Smečka III. - Kdo ustoupí

Stáli teď od sebe asi tak dva metry. Zírali si navzájem tupě do očí. Býval bych si myslel, že vlk projeví větší zájem o náš oběd, který Seth držel křečovitě sevřený v pravé ruce, ale nebylo tomu tak.
Vlk se najednou zase pohnul blíž k bratrovi. Ten reflexivně ustoupil o půl kroku zpět k domu. Ale zvíře mu to oplatilo jen dalším, teď už delším krokem blíž k němu.
„No tak, hoď mu to a běž zpátky!“ opakoval jsem si v duchu pořád dokola a nervózně si okusoval rty. Byl jsem k oknu přilepený jako moucha k mucholapce. Už se to nedalo vydržet. Pořád tam jen stáli a krok za krokem jeden druhému ustupovali. Rozmýšlel jsem se, jestli tam mám vtrhnout, nebo jestli mám jen zařvat skrz okno a doufat, že vlk uteče, ale měl jsem strach, že by se zakousl do bratra.
Dlouho chvíli se nic nedělo. Dokonce i ustupovací maratón skončil, a mě konečně svitla naděje, že se zvíře konečně začalo nudit a odběhne. Ale nebylo to tak. Při mém štěstí to takhle být nemohlo už jen z principu.
Vlk se zase po chvilce přiblížil k Sethovi. K mému úžasu (a zděšení) bratr vůbec neustoupil. Naopak se přiblížil ke zvířeti. Hlavou mi projelo pár ostřejších výrazů, kterými jsem měl chuť sourozence označit a oči mi tikaly po místnosti a hledaly něco, čím bych mohl to zubaté chlupaté stvoření přetáhnout, byť by na bratra jen vycenilo zuby. Ale nic jsem nenacházel, samozřejmě.
Vlk natáhl krk k masu, co se bezvládně houpalo v bratrově dlani, a očenichal ho. Asi ho moc nezaujalo. Ustoupil dál a vyměnil si se Sethem zvláštní pohled. Ten naklonil hlavu na stranu a podíval se na mě. Vlk ho následoval. Já jsem jen ztřeštěně vyvalil oči a pootevřel pusu. (Na nic jiného jsem se nezmohl).
Dva soupeři se zase podívali na sebe a vypadalo to, jako by si vyměňovali myšlenky.
Zvíře se najednou otočilo a vracelo se zpět, odkud přišlo. Mně slil od hlavy až k patě proud úlevy a nahlas jsem si oddychl. Bratr tam pořád stál jako přikovaný.
Podíval se na mě, a já mu gestem ruky naznačil, ať se vrátí do domu, ale on jen mírně zavrtěl hlavou do stran a rozběhl se do lesa za zvířetem.
Pozoroval jsem ho naprosto ztuhle a cítil jsem se, jako by do mě lékaři nalili litry otupujících prostředků před operací.