Prokletá z Erebu - II. Část

„Alanis, nebudu ti to říkat dvakrát,“ utrousil zlostně po další minutě, když jsem stále jen seděla a ani náznakem se nepohnula.
Něco v jeho podtónu, něco více než zlověstného, mě přinutilo zapomenout na veškeré zbytky mé hrdosti a skutečně ho poslechnout.
S tichým zanaříkáním jsem se tedy začala drápat více, než neohrabaně, na bolavé nohy. Tiše jsem u toho funěla, ale sotva jsem už stála na nohou, podlomily se mi obě kolena. Nejspíš bych spadnula zpět na zem, kdyby mě Eonova chladná ruka nezachytila za loket a poněkud hrubě mě neudržela ve stoji.
Pod jeho dotykem jsem se celá zachvěla. Doslova z něj, skrz jeho prsty, ke mně proudila mrazivá energie, až mi lehce zmodraly rty a já se začala třást zimou. Možná dokonce i strachem.
S pohledem upřeným stále jen na jeho boty, jsem čekala jako vězeň stojící před soudem, který má každou chvíli vynést rozsudek. Už předem jsem se tak trochu děsila, co mi uloží jako trest. Psychicky jsem na tom totiž byla už dost špatně, a tak mi došlo, že bych mu už déle nemohla odporovat a odmítat ho, jak to jen šlo. Nejspíš se mu to konečně podařilo… naštípnout mou vůli… nalomit mě… jakýkoliv z jeho krutějších trestů by mě nejspíš zlomil úplně…
„Podívej se na mě, nebo si snad myslíš, že k tobě promlouvají mé boty?“ To poslední prohodil posměšně. Ani nepočkal na mou reakci a prostě mě druhou rukou chytl za bradu a hlavu mi zdvihl tak, abych se mu prostě do očí dívat musela a nemohla uhnout očima. Nenáviděla jsem ho za to.
Za to, jak se ke mně po celou tu dobu, co jsem žila v Erebu, v jeho zámku u Černých skal, lemovaných řekou Nářků a Temným lesem. Jako bych byla nesvéprávná otrokyně, něčí majetek… a ne svobodný (ne)lidský tvor.
První měsíc, co mě zachránil jsem mu sice byla neskonale vděčná, ale velmi brzo jsem pochopila, jaká zde bude moje role, můj post. Vlkodlačice z lidského světa – z Vesnice, cizinka, kterou si pán této části Pekla, Eon, přivedl jakou svou příležitostnou milenku a služebnici. Služebnici, která mu bude vždy po vůli a on si s ní bude dělat moci, co chce. A s tím jsem se prostě nedokázala smířit. Ubíjelo by to totiž mého svobodného vlčího ducha, skrytého v mém nitru. Ubíjelo by to mě samotnou… a tak to začalo. Mé vzpoury proti němu.
Cítila jsem, jak se jeho temně hnědé až černé bezedné oči vpíjí do těch mých, hnědo – žlutých a já se v nich pomalu, ale jistě ztrácím… topím… lapám po dechu...
„Tak co…? Uhádneš předem svůj trest?“ Oči se mu zlomyslně leskly, rty měl zkroucené do obvyklého pohrdavého úšklebku.
Znovu jsem polkla, chtěla jsem klasicky uhnout hlavou, či se mu vyškubnout, ovšem on stále pevně svíral, jak mou paži, tak i mou bradu. Neměla jsem na výběr. „Předhodíš mě zase démonům? Nebo mě pošleš zase na několik dní do lesa…? Či…,“ odmlčela jsem se, „strávíš se mnou noc?“ To poslední jsem už jen zašeptala.
„Ne… i když to poslední by taky přicházelo v úvahu…,“ uchechtnul se a zálibně po mě přejel očima, jako handlíř po kobyle na trhu, kterou si chce koupit. „Na měsíc…,“ schválně se na několik vteřin odmlčel. Napětím jsem skoro nedýchala. Tušila jsem, že tohle bude něco zcela nového… že vymyslel něco obzvlášť krutého.
„… tě pošlu do Lidského světa… do tvé milované… Vesnice…“
Nevěřícně jsem na něho upřela oči a na chvíli se ve mně snad zastavilo i srdce. Ani trochu jsem to nechápala. Proč by to dělal… co by tohle bylo za trest… vždyť o to jsem právě usilovala posledních cca 90 let… o návrat… a on mi v tom všemožně bránil. A teď mě tam sám posílá?!
„A-ale... to...,“ vydechla jsem tiše.
Pustil mě a já okamžitě zavrávorala. Naštěstí jsem včas ale chytla balanc a aspoň na chvíli získala ztracenou rovnováhu. Očima jsem na krátkou chvíli zabloudila právě k nedalekým strážním pochodním Vesnice, zářícím do noci, která tady v Erebu trvala mnohem déle než pochmurný den.
Nevím proč, ale les se mi najednou nezdál tak temný a hluboký jako předtím, obrysy mohutných stromů na mě kdoví proč působily o něco přívětivěji. Cítila jsem, jak se do mě tenkým proudem jako bílá nit, zase vniká naděje.
„Ano, slyšíš dobře, má milá Alanis,“ mávl směrem k Vesnici, „a dokonce ti nabízím dohodu... jestli mi do toho měsíce dokážeš, že do toho Lidského světa patříš, dovolím ti tam zůstat, jak dlouho budeš chtít... třeba navždy.“
Pár minut jsem na něho nehnutě hleděla a přemýšlela, jestli jsem se zbláznila já nebo už po těch letech hráblo Eonovi. Spíš mi ovšem připadala pravděpodobnější ta první možnost, protože Eon byl bezpochyby ve svém nitru šílený už dlouho.
„Nechápu to,“ hlesla jsem a kousla se do spodního rtu, až tak silně, že mi z něj vytrysklo pár kapiček rudé krve, co ve svitu měsíce vypadala spíše černá, jako temnota sama.
Chladně se pousmál. „Neboj, velmi brzy to pochopíš,“ pravil a udělal ke mně rychlý krok, takže ho ode mě dělilo sotva několik málo centimetrů. Mé tělo zase, jako vždy v jeho těsné blízkosti, pohltil chlad. „Přichystal jsem ti navíc ještě jedno... překvapení....“
Náhle se ke mně naklonil a přitiskl své studené, leč hebké rty na ty mé. Byla jsem pořád v šoku, a tak mi jeho krátký polibek ani nevadil a nevzpírala jsem se.
„Sbohem... a pamatuj... máš měsíc...,“ pronesl tiše, sotva se ode mě odtáhl a mě v tu chvíli pohltila tma... a ponořila jsem do tolik očekávaného a toužebného bezvědomí...