Kóma

Procitl jsem z kómatu a doktor mi řekl o smrti mých blízkých. Byl jsem jako znovuzrozený: nový, čistý, plný sil, a jako takový jsem pocítil chuť zabývat se těmito záležitostmi. Tedy takto: „Ano? A kdo všechno mi umřel, pane doktore?“
„Anna, Elvíra a Adam. Je mi to velmi líto.“
„To jsou mí nejmilejší!“ usmál jsem se. Byla mi na ně příjemná vzpomínka. Slunce pražilo do mé bílé postele, starostlivý lékař seděl na pelesti a hleděl na mě modrýma očima. „Doktore,“ řekl jsem, „že je tu dnes ale krásně, viďte?“
Doktor si dlouze povzdechl, pak vstal a přešel k oknu. Pootočil jsem po něm hlavu a trochu jsem se vyhoupl v posteli. „Pane Moravče,“ řekl, „jsem rád, že jste procitl, ale nejste posud zdráv… jen ležte v posteli, sestra vám bude nápomocna ve všech vašich přáních. Jen se, prosím vás, nenamáhejte myslet – v těchto stádiích nemoci, charakteristických tím, že pacient má výjimečné pocity správného a svobodného rozhodování a myšlení. Ale tak tomu není a proto vám doporučuji zachovat klid, ležet a řídit se pokyny sestry. Nashledanou. Dobrou noc, pane Moravče.“

Jakmile odešel, pocítil jsem nutkavost se na posteli posadit a zírat do prázdna. Velmi správně jsem však odhadl, že se jednalo a produkt mé choré vůle, kterou mi lékař nařídil přecházet. Zůstal jsem tedy ležet v nezměněné poloze a odolal jsem i pokušení vzít si od sestry nabízenou snídani. Sestra přišla asi půl hodiny po doktorovi a podbízivě mi vnucovala jakousi žlutou kaši. Dostal jsem na ni hned velkou chuť, ale s velkohubým, mlčenlivým gestem, hodným askety, jsem ji rezolutně odmítl, řka: „Ne.“

Druhý den po mém procitnutí z kómatu byl převelice zajímavý.
Kolem šesté hodiny ranní, když jsem jako obvykle seděl a zíral do dveří, po kterých běhaly oranžové stíny úsvitu, se dveře tiše otevřely a do místnosti nenápadně vstoupila 18letá dívka.
Došla až k mé posteli, založila si ruce v bok a zkoumavě hleděla právě do těch míst, kde jsem se nacházel já. Nehnutě jsem seděl a ani jsem nedutal, vyčkávaje, co mi řekne pro ospravedlnění své přítomnosti zde. Nic neřekla. Vyšvihl jsem se v posteli vzhůru a postavil se a založil jsem si ruce v bok stejně, jako ona. Nastalo děsivé mlčení,, ve kterém se naše výstražné pózy navzájem přebíjely.
Nakonec dívka odešla. Sedl jsem si. Pak jsem se zvedl, vystoupil jsem z postele a pospíchal jsem ke dveřím. Otevřel jsem je a do očí mě udeřil malý, umaštěný papírek, přede dveřmi na zemi ležící.
Rozhlédl jsem se po chodbě v obou směrech, zaváhal jsem a pak jsem opatrně papírek sebral. Rychle jsem s ním utekl zpět do své postele.
Bylo půl sedmé ráno.

"Milý Moravče,
jsem anděl a posel boží. Přicházím Vás uvědomit o dalším průběhu Vašeho života. Naše eternitometry nedávno zaznamenaly narušení přirozené kontinuity světoběhu, srocující se v jistých křivkách kolem vaší osoby – Moravce, Antonína.
Vysvětlím Vám to svými slovy, pane Moravče. Jak asi již víte, zemřeli v době Vašeho kómatu, za které ovšem nenesete žádnou odpovědnost, pane Moravče, všichni Vaši blízcí a zejména ti nejbližší. Tato záležitost Vám však byla předložena tak, jako by se Vás netýkala – jako by ti lidé umírali KOLEM Vás. Skutečnost je však taková, že lidé, a i vy k nim patříte, umírají kolem Nás – kolem Našeho životního středobodu, kolem podstaty vesmíru a přírody, kterou tvoříme a upravujeme.
Alegoricky řečeno: Nejste zahradník, jemuž by z jabloně spadala jablka. Vy sám jste jablko.
Milý pane Moravče. Jsem ráda, že mi otec uložil tu svatou povinnost a že právě já jsem Vás měla o Vašem nynějším osudu informovat. Velmi ráda jsem se s Vámi setkala; oceňuji Váš charakter a to, jak o sebe a svého ducha dbáte.
Dneska jsem to vůbec neměla jednoduché. Při rozčesávání mých andělských vlasů jsem si do nich zapletla hřeben. Bylo to trapné, protože mi ho z nich musel vytrhávat sám archanděl Gabriel, který zrovna bydlel se mnou v pokoji.
Škoda, že jsme se nemohli poznat za příznivějších okolností. Slyšela jsem něco o tom, že půjdete do pekla, ale z toho si nic nedělejte; co já mohu říci o nebi, je pouze to, že je tu poměrně nuda, pokud se zrovna neděje nic zvláštního.
Tak tedy, hezké umírání vám přeji a šťastnou smrt.
Váš pověřený anděl, Lenora."

Nudný tón dopisu mě téměř uspal. Uspal mě.
Když jsem se probudil, nebyl jsem už mezi živými.
Ležel jsem na pláži. Z chatrče u lesa se ozýval hluk a křik. Moře bylo blankytné, obloha taktéž. Obě se vlnily. Písek pálil do nohou, jako v románu Cizinec. Šoural jsem se k chatrči. Několik kostlivců zde tančilo. Všiml jsem si dvou: jeden měl na hlavě zlatou korunu a druhý, nejspíše žena, byl oděn ve splývavých žlutozelených šatech. Malá kostra v rohu bubnovala na tympány. Ohrnul jsem obočí a svěsil koutky úst.
Ale peklo už mi bylo určeno: je jím věčná samota, zpestřovaná občas zoufalým čekáním. A i tancem s kostlivci.