Smečka - Vaše Veličenstvo

Bratr sešel dolů ze schodů a namířil si to přímo do kuchyně.
„Hele, hele! A co takhle vyčistit si nejdřív zuby?,“ skočil jsem přímo před něj. „Ta včerejší pizza s česnekem, co jsi měl k večeři, splňovala oba dva body stupnice nechutnosti – za prvé, páchla a za druhé, chutnala ti!“ Začal jsem se smát, ale Seth - tak se bratr jmenoval - mě jen odstrčil stranou a pokračoval v cestě.
„Kde jsou zbytky z večeře? Muselo toho zbýt ještě alespoň na dva dny dopředu,“ zeptal se mě, když prošmejdil snad všechny kouty naší malé kuchyňky.
Náš domeček nebyl velký, ale nám dvěma – mně a mému bratrovi – to stačilo. Dole byla kuchyňka, neboli Svatyně, jak jsem ji s bratrem pojmenovali, potom obývák a o kus dál na konci chodby sociální zařízení. V patře byly jen dva pokoje – jeden můj, ten menší, o jehož dveře jistě zavadíte hned, jak se vám podaří vyšplhat po točitém kovovém schodišti, a o kus dál Sethův, který byl o něco prostornější. Jeho pokoj jsem chtěl při stěhování zabrat já, ale vzal si ho on, protože je prý „starší a platí větší část nájmu“.
Tomu druhému argumentu jsem rozuměl, ale ten první ve mně vyvolával skoro záchvaty vzteku, kdykoliv se jím chtěl bránit.
„Myslíš tu páchnoucí časovanou česnekovou bombu? Tu jsem vyhodil.“ Odpověděl jsem klidně na jeho otázku. Nastala dlouhá odmlka z obou stran. Bratr na mě zíral, jako kdybych udělal do nebe volající blbost.
„Co že jsi to udělal?“ přeptal se mě Seth opatrně.
„V-vyhodil jsem ji, proč?“ zakoktal jsem, jeho pohled mě znervózňoval.
„To nemyslíš vážně! Vždyť kolik toho bylo? Dva dny bysme nemuseli do obchodu a nezdechli hlady!“
„Ty bys nezdechl hlady, ale já bych pošel smrady.“ Trošku jsem se usmál. Líbilo se mi, jak jsem mu odpověděl, a co víc? Rýmovalo se to!
„Nech si to s tím smradem! Já nic necítím, a rýmu nemám!“ pronesl důstojně a dotkl se svého nosu. Já jsem jen otočil hlavou a zastavil jsem jí u otevřeného okna. Následoval můj pohled a pak si složil ruce na prsou.
„No dobře, vyhráls!,“ řekl nakonec. „ale přichystáš mi snídani!“ Skoro to zakřičel a ukázal na mě ukazovákem.
„Vaše přání je mi rozkazem, můj Pane!“ oplatil jsem mu s úsměvem a složil hlubokou poklonu. Seth se rozchechtal a odešel do obýváku. Když kolem mě procházel, poklepal mi na rameno a řekl mi vznešeným tónem.
„Vyčkávám v korunním sále. No tak. Rychle!“
Ohnal jsem se po něm rukou, ve které jsem zrovna držel hadr, jímž jsem stíral ze stolu drobky a přetáhl jsem jím bratra přes záda.
„Aúúú!,“ zaúpěl. „Ty hňupe!“ Už se chystal mi ránu oplatit, ale zarazil se, pak si nasadil zpátky vážný a vznešený výraz a pronesl tím samým hlasem jako před chvílí.
„A pomerančový džus, nebo tě nechám zavřít! No tak, do práce!“
Znovu jsme se rozesmáli a já jsem šel bratrovi přichystat královskou snídani.