Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel - VI.

Jakub s chlapcem v tichosti opustil klášter. Nikdo jim nevěnoval nejmenší pozornost a to bylo jedině dobře. Už tak se Jakub cítil z přítomnosti hocha nesvůj a kdyby se jej na něj někdo snad ještě vyptával, stěží by ze sebe dostal pár výmluvných vět. Neustále se mu přitom v hlavě honila jedna věta: „Dělám dobře?!“
Malý hoch zastavil a podíval se na něho. V tu chvíli Jakub pocítil mravenčení na spáncích a šly na něho mdloby, které stěží ustál.
„To mi koukáš do hlavy nebo co?!“ zaznělo sýpavě. Jakub se musel na chvíli zastavit. Opřel se o zeď, aby nabral ztracenou rovnováhu, sílu a neupadl. Hned si vybavil knihy, ve kterých četl o tvorech, jenž myšlenkami ovládali jiné, stejně jako dokázali svou vůlí i zabíjet.
Uplynulo několik minut. Potom vzal Jakub chlapce za ruku a spěšně ho odvedl z kláštera k lesu. Cestou po lesní pěšině míjeli duby, kaštany a různé jehličnany. Mladík nevěděl, co si sám s hochem v lese počne, ale pro začátek měl jediný cíl. Ze skrýše si vzal svůj meč a obtěžkán zbraní se hned cítil o něco lépe. I když mu bylo jasné, že proti schopnostem hocha těžko s obyčejnou zbraní kdo uspěje.
Chlapec přestal svému doprovodu věnovat pozornost a začal se rozhlížet kolem sebe. Jako kdyby poprvé v životě viděl stromy za denního světla takhle z blízka. Neustále kroutil hlavou a přelétával pohledem ze stromu na strom. Jakub nevěděl co dělat, tak mu začal dávat podrobný výklad o všech, které znal, i když sám nevěděl jestli mu hoch kloudně rozumí. Ale tím, jak mluvil se trochu uvolnil.
Kráčeli spolu lesem, bok po boku. Uplynula první a druhá hodina, aniž by si toho všimli. Nad hlavou slyšeli neustálé štěbetání hejn kachen a hus, které neustále přelétávali z jednoho konce jezera na druhý. Jakub si ani neuvědomil, že se s chlapcem vzdálil od kláštera, blíž k Tamiru.
Pak dorazili na místo, kde u velkého dubu ležela zdechlina vlka. Trup kompletně vyžraný a zbytky těla pokryté hmyzem. Zápach rozkladu a smrti se vznášel ve vzduchu.
Jakub se na okamžik zahleděl na svého chráněnce a spatřil v jeho tváři podivnou změť emocí. Poznával tuhle chvíli. Poznával Smrt. Krev byla všude kolem zdechliny. I zálesák začátečník by poznal, že vlk byl zabit někde daleko a lovec si svou kořist odvlekl na své místečko, kde hodoval.
Jedna krvavá stopa vedla od zdechliny do nedalekého keře, deset metrů od nich. Ozvalo se vrčení a Jakub tasil meč. Mladík zaujal bojový postoj a postavil se před černovlasého chlapce. Začal pomalu ustupovat a chlapce, vykukujícího zpoza něho nutil svým tělem couvat.
Pak najednou zvíře vyrazilo z křoví za Jakubovými zády. Jediným skokem byl mladík povalen na zem a přišpendlen vahou tvora tváří k zemi.
Jakub na zádech cítil pořádnou váhu. Vrčení se ozývalo téměř u jeho uší a bestie cenila zuby smočené ve vlčí krvi. Sliny jí tekly z obou tlam a dopadaly na Jakubův krk. Bylo více, než jasné, že tohle setkání pro někoho dobře nedopadne…
Malý chlapec se díval na tvora s odporem a dva páry očí ho viděli jako budoucí dezert. Tvor byl podivnou kombinací vlka, psa a medvěda. Dvě hlavy naroubované k huňatému torzu medvěda, které nadnášely pořádné tlapy. Děs a strach vyzařovaly z bestie stejně silně, jako soucit nad bolestí, která se dala vyčíst z vlčích a psích očí.
Chlapce se zmocnilo podivné nutkání. Napřáhl před sebe ruku a drobnými krůčky vyrazil k bestii. Ta sklopila oba páry uší, ještě o něco výhružněji zavrčela a sklonila hlavy připravená zaútočit. Avšak podivná síla ji zarazila. Bázlivě o kousek couvla, aby se jí ruka chlapce nedotkla. Pak znovu a čím víc se chlapec k ní blížil, tím ustupování tvora nabíralo na intenzitě.
Z Jakubových zad už dávno zmizela tíha a teď se stal pouhým divákem podivné scény odehrávající se mu před očima.
Bestie couvala a stále nemohla odtrhnout oční kontakt s chlapcem. Její podivná – násilně – vzniklá existence se vymykala všem přírodním zákonům, ale přesto obsahovala život. Život, nad kterým měl moc chlapec, co k ní právě mířil.
Až dub, pod nímž se nacházela zdechlina vlka, přerušil ústup bestie. Ta do něho narazila svým medvědím pozadím, ale ať se vzpírala na statných tlapách sebevíc, nedokázala překážku zdolat. Její mysl byla natolik omámena, že těžko dokázala udělat úkrok stranou nebo se otočit a prostě utéct. A tak se pouze skrčila, položila obě hlavy na zem a její vrčení se změnilo v teskné a podřízené kňučení.
Chlapec poklekl u tvora. Pohladil obě jeho hlavy. Pak zvedl pravou ruku nad bestii a v dlani se mu vypálil černý symbol kříže. Temnota tentokrát již na povel opustila tělo hocha. Roztáhla kůži v dlani a skrze kříž – coby dveře – se vyvalila na denní světlo. Přikryla bestii, která už necítila bolest ze svého bytí na tomto světě.
Život Temnota postupně vysála z tvora, který byl stvořený ze tří zvířat, tří duší, co někdo zvrácený uvěznil v odporně pospojovaném těle. Duše, které někdo násilím přinutil rozhýbat ohavné monstrum pro své potěšení teď Smrt vítala s otevřenou náručí. Vzala je všechny z krutého světa a odnesla do své říše, kde se připojili ke svým rodičům, stejně jako ostatním zesnulým svých druhů. A dala je na místo, kde se společně s nimi mohli prohánět po nekonečných lesích a pastvinách, na kterých nebyli žádné pasti, lidé nebo jiná nebezpečí...