Sen

Dnešní sen - 1. 3. 2009

Neurobeat byl vsazen do vězení a já jsem tam byl s ním, ovšem já byl volný. Seděli jsme v čekárně a on mi vyprávěl dětech, které má s Amélií: jedno měl už dříve a to druhé měl krátce předtím, než ho uvěznili. Uvěznili ho na sedm let, proč, to nevím. Byl jsem s ním i v cele, kterou sdílel s dvěma dalšími vězni, které ale neznal. Snažil jsem se ho povzbuzovat, že to není konec života a že těch sedm let určitě přežije (a pak se vrátí za Amélií). Přemýšlel jsem hodně o tom, jaké mají vězni možnosti trávení volného času, skoro jako bych sám byl uvězněn.
Pak jsem vyšel na chodbu, prošel do jiné části budovy a potkal tam profesora Švábenického - byl úplně vyřízený z toho, že byl uvězněn - všichni totiž byli ve vězení právě prvním dnem, a já jsem měl tu vzácnou možnost to sledovat, jsa tam na návštěvě. Profesor si mě vůbec nevšiml a mluvil sám pro sebe. Zahnul do dveří, a já jsem se díval klíčovou dírkou, co se uvnitř děje. Jednalo se o přednášku Egona Bondyho. Vstoupil jsem, i když už začala, a sedl si na krajní židli, Egon na mě kýval hlavou. Recitoval nějakou politicko-filozofickou báseň. Po skončení jsem se k němu nachomýtl a doprovázel jsem ho domů, kráčeli jsme od Valdeka žižkovskými ulicemi nahoru. Zjistil jsem, že to není Egon Bondy, který je už mrtev, ale jeho mladší bratr, ovšem vypadal téměř stejně jako on, pouze byl o něco vyšší. Říkal jsem mu, že jsem o Egonovi viděl výborný dokumentární film, ale vypadalo to, že nesouhlasí s tím, že byl výborný. Tak jsem řekl, že jsem od něj také četl knihu "Prvních deset let", a to, zdálo se, překvapilo, příjemně.
Celý sen byl zmatený. Jednou například jsem se poskytl v též cele, kde byl Neurobeat, ale seděla tam má babička a používala záchod, který byl v cele nainstalován. Sen byl poměrně světle osvětlen a panovala v něm poklidná, slavnostní atmosféra, takový začátek podzimu anebo jaro. I když jsem Neurobeatovi rozmlouval sebevraždu, nebylo v tom vůbec nic trudného, a i když byl Neurobeat zamlklý, vypadalo to, že se vlastně usmívá.