Khal & Jul

P.S.: Co se názvosloví týče s velkými písmeny, tak jsem nějak se nemohl rozhodnout, jestli mám psát orka s malým O nebo velkým (to samé u elfů), tak se můžete když tak vyjádřit, co je dle Vás vhodnější, jestli je dát jako název, čili velké nebo malé...

Vyprahlá pustina kam jen oko mohlo dohlédnout. Bývalý to domov Elfů ze západního úvalu, kteří padli pod ostřím Orkských seker. Zelených neandrtálců, kteří se usadili v domovech svých obětí. Na místě svého krvavého vítězství. A lesy, které kdysi byly pýchou Elfů teď podlehly plamenům táborových ohnišť.
Malé komando vychrtlých stínů se proplétalo mezi balvany pod přikrývkou noci. Každý z nich měl luk, tornu s desítkami smrtících šípů a pár ostrých šavlí. Společně měli jediný cíl. Pomstít své mrtvé a získat zpátky ztracené území za každou cenu.
Útok přišel rychle. První šípy zasáhly strážné zelenokožců, kteří nestačili před smrtí ani vykřiknout na poplach. Poté se stíny rozmístili po obvodu tábora.
U táborových ohnišť mezitím dál pokračovali Orkové v nic netušícím životě. Pokračovali v nikdy nekončících orgií. Společně hodovali na zemi, ukusovali z pečené krávy a hygiena dodržovaná při jídle byla sama o sobě v jejich podání už tak dost odporná. Uprostřed mezi ohništi pak na obětní lavici z kamene ležela připoutaná obnažená Elfka. Její překrásné tělo bylo pokryto špínou, modřinami a otisky zubů po kousnutí.
Z nejvelkolepější chýše právě vystoupil největší ze všech Orků v táboře. Dva metry dvacet centimetrů, tmavě zelená barva kůže, tělo pokryté svaly a z úst čnící tesáky. Pravý obraz Orkského náčelníka, který vyzařoval respekt, ale také divokost své rasy. Oděn pouze do bederní roušky s mohutnou sekerou v pravé ruce kráčel k Elfce. Opřel sekeru o kamenné lůžko, na kterém byla zajatkyně připoutaná a pak strhl ze sebe bederní roušku rychlým pohybem ruky. Zadíval se do smaragdových očí zajatkyně, která pod vlivem četných znásilnění a krutostí svého zranění již dávno neodporovala. Byla smířena se svým osudem. Se smrtí, která přijde hned, jak už Orky přestane bavit zneuctívat její tělo.
Orkský náčelník hrubě roztáhl elfce nohy a připravoval se použít svůj úd. Rozmnožovací orgán, který byl několikanásobně větší, než měli Elfové, kterým Elfce nemohl nikdy způsobit rozkoš, ale pouze další vlnu bolestné agónie, která přicházela ruku v ruce s ponížením.
Ještě, než přišlo první spojení v nepřirozeném milostném aktu, prosvištěl vzduchem šíp a zasáhl Orka vedle lůžka Elfky přímo do krku. Hned poté proklál další šíp i jeho přirození jako trest za jeho nestoudné onanování a chlípné myšlenky, když jej vzrušovala bolest Elfky.
Po první záplavě šípů vběhly Elfové s tasenými meči do Orkského ležení. Čepele tenkých, ale ostrých mečů začala pokrývat zelená krev. Neměli slitování ani s dětmi.
Orkský náčelník vzteky zařval. Popadl sekeru a aniž se namáhal zakrýt svojí nahotu, vyrazil proti útočníkům. Prvního Elfa, který se mu postavil sťal, zatím co druhého sekerou rozpůlil ve dví.
Táborové ohně oživovali druhé bitevní pole, když stíny bojovníků umírali podle svých živých předloh. Mohutný stín pobíjel drobnější a štíhlé obrysy, zatímco velitel Elfího komanda prokazoval obdobnou zdatnost v zabíjení Orků.
Zem se pokryla krví Elfů a Orků. Dvou znepřátelených ras na život a na smrt, které neznaly lítost jedna s druhou.
Ještě než nastala půlnoc, bylo Orkské ležení pokryté mrtvými těly. Na živu zůstali pouze dva bojovníci. Orkský náčelník a velitel Elfího komanda. Brodili se mrtvými, z nichž dobrou polovinu zabili oni sami. Teď nastala chvíle, kdy měli před sebou ten nejtěžší úkol. Zabít jeden druhého a určit vítěznou stranu, která by se zas tak moc nelišila od té poražené.
Orkský náčelník odhodil z cesty Elfa nabodnutého na kopí ve zvrácené představě špízu. Pozvedl zkrvavenou sekeru z jejíž čepele odkapávala rudá elfí krev a jeho protivník učinil to samé s párem šavlí, olepené páchnoucí zelenou tekutinou. Záře ohňů naposledy osvítila Orkský úd a potom se dva nelítostní válečníci rozeběhli s válečným řevem proti sobě…
„Střih!!“ zakřičel drobný mužík s nevzhledně vypadajícím příčeskem ze židličky s nápisem režisér a kameramani okamžitě uposlechli. Rázem tmu rozehnaly reflektory filmařského studia a kulisáci se vydali na plac. Před chvílí mrtvá těla ožila a v záři jasného světla bylo najednou patrné, že jejich Orkské a Elfské rysy jsou jen podařenou iluzí maskérů. Kulturisti coby svalnatí Orkové a baletní tanečníci jako ladní Elfští válečníci. Jen dva herci na place nesklonili své zbraně a dál jeden na druhého nenávistně hleděli. Orkský náčelník a velitel Elfího komanda stále třímali v rukou makety zbraní, připraveni s nimi zasadit smrtící ránu jeden druhému.
Náhle se Ork ohnal sekerou zprava. Jeho cíl - Elfský krk – je ale pohotově ubráněn zkříženými meči. Ústa plná hrůzných tesáků vykouzlila děsivý úsměv a pak se tmavě zelené svalnaté tělo opřelo proti drobnému, které mu nemohlo nijak vzdorovat. Falešné ostří sekery se blížilo ke krku Elfa, když ten najednou vykopnul a zasáhnul Orka přímo do jeho přirození.
Boj skončil a na zemi už leží pouze velitel Orků, rukama přikrývající své přirození a kvílející bolestí a výčitkami: „Tos nemusel!!“
„Ale musel.“ Odpovídá mu Elf vzápětí. „Nechtěl jsem se stát obětí tvého dechu. Kdy už konečně začneš používat tu ústní vodu?!“
„Nikdy! Jestli to nevíš, tak jsem Ork a mi považujeme náš dech za zbraň.“
„Báječné. Úžasné. Byli jste skvělí, jako vždy.“ Provolával uznání oběma bojovníkům chlápek v drahém obleku, zatímco k nim kráčel od režisérské stoličky. Jmenovka na prsou s jeho fotkou a názvem funkce „manažer“ přitom nešla přehlédnout. „Podařilo se mi získat pro Vás podíl ze zisku z promítání a mám další skvělou zprávu. Budete natáčet další díl „Krvavého měsíce“. Budete bohatí. Bohatí a slavní!“
Elf s Orkem si vyměnili pohled a potom menší protivník pomohl většímu vstát ze země. Bez jediného slova zanechali na place svého manažera a odebrali se do šatny, kde na sebe hodili drahé oblečení, ušité jim přímo na míru a nechali se svou limuzínou odvést do přepychové rezidence v L.A..
Během cesty ani jeden z nich nepromluvil. Jen se dívali na vily, ve kterých bydleli filmové hvězdy jako byli oni sami. Doma pak dali služebnictvu volno a jakmile personál opustil jejich sídlo, rozbalil každý z nich své skutečné zbraně. Elf dvě šavle a Ork sekeru. Jediné to věci, které jim připomínali původ a byli pojítkem s jejich minulým životem. Potom zapálili oheň v krbu a posadili se do kožených křesel naproti sobě. Každý se svou zbraní v klíně a sklenkou drahého alkoholu v ruce.
„Napadlo tě Khale někdy ten náš souboj dokončit?“ zeptal se po chvíli Elf a pak pozvedl sklenku whisky v přátelském gestu pro přípitek na další rok jejich života v lidském světě.
„Napadlo. Už mnohokrát Jule. Hlavně v začátcích naší filmové kariéry. Ale vždy, když jsem si už chtěl vzít sekeru a rozpůlit tě ve dví jsem se zarazil. Vím, že mi Orkové jsme neurvali, hloupí, agresivní …“
„Přestaň povídat blbiny. Žiju s tebou už dvě desetiletí a z těch hald knih, naučných filmů a dokumentů, které si prošel by tvé znalosti zahanbily nejednoho Elfího učence.“
„Neskákej mi do řeči, prosím!“
„Promiň,“ pak si Jul dopřál dalšího hltu whisky a zadíval se do plamenů v krbu, zatímco Khal pokračoval v proslovu.
„Víš, mi Orkové jsme neurvalí a všechno to, co sám o nás víš, ale také jsme společenští. Vím, že to přijde vám Elfům za odporné, když se chováme, jako smečka vlků, ale mi prostě děláme, co cítíme. Sami jsme slabí, ale dohromady silní. A kdybych tě zabil, přišel bych o sílu. Stal bych se slabým v tomto světě peněz a přetvářky. A sám bych to tady nepřežil.“
Jul se otočil k orkovi a svýma modrýma očima se zahleděl do jeho rudých prasečích oček: „Já bez tebe také.“ Potom elf a ork vstali z křesel a jeden druhého pevně objal za přívalu slz.
„Ale jestli o tomhle někdy povíš nějakému Orkovi Jule, tak tě vykuchám jako rybu a nakrmím tě vlastníma vnitřnostma.“
„To samé bych udělal i já s tebou.“ Potom se odtáhl od Orka: „Tak na další rok mezi lidmi, příteli."