém bych přísahala, že tam ještě předtím rozhodně nebyl. Jako by si ani ty stromy nepřály můj útěk... jako by mě i oni nenáviděly za mou zradu...
Spadla jsem na zem a ošklivě si rozbila a rozedřela téměř do masa obě kolena a levý loket. Sukně šatů, roztrhaná na cáry, se mi vyhrnula až do půli stehen. Zavyla jsem bolestí, jako raněné zvíře, a teprve teď dala průchod slzám a pláči. Studené slané slzy mi stékaly po pobledlých propadlých tvářích a dopadaly mi na nohu,
Pomocí posledních sil jsem se ztrhaně posadila a shrnula si zbytky šatů, aby mi zakryly nohy a nebyla mi taková zima. Co chvíli jsem tiše zanaříkala, protože vedle nových ran se mi otevřely i ty staré. Bolest mi pulzovala celým tělem, až jsem měla strach, že mě celou pohltí. Rány nepředstavitelně pálily. Ruce i nohy mě přestávaly pozvolna poslouchat...
Čím více mi těžklo celé tělo a tep srdce se zpomaloval, tím rychleji mě opouštěla i veškerá přeživší naděje, že se mi to tentokrát podaří. Osvobodit se. A přitom hranice byla doslova na dosah... tak bolestně blizoučko... Jak hořká se mi zdála chuť zklamání a beznaděje.
Sklopila jsem hlavu a bezmocně zatnula ruce v pěst, až se nehty zaryly do kůže. Poprvé za posledních 100 let, jsem si z celého svého srdce přála umřít. Padnout k zemi a usnout... vstoupit do nekonečné říše snů a už tam zůstat. Navždy. Bez šance na návrat do kruté děsivé Reality. Nechat se prostě odnášet pryč...
„Ty si to stále nepochopila, co?“ Ozvalo se kousek za mnou pobaveným škodolibým tenorem, ze kterého mi naskočila husí kůže na pažích a vůbec na celém těle. Ani jsem se nenamáhala otáčet, moc dobře jsem totiž věděla, kdo je majitelem toho mrazivého hlasu, ze kterého doslova čišel chlad a pohrdání.
„Právě, že už ano, Eone,“ hlesla jsem sotva slyšitelným hlasem a setřela si hřbetem ruky slzy z tváře. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. V tomhle otřesném stavu. Zoufalou. Zlomenou. Na dně...
Naposledy jsem zavzlykala a teprve poté se pohroužila celou svou bytostí za pevné hradby mé mysli. Uzamkla jsem veškeré své emoce za neproniknutelnou stěnu mého vědomí. To bylo jediné místo, které bylo jen a jen moje. Kam se dokonce ani Eon nedokázal za ty desítky let dostat.
„Děláš si to ještě horší a těžší, než to máš - a naprosto zbytečně,“ bezkrevné rty se mu zkroutily do nepěkného zlomyslného úšklebku, „Stále tak mladá a nepoučitelná jako tehdy...,“ hraně si povzdychl a krátce zakroutil hlavou. Jeho výraz v až dokonalé bledé tváři se skoro černýma očima, jako dvě bezedné propasti, mluvil za vše.
„A stále tak nesvobodná, ale i přesto všechno ne tvým otrokem, stále svá,“ odsekla jsem tichým hlasem bez jakýkoliv vášnivějších emocích, i když kdesi v mém nitru mě od hysterie dělila jen tenká čára.
„Sama moc dobře víš, že už to není pravda... ale musím přiznat... byla jsi blízko. Málem se ti to povedlo,“ zašklebil se.
„Já vím!“ Vykřikla jsem a schovala obličej do dlaní. „Zatraceně!“
Stěny klece, v které jsem držela uzamknuté veškeré emoce se zhroutila jako domeček z karet, pod jejich náporem. Už jsem to nedokázala v sobě dusit.
„Chceš se vrátit do světa, do kterého nepatříš,“ odvětil Eon chladně.
„Chci se vrátit do světa, ze kterého jsi mne, Eone, vládce Erebu, násilně vytrhl,“ namítla jsem a mimoděk se dotkla přes látku rozbitého kolena, z něhož mi tekla krev a prosakovala skrz šaty. Sykla jsem bolestí a ruku rychle odtáhla.
„Udělal jsem to pro tvé dobro, Alanis.“
„Ne! Udělal jsi pro své potěšení!“ Nesouhlasila jsem. Do hlasu se mi vloudila ta protivná zatrpklost. Oči jsem sklopila k zemi. „Pro nic víc. A já se tě o to neprosila.“
Vlastně bylo zvláštní, že jsem se toužila vrátit do světa, kde mě málem upálili... odkud jsem byla zachráněna právě Eonem. Ale cokoliv bylo lepší, než zůstat v téhle prokleté zemi, jménem Ereb, deváté okruží samotného Pekla.
V tu chvíli jsem ucítila ten vlezlý chlad, plazící se kolem Eona... a blížil se. Pomalu mě obešel a zůstal stát přede mnou, takže jsem se za ním nemusela otáčet, ale hledět na něho pěkně zpříma. Já se na něho ovšem dívat nechtěla, a tak jsem oči upírala pouze na jeho vysoké kožené boty a kousek látkových jezdeckých kalhot.
„Vstaň Alanis!“ Přikázal mi.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. I kdybych mohla, tak ne!“ Oponovala jsem mu tvrdohlavě, ale už ne tím drzým hlasem, jako vždy předtím. Ale tichým a třesoucím se.
„Říkám ti Alanis : vstaň a přijmi svůj trest!“
Křečovitě jsem polkla.