Prolog Upíří romance

Vždycky jsem byla jiná. Nikdy jsem nikam nezapadala. Všichni se ke mě od narození chovali jako k nějaké věci. Mí rodiče, mí spolužáci, mí sourozenci. Byla jsem něco jako odpad. Nejhorší to bylo vždy o víkendu. Celá rodina jela k příbuzným a mě nechali zavřenou v mém pokoji. No, pokoji, spíš chlívku, jestli by se to tak mělo vůbec nazývat.

Byla jsem adoptovaná a rodiče, hlavně tedy sourozenci, mi to dávali dost najevo. Všichni v mé rodině byli zrzci s hnědýma očima, jenže já jsem měla černo-hnědé vlasy s modrýma očima.

Vše jsem na sobě nenáviděla, už včetně svého jména. Viktoria. Děsné jméno. Byla jsem ve škole jediná, kdo se tak divně jmenoval. Spolužáci mi to dávali tvrdě najevo. Na lavici jsem měla vyryto: ,,Viktorie, která se nemyje."

Ve škole jsem měla samé jedničky. Ne proto, že bych byla šprt, ale proto, abych se zavděčila. Nejen svým rodičům, ale abych dokázala všem, že jsem něco víc.

Jednoho dne, když jsem dostala jedničku ze čtrtletky z matiky a kráčela si to přes park domů, jsem uviděla krásné kotě, nebo spíš to kotě uvidělo mě. Přišlo za mnou a začalo se mi otírat o nohu. Vzala bych si ho sebou domů, ale rodiče by mi to nedovolili, tak jsem ho taktně odehnala. Když jsem vytahovala klíče od domu, zahlédla jse ho znovu. Bylo mi ho líto, tak jsem si ho vzala k sobě do pokojíčku.

Toho dne jsem získala svého prvního přítele. Začala jsem mu říkat Lucius. Byly jsme nerozluční. Jediné, co nás rozdělilo, byla škola, ale vždy když skončila, Lucius na mě čekal v parku a potom jsme se procházeli.

To byl můj poklidný život v osamění, ale na mé šestnáctiny se všechno zvrtlo...