Smečka II. - Milost

„Mmm, nebylo to špatný. Ale už jsem jedl i lepší!“ odfrkl si posměšně Seth a odsunul malý stolek s talířem od sebe.
„Co bys čekal od vajíček? Nebo si čekal kuře na paprice s houbama a brambory se zeleninou jako přílohu…?“ Schválně jsem slova protahoval a dělal na bratra obličeje a pomlaskával si při tom.
„Nech si svoje chutě!“ Přerušil mě a mrskl po mně polštářkem.
„Ano. Já vím, já vím. Ty bys raději česnekovou pizzu, mňam!“ Zdůraznil jsem poslední tři slova, načež se bratr postavil z křesla, a já jsem sebral polštářek, který po mě hodil, do rukou, natáhl ho před sebe, abych se za něj mohl schovat a jakmile byl u mě, zařval jsem:
„Milost, Veličenstvo, MILOST!!!“ Nedokázal jsem skrýt smích a Seth taky ne.
„Allane, ty jsi vážně pako!“ Zahulákal na mě bratr mezi záchvatem smíchu.
„Beru to jako kompliment.,“ usmál jsem se na něj. „Měl jsem toho nejlepšího učitele!“ A zase jsem se na něj zašklebil.
„Ty jsi nenapravitelnej!“ Zakroutil hlavou do stran a pořád se smál.

Celé dopoledne jsme jen tak seděli a koukali na nudné sobotní televizní pořady. Venku bylo pod mrakem, a i když bylo teprve něco po druhé hodině odpolední, začínalo se mi chtít spát. Už jsem skoro usnul, když mě Seth vrátil zpět do reality.
„Hele, vidíš to co já?!“ Rozkřikl se a zatřásl mi ramenem. Okamžitě jsem vrhl pohled na televizi, ale byla vypnutá.
„Ne v televizi! Tam venku!“ Zasyčel na mě.
„Co blbneš? A proč šeptáš?“ Zeptal jsem se ho normálním hlasem, ale on mi jen gestem naznačil, ať jsem zticha. Dovedl mě k oknu a ukázal k lesu. To, co jsem uviděl, nebylo možné. Teda asi bylo, protože pravděpodobnost, že bychom měli se Sethem stejnou halucinaci ve stejnou chvíli, byla mizivá. Ale nemohli jsme tomu jednoduše uvěřit.
Po pěšině, která vedla z lesa a táhla se dál kolem našeho domu až na pláž, se sem zatoulal vlk. Opravdový vlk. Žádný pes.
Zabušil jsem na okno pěstí a zařval jsem. (Doufal jsem, že tím vlka vystraším a on odejde, ale nepodařilo se.). Vlk přišel naopak ještě blíž. Stál teď přímo naproti nám, asi patnáct metrů od domu. Dělily nás jen betonové zdi a sklo v okně.
Stál jsem pořád strachem jako zhypnotizovaný u okna a pozoroval to zvíře, takže jsem si vůbec nevšiml, že by Seth někam zmizel.
„Co myslíš, že chce?“ zeptal jsem se, ale neodtrhl jsem zrak od vlka.
„Třeba má hlad?“ ozvalo se od vedle z kuchyně.
„Co tam děláš?!“ zahulákal jsem, když jsem se otočil a zjistil jsem, že bratr už nestojí vedle mě.
„Kde máme ty řízky na zítra?“ zeptal se mě vyrovnaným tónem, když jsem dorazil za ním.
„Ty máš hlad? Vždyť si před chvílí obědval?“zeptal jsem se nevěřícně a opřel jsem se o zeď.
„Já hlad nemám…“ zabručel na mě sotva slyšitelně, asi doufal, že to neuslyším, ale já zas až tak hluchý nejsem. Pořád prohledával lednici.
„Ne, ne! Hrabe ti?“ skoro jsem se zajíkal při pomyšlení, že by chtěl jít nakrmit toho vlka před domem.
„Jenom mu to hodím a hned se vrátím zpátky… Kde máme smeták?“ Seth se mě snažil uklidnit, ale nešlo mu to. Maso už měl.
„Ne, nebuď blázen! Vlk je nebezpečný zvíře! Co když tě pokouše, může mít vzteklinu! Jak jinak by asi došel až sem?!,“ doufal jsem, že má hlasitá úvaha bratra odradí od krmení divé zvěře. „A na co chceš smeták?!“
„Kdyby se to vymklo kontrole…“ řekl to tak klidně, jako kdybychom mluvili o nedělním výletu do parku. Jakmile to ale dopověděl, přestal hledat smeták a zadíval se na mě. Asi jsem ho vylekal víc než on mě. Musel jsem vypadat jako zombie, všechna krev se mi z obličeje odplavila pryč, takže jsem byl bledý jako stěna. „Ale to se nestane, buď naprosto v klidu, dýchej!“ uklidňoval mě dál a začal máchat rukama a funět.
Byl jsem celkem rád, že mi to připomněl. Asi jsem chvíli opravdu nedýchal.
Seth už měl smeták i kus masa a řítil se ke dveřím.
„Sethe, prosím…“ štěkl jsem po něm. Bratr ke mně přistoupil blíž, opřel si smeták o zeď, maso odložil na botník, oběma rukama mě chytil za ramena a pronesl klidným a vyrovnaným tónem.
„Allane, klídek. Hned jsem tady!“ usmál se, vzal si co potřeboval a vyšel vlkovi vstříc. Zavřel jsem za ním. Neuvědomil jsem si, jakou jsem právě udělal chybu, ale měl jsem strach, aby vlk nevběhl do domu. Přešel jsem ode dveří k oknu a pozoroval Setha, jak se opatrně přibližuje ke zvířeti.
Z čela mi stékal potůček potu a zase jsem zapomněl dýchat. Bratr byl chlupatému návštěvníkovi pořád blíž a blíž a on ani nezavrčel.
Když byl od něj Seth asi jen na tři metry, přemýšlel jsem, proč kus hovězího prostě jen neodhodí a neběží rychle zpátky do bezpečí.
Bratr se zastavil a zíral vlkovi přímo do očí. Ten najednou rozvážně postoupil o jeden malinký krůček blíž k Sethovi.
Přejel mi mráz po zádech a horkým dechem jsem zašeptal, až se sklo přede mnou zamlžilo.
„Milost, Vaše Veličenstvo. Milost…“