Smečka V. - Ztráty a nálezy

Otevřel jsem oči a zmateně se rozhlížel po okolí. Pár minut mi trvalo, než jsem si vzpomněl kde jsem a co tu dělám. Jakmile mi to došlo, praštil jsem vzteky pěstí do kořene stromu, o který jsem se opíral. Pomalu jsem si vzpomínal, co se včera všechno událo. Jak se mi to všechno přehrávalo v hlavě, dělalo se mi mírně nevolno, ale bylo to lepší než předešlý den. Cítil jsem se odpočinutý a vyspaný.
Zarazil jsem se. Vyspaný? Jak dlouho jsem tu ležel?! Co všechno se Sethovi za tu dobu mohlo stát, zatímco já si tu pochrupuju.
Napadaly mě dlaší věci, ze kterých bych se mohl obviňovat, ale došlo mi, že do bezvědomí jsem neupadl záměrně, tudíž si nemám co vyčítat. Nebo spíš není důvod to dělat.
Vzhlédl jsem vzhůru a chvíli si zamyšleně prohlížel oblohu. Slunce jsem měl přímo nad hlavou, což znamenalo, že bude něco kolem poledne. Zapřel jsem se rukama pod sebou a pokusil se vstát. Napoprvé to nevyšlo, ale druhý pokus už byl úspěšnější. Otočil jsem se párkrát okolo a hledal jsem cestu ven z lesa. Vypadalo to tu úplně jinak než v noci. Domníval jsem se, že jsem sem došel po pěšině, ale jediné, co se dalo trošku srovnávat s pěšinou, byla ušlapaná tráva mezi stromy. I když nevypadala příliš přesvědčivě, usoudil jsem, že nemám, čeho jiného bych se chytil a vyrazil jsem.

Když jsem došel domů, pokusil se o mě infarkt.
Bratr ležel natažený na pohovce a hlasitě oddychoval ze spaní. Cítil jsem obrovskou úlevu, ale taky obrovský vztek. Prohlížel jsem si ho, jak tam tak tiše a nerušeně spí, což mě vytočilo ještě víc. Vší silou jsem třískl dveřmi, a abych tomu dodal šmrnc, hlasitě jsem zavyl jako vlk.
Seth ze své provizorní postele vyletěl jako namydlený blesk.
"Co, co? Už jsem tady!" hulákal, držel se za hlavu, a zmateně se při tom kolem sebe rozhlížel, skoro jako já, když jsem se probral v lese. "Allane, kdes byl? Měl jsem o tebe takovej strach!," řekl, ale neznělo to moc soucitně. Skoro jako kdyby mu to bylo jedno.
"Ále, znáš to... Brácha si odběhl na noc do lesa za vlkem a já se nudil, tak jsem šel tábořit a spal jsem pod širákem!", s posledními slovy jsem přidával na hlasitosti. "Můžeš mi prosím vysvětlit, kdes byl?!", zuřivost se v mém hlasu objevila taky a rozmáchl jsem ruce od sebe.
Seth mlčel. Tvářil se, jako kdyby honem rychle vymýšlel nějakou výmluvu. "No, kde jsem byl a co jsem dělal nevím. Pamatuju se jen, jak jsem vyběhl za tím vlkem, potom mám okno a dál si vzpomínám jen na to, jak jsem se přibližoval k domu, když jsem se nad ránem vracel zpět. Vešel jsem dovnitř a zašel do tvýho pokoje, ale nebyl jsi tam. Myslel jsem si, že sis na vyjímečnou noc, kdy brácha není doma, zabral můj - větší - pokoj, tak jsem se natáhl tady." Zíral jsem na něj jako na tupce. Neznělo to moc přesvědčivě, ale neměl jsem náladu ani sílu z něj něco dolovat. Tak jsem si jen mrzutě odfrkl.
"Jo, jasně. Můj brácha zmizí někde s vlkem v lese a já si aktivně zaberu jeho pokoj a nechám ho tam, ať si poradí, že? Je vidět, co si o mě myslíš." Strčil jsem mu rukou do ramene, otočil se a šel ke schodišti.
"Co ti zase vadí?! Chováš se jako sobec! My jsme přece parta, a v partě si lidi věří!" vyštěkl na mě Seth.
Otočil jsem se a nechápavě na něj valil oči. Takhle po mě nikdy nevyjížděl. Chápal jsem, že měl těžkou noc. Možná ještě těžší než byla ta má, to nikdo neví. Takže jeho výbuch se dal omluvit. Ale nedával ani trošku smysl.
"No dobře, tak promiň. Omlouvám se. Jsem vyčerpaný a bolí mě záda a krk. Celou noc jsem spal na vlhké zemi pod stromem..." snažil jsem se mu omluvit.
"Jo, to jsi celej ty! Omluvit se a postěžovat si. Nečekej, že tě budu litovat, ty chudáčku!"
Tak tohle vážně přehnal.
"Tak hele, uklidni se! Nejsem zvědavej na tvý změny nálad. Jestli ti něco vadí, zapiš to do Knihy přání a stížností! Poroučím se." Naznačil jsem, jak si z hlavy sundávám klobouk a zasalutoval jsem mu jím. Otočil jsem se na patě a odkráčel po schodech do svého pokoje.
A přísahám, že jsem slyšel Setha jak na mě vrčí.