Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel - V.

Nalezenec shlížel z okna na jezero Kita. Sluneční paprsky skotačily po vodní hladině, od níž se odrážely na všechny strany. Některé dopadaly i na chlapcovu tvář, kde byly vtaženy do černoty jeho očí, kde životodárné světlo a teplo okamžitě zanikalo v Temnotě jeho bytí.
Chleba s marmeládou chlapci chutnal. Avšak i když by nasytil dítě, on trpěl hlady. Podivný hlad stravoval útroby a ničil nalezence zevnitř už od chvíle, kdy bratr Jan odešel z pokoje. Bolest ochromila malé tělíčko, které marně vzdorovalo mučivé bolesti. Chlapec si dobře uvědomoval, že to, co má v sobě - pod kůží - má hlad a těžko to kdy dovede nasytit chléb s marmeládou. Ne, Temnota nebyla a nebude na sladké. Ta toužila po něčem specifickém. Po něčem, co je všude okolo na dosah, ale přesto je to něco, co nedostane jen tak.
Chlapec zavrávoral a svalil se na postel. Rukama se držel za břicho, ale nepřetržitou bolest cítil v každém kousku těla. Tvář se zkřivila agónií. Zrak se zamlžil a každou chvíli čekal, že se propadne do bezvědomí. Nepřítomný pohled upíral k oknu. Přál si, aby pokoj bratra Jana byl zdrojem bolesti a okno jedinou únikovou cestou. Okamžitě by vyskočil, ale teď už neměl sílu ani na to se zvednout.
Jeden z poštovních holubů kláštera Velkého patrona přistál na parapetu. Několikrát poskočil a nakoukl do pokoje otylého mnicha. Zadíval se na černovlasého chlapce tím zvláštním holubím pohledem, po kterém následuje trhavé natočení ptačí hlavy.
Nalezenec sotva vnímal svět kolem sebe. Natož, aby si uvědomil přítomnost holuba. Avšak něco v něm moc dobře vědělo o opeřenci. Cítilo ten život. Sílu, která odpradávna hýbe světem a zatoužila po ní. Zatoužila se nasytit. A tak poprvé za celá staletí Temnota přerušila symbiotický vztah a zmocnila se těla chlapce.
Proud černého kouře vytryskl chlapci z očí. A dřív, než holub zaregistroval možné nebezpečí se pevně kolem něho omotal neprůhledný závoj. Křídla několikrát zavířila vzduchem v pokusu rozehnat kouř, ale bezvýsledně. Kousek za kouskem byl holub zbaven života. Vysán do sucha. A když Temnota skončila, zůstalo jen nehybné tělo. Zcela bez života vybědlá schránka.
Jakub s bratrem Janem zírali s děsivou fascinací na Temnotu, kterak se vpíjí do chlapcových očí. Když zmizela, vyskočil nalezenec z postele plný síly, zanechajíc na ní mrtvé tělo ptáka. Ve strachu nad sebou samým zacouval ke zdi, kde se schoulil do klubíčka. Jen pohled upíral na tvora, kterému Temnota vzala život, aby se nasytila. Cítil, jak zvířecí duch opouští schránku a mizí kamsi do země. Do říše mrtvých k jeho matce.
První se vzmapatoval bratr Jan. Pomalu přistoupil k chlapci, u kterého poklekl a začal jej tiše konejšit.
Jakub stále zíral na holuba, dokud bratr Jan neřekl: „Ukliď to.“ Zrzavý mladík váhavě vykročil a pomalu zdolal tu vzdálenost mezi dveřmi a postelí. Déle mu jen trvalo, než sebral mrtvolku holuba. „Zanes to do knihovny,“ špitnul ještě bratr Jan, kterému mezitím chlapec sám vklouzl do náruče.
Když se Jakub vrátil, seděl už nalezenec na své posteli a bratr Jan postával u dubové skříně. Přehraboval se ve svých věcech a očividně něco důležitého hledal. Když skončil, pověsil chlapci kolem krku drobný kamínek na kožené šňůrce se slovy: „Snad to pomůže.“
„Bratře Jane, co …“ začal Jakub, ale umlkl, když se v duchu pokusil formulovat to, čeho byl s mnichem svědky.
„Nevím, Jakube. Začíná se to víc zamotávat.“
Jakub přemýšlel. V hlavě skládal obrazec všech střípků. Vzpomněl si, jak mu Rasmus popisoval nalezení chlapce. Vybavil si především popis těl lupičů. A pak to do sebe zapadlo. „Ty lupiče zabil on!“ vykřikl a zamířil ukazováčkem na chlapce.
Nastalo hrobové ticho. Nalezenec se už dávno uklidnil a znovu nasadil tvář bez emocí. Nikdo nedokázal odhadnout, co za boj se odehrává v jeho nitru. Cítil, že Temnota je nasycená a spokojená. Opět na nějaký čas.
Bratr Jan musel s Jakubem souhlasit. Nebylo pochyb o tom, kdo zabíjel v lese. Ale přeci jen to byli vrahové. Spodina. Žádná neviňátka. Viděl na chlapci jasné opovržení nad sebou samým. Nad tím, co učinil. Nebo tím, co to učinilo? Nepřišlo mu, že by to udělal z vlastní vůle.
„Co s ním uděláme?“ zeptal se Jakub a společně s nalezencem se zadíval na otylého mnicha.
Rozhodnutí bylo na bratru Janovi. Za svůj život zažil mnoho podivných věcí, z nichž by polovinu nejradši vymazal ze vzpomínek, ale minulost se nikdy jen tak neztratila. Podíval se na malého chlapce a potom na Jakuba. Věděl, že mladík je plný obav. Stejně jako strachu. Kdo by se také nebál vedle hocha s tak nebezpečnými schopnostmi. Avšak oči nalezence neprozrazovaly jen zkázu, ale také jiskřičku naděje. Podivné to protiklady ve světě krutostí, podlostí a neustálého zla. Musel mu dát šanci. Stejně jako před lety dal šanci bratru Felixovi a doposud nelitoval. Ne, nad nikým se nesmí vyřknout ortel dokud nemá možnost prokázat svojí nevinnu.
„Půjdeš s ním do lesa. Já se musím vydat do Tamiru. Pokud však uvidíš na chlapci cokoliv podivného, tak od něj utečeš jak nejdál dovedeš. Ale dohlédneš na něho Jakube.“
Zrzavý mladík vytřeštil oči, ale viděl rozhodnost otylého mnicha, pro kterého by udělal téměř cokoliv. I když riskovat vlastní život bylo už na té pomyslné hraně jeho oddanosti.
„Zaslouží si svojí šanci. Tak jako každý jiný. Nesmíš koukat na to, co udělal, ale na to, co může udělat,“ dodal bratr Jan. „Zabíjel pouze zlé a musíme doufat, že u toho případně zůstane.“
Jakub se zadíval na chlapce. Seděl zcela nehybně jako socha. Ale ze starých knih dobře věděl, že existují kamenné chrliče, které se probudí ze spánku a bleskově sevřou nic netušící kořist ve svých spárech. Ale on nebude žádnou kořistí. On ne! „Dobře. Dohlédnu na něho,“ řekl Jakub a potom s chlapcem odešel z pokoje bratra Jana.
„Velký patron tě ochraňuj,“ pronesl šeptem otylý mnich. Cítil se sice provinile, že něco takového chtěl vůbec po dobrotivém mladíkovi, ale kdyby se neměl setkat s dlouholetým přítelem, sám by se o chlapce postaral. A přeci jen se to týkalo především Jakubovi budoucnosti, kterému jen prospěje, když se střetne s nebezpečnými bytostmi jakou je zřejmě i chlapec. Ještě jednou pak bratr Jan zalovil ve své skříni a ze spodní – tajné - přihrádky vytáhl zlatý medailon. Pověsil si ho na krk a zastrčil pod sutanu. Potom teprve zamířil ze svého pokoje do stájí, kde už měl připraveného oslíka, ověšeného marmeládami, svíčkami, medem a dalšími věcmi, které se vyráběly v klášteře a jenž by mohl v Tamiru někdo koupit.