Smečka VIII. - Vlčí Vůdce

Probral jsem se v sedě, opřený o kůl. Ruce jsem měl pevně svázané silným provazem za zády. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude bylo šero. Moc dobře jsem nerozeznával okolí, ale větvě stromů nade mnou, pohupující se ve větru, mi napovídaly, že doma určitě nejsem. Snažil jsem se povolit si ruce, ale nešlo to. Byly svázané moc silně, až mi mravenčily konečky prstů.
„Vítej,“ oslovil mě bez jakéhokoliv upozornění chraplavý hlas, který jsem nepoznával. „Doufám, že se ti u nás sedí pohodlně?“
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho a doufal jsem, že v mém hlase nenajde to rozrušení a strach.
„Hm, dobrá otázka. Říkej mi třeba… Vaše Veličenstvo!,“ hlas se rozkřikl a já jsem ho poznal.
„Sethe?,“ zašeptal jsem a hlas se mi zlomil. „proč si mě přivázal?,“ jak jsem to vyřkl, chtěl jsem to okamžitě vzít zpět. Nebyl jsem si jistý, jestli chci znát odpověď.
„Opravdu chceš znát odpověď,?“ Seth se tak vyhnul mé otázce a já se prostě musel pousmát nad tou ironií.
„Ne, nechci.,“ řekl jsem nakonec.
Bratr (jestli mu tak tedy ještě můžu říkat) mezitím přišel blíž ke mně.
„Vzpomínáš, jak za námi přišel ten vlk?,“ začal opatrně vykládat příběh, který mě moc nezajímal. „Když jsem s ním odešel, stalo se něco zvláštního. V lese na mě skočil a oba jsme se svalili z kopce do rokle. Jak jsme padali, musel jsem se někde uhodit do hlavy. Probral mě totiž až ten samý vlk, když mi olizoval obličej. Ale nebudu tě unavovat detaily.,“ usmál se. „jde o to, že jsem Vlčí Vůdce. Stal jsem se jejich pánem!,“ jak dopověděl větu, ukázal dlaní za sebe na černé stromy a z nich začali v řadě vedle sebe vystupovat vlci. Šedí, černí i bílí.
Bylo to zvláštní, ale víc než strach z nich jsem cítil obdiv. Byli krásní. Ale taky jsem je nenáviděl. Prostě paradox.
Všichni se zastavili přesně za Sethem.
„Spíš ses stal zamindrákovaným, mentálně postiženým dítětem. Hrabe ti? Nemůžeš být Vůdcem nějakých divokých zvířat!“
„Opravdu si to myslíš?,“ odsekl mi a posměšně se při tom uchechtl, a když viděl, jak neústupně se tvářím, obrátil zrak na nejmenšího vlka ve smečce a rozpřáhl ruce. Ostatní vlci najednou skočili na vlčka a zardousili ho.
„Dost, přestaň! Všichni toho nechte!,“ bylo mi toho mláděte líto.
„Ty očividně neovládáš ani sám sebe, parchante!,“ vyštěkl jsem po Sethovi, ale on se mi jen vysmál do očí.
„Vidíš, co dokážu? Slyší mé myšlenky a splní vše, co jim přikážu. A díky tomuhle,“ vyhrnul si rukáv až k rameni, na kterém měl hluboký otisk vlčích zubů. „můžu číst myšlenky i já jim. Až na jednu výjimku.,“ řekl a nenávistně se ohlédl po celém bílém vlkovi, který stál na konci řady. Bylo to šílené, ale zdálo se mi, že se ten vlk ušklíbl, jako kdyby říkal: „Dobře ti tak!“
Protočil jsem očima a pronesl:
„A kvůli takovýmu divadýlku si mě přitáhl a přivázal si mě tady? To sis ale mohl ušetřit čas a nenamáhat se. Pusť mě!,“ zakřičel jsem a škubl sebou, ale provaz ani v nejmenším nepovolil. Seth se zase jen nenápadně uchechtl.
„Jsi naivní bratříčku.,“ pronesl klidným hlasem a otočil se ke mně zády. „Mí oddaní podřízení se o tebe postarají. Já si zatím skočím sehnat něco k jídlu. Ty toasty, co jsem měl k snídani, nebyly nic moc. Chybělo jim maso. Měj se a… spi sladce! Navždy!,“ zamával mi a rozesmál se jako šílenec. Pozoroval jsem ho, jak mizí mezi stromy.
I když už byl pryč, jeho slova jsem pořád slyšel v hlavě a všechno to dovršoval ten šílený ďábelský smích. To přece nemohl myslet vážně. Přece by nezabil vlastního bratra. Ale když se teď choval takhle, nebyl jsem si jistý vůbec ničím.
Sklopil jsem hlavu na svá kolena a přemýšlel, jak se odtud dostanu. Šil jsem rukama jak jen to šlo, ale provaz nepovolil ani v nejmenším. Najednou jsem uslyšel praskání suchých větviček a šustění listí, spadeného na zemi. Zvedl jsem hlavu a zůstal nehnutě sedět.
Vlci na mě cenili zuby, slintali a přikrčení se kě mně pomalu plížili jeden za druhým.