Poslední údery

Ležela uprostřed noci v zatemnělé uličce a vyčkávala. Vyčkávala na smrt, která se pomalu, ale jistě blížila. Ležela v kaluži krve, vlastní rudé kaluži krve, která se postupně rozprostírala do každičkého koutu uličky, a tvarovala různé děsivé obrazce. Věděla, že za chvíli bude konec všeho. Konec jejího krátkého života.

***
Už dnes, když se probudila, měla zvláštní pocit. Zdál se jí děsivý sen, který by mohl člověk porovnat se skutečností. Všechno v něm bylo živé a tak detailně vymyšlené, že se sama sebe ptala, jestli se jí to jen skutečně zdálo. Měla z toho velmi špatný pocit.
Sluneční paprsky, které ji dopadaly na bledou pokožku, ji svítily do očí, až to bylo nepříjemné a ona se konečně vyhrabala z postele.
Její pokoj měl čtvercový tvar s jemně modrou tapetou a dřevěnou podlahou, která při každém jejím kroku zavrzala. Veliké bílé okno, kterým prosvítalo slunce začátkem léta, bylo pootevřené a zvenčí dovnitř vanul jemný, chladný vánek, který ji způsobil lehkou husí kůži na jejím křehkém těle.
Pomalými krůčky odcupitala do vedlejší místnosti naproti postele, kde se nacházela menší koupelna se sprchou, umyvadlem a zrcadlem. Uchopila zubní kartáček, kterým si potom společně se zubní pastou začala omývat své lesklé bílé zuby.
Protřela si oči a mlhavě se zadívala do zrcadla, kterému se ráda vyhýbala. Dnes to bylo ale nutné, jelikož ji kamarádka pozvala na oslavu narozenin, která se konala již dnes odpoledne.
Svým způsobem byla krásná, obyčejná dívka. Její lesklé černé, krátké vlasy ji kontrastovali s alabastrovou pletí a ofina, kterou měla pod obočí, ji neustále padala do očí. Velké zelené oči měla blízko u sebe a řasy nevýrazné. Nos měla malý jako knoflíček a narudlé rty úzké. Byla sama se sebou spokojená.
Jediné co jí na sobě zaráželo, byly kruhy pod očima, kterých se už pár dní neuměla zbavit díky té noční můře, kterou zažívala neustále každou noc.
Opatrně se svlékla, aby neupadla na ledové kachličky, které ji zebaly na bosých nohou, svou neohrabaností a vstoupila do sprchy. Otočila kohoutkem doprava a seshora se na ní spustil příjemný teplý proud vody, který stékal po jejím nahém těle.
Do rukou popadla mýdlo, které leželo u jejích nohou, a rozetřela ho po sobě. Potom ho smyla, opláchla si obličej a zastavila příval vody. Omotala kolem sebe krátký ručník a vydala se zpátky k zrcadlu, kde si na obličej začala nést make-up.
Jemnými krouživými pohyby ho vmasírovala do pokožky a přetřela ho pudrem, který vytáhla z její malé kosmetické taštičky. Potom černou tužkou zvýraznila své velké oči a řasenkou řasy.
Když byla nalíčená, přesunula se staré dřevěné skříni ještě po babičce a vytáhla své nejoriginálnější kousky, které vlastnila. Elegantní spodní prádlo si oblékla nejdříve, pokračovala jednoduchým černým topem bez ramínek, světlými šortky a mikinou ve stejné barvě.
Přesunula se zpátky do pokoje, aby vyzvedla svůj dárek pro kamarádku v podobě velkého plyšového medvídka s nápisem ‚Mám tě ráda‘ a vyhledala svou malou černou kabelku, kterou nakonec našla pod postelí, jelikož nebyla zrovna velký milovník úklidu.
Ze svého malého bytu vykročila kolem dopoledne, obutá ve svých oblíbených Nike teniskách s hrdostí, protože věděla, že nedochvilnost je její slabá stránka. Ať už přišla pozdě do kina, nebo na rande, kterému se poslední době vyhýbala. Vystačila si sama.
Cestou potkala paní domácí, které platila každý měsíc nájem a jelikož si ji oblíbila, každý den ji nesla krabici preclíků, která Janet milovala a s radostí se do nich zakousla. O snídani bylo postaráno.
Jakmile se dostala z budovy, přepadl ji nepříjemný pocit, že jí někdo sleduje a jelikož se ani za mák neotočila, pronásledoval jí celou cestu až k domu kamarádky. Na kůži ji opět naskočila husí kůže, tentokrát ale ne z chladu.
Zaklepala na domovní dveře velkého mohutného domu, kde jí otevřela dlouhovlasá blondýnka s úsměvem na tváři. Oslavenkyně.
Celý večer probíhal v naprostém pořádku. Janet na nepříjemný pocit zapomněla a zapojila se do oslavování kamarádčiných 20-ti let až do jedenácti, kdy se omluvila, že už musí domů kvůli domácí. Věděla, že lhát se nemá a jakožto slušně vychované dítě lhala jen v nutných případech, jako byl tento.
Nevěděla, proč jde domů, proč si cestu zkracuje temnou uličkou, které by se normálně vyhnula, ale měla zvláštní nutkavý pocit, jít tam, kde ji myšlenky vedou. Nepříjemný pocit se jí však opět nevyhnul. Věděla, že je něco v nepořádku, ale ten pocit uhnala v mysli do kouta a uklidňovala se svou rychlou chůzí.
Zastavila se až uprostřed temné uličky, když se všimla jakéhosi stínu. Na místo toho, aby se otočila a zjistila, kdo je tam ten za ní zač, bojácně zavřela oči a začala počítat do desíti, což ji vždy uklidňovalo. Dnes, ale ne.
Oči opět otevřela vyděšením, když cítila jeho horký dech na svém krku a zjistila, že je to on. Přesně ta postava, co se jí zdála ve snu každý den od smrti rodičů. Zrychlil se jí tep a cítila, jak jí srdce začalo tlouct dvakrát rychleji, než obvykle. V rukách se jí vytvořil nepříjemný pot, který každou vteřinu otírala o své šortky. Zbytečně. Byla vyděšená k smrti a strašně se bála. Nebála se smrti, bála se umírání.
Nikdy ve snu nezjistila, jak vypadá, proto se nedočkavostí otočila a spatřila černou postavu, vzdálenou kousek od ní. Byl to muž v kápi. Měl velice světlou pleť, kterou zdůrazňoval měsíc na nebi. Jeho rty byli suché, a bez jakéhokoliv náznaku života, mezitím co z očí mu radostně sršely jiskřičky.
Jemně se pousmál a přiblížil se k ní ještě víc. Neustále se mu dívala do toho nádherného obličeje, z kterého byla napůl v transu a nemohla se hýbat. Byla nohama přikována k zemi. Byli dvě příčiny, proč tomu tak bylo.
První, byla jeho oslňující krása, která z něj sršela do všech stran. A druhá, to byla ta horší, že ani nechtěla. Věděla, že ten člověk, nebo bytost, byla pro ni nebezpečná, ale něco jí k ní přitahovalo. Bylo to jako gravitace. Přitahuje vás, nevíte proč, ale neubráníte se tomu.
Naklonil se k ní, odhrnul ji vlasy z krku, které měla rozčepýřené, a nasával vůni. Byla vyděšená, bála se. Zavřela oči a čekala, až vytasí pušku, zastřelí ji a nechá ji tady ležet. Její krev bude všude kolem a ona uprostřed v ní. Bezbranná, mrtvá.
On však měl jiné plány. Daleko odlišné od těch jejích a daleko vzdálené od hranice vysvětlení. Své ústa přesunul k jejímu uchu a zašeptal melodickým hlasem: „Chtěl jsem tě zabít, normálně, jak to děláme my, ale nemám náladu si hrát s kořistí.“ Zachechtal se a pokračoval. „Udělám to lidským způsobem. Promiň mi to.“ Jeho výraz ztvrdl a vytáhl z kapsy černých kalhot nůž.
Věděla, co ji čeká. Věděla, že dnes večer ji přestane tlouct srdce, věděla, že se stane, čeho se bála… bude umírat. Naposledy spatřila jeho úsměv. Přiložil ji nůž ke krku a jediným pohybem jí podřezal hrdlo, ze kterého začala proudit teplá, rudá tekutina. Opatrně ji položil na zem a lehce svou oběť políbil na rty. Potom ji tam nechal ležet.
***
Udeřily kostelní hodiny a zároveň přestalo být její srdce. Zůstala tam ležet. Přesně tak, jak čekala. Bezbranná, mrtvá. Čekajíc na bránu do nového světa…