Vlčí krev - 11. Kapitola

11. ŠTVANICE


Wyrfel opatrně našlapovala po lesní cestičce pokryté měkkým jehličím, vyšlapané od zvěře, především tedy vysoké. Zřetelně cítila pach snad každého srnce, jelena... laně, co zde během této hodiny prošel či dokonce i šelmy, co se tudy právě plížila za svou kořistí. A že jich nebylo málo. Co chvíli očima propátrala své okolí, byla totiž doba lovu. Lovci si naháněli vysokou a bažanty, aby je mohli prodat na trhu, či rovnou do lidského královského paláce.
Na chvíli se zastavila a sklonila hlavu níže k zemi. Dlouze natáhla pach, postupně všemi směry, než konečně zachytila stopu, kterou hledala. Darjenovu vůni si nemohla s ničím splést. Na to jí byla až přespříliš důvěrná.
Znovu vykročila, tentokrát rychleji, protože stejně už i tak měla zpoždění, a Darjen nerad čekal příliš dlouho... a ona potřebovala, aby měl dobrou náladu, vzhledem k tomu, na co se ho chystala zeptat.
Během chvíle přešla do běhu, a tak Darjena doběhla po chvíli. Stál uprostřed nevelkého lesního paloučku, který jak věděla byl jeho oblíbený, ukázal jí ho ještě ten den, kdy do Bukurešti dorazily a od té doby se tu sem tam sešli.
Došla na opačný kraj mýtinky. „Potřebuju si s tebou promluvit, Dare,“ pronesla tiše, leč pevným melodickým hlase.
Překvapeně k ní vzhlédl. „A o čem, Wyrfel?“
„Scházíš se i s jinou... dívkou...?“ Vyhrkla bez rozmýšlení, tak moc chtěla mít celý tenhle více než trapný rozhovor za sebou, ale zároveň prostě musela... chtěla znát pravdu.
Jeho pohled rázem ztvrdl a o něco potemnil. Temně žluté oči se zlostně blýskly. Snad z něho šel i svým způsobem celkem strach. „Jak si na to přišla?“ Zavrčel.
Wyrfel polkla, najednou si nebyla tak jista, že to byl zrovna dobrý nápad. „Bylo mi to řečeno... a já chci vědět, jestli je to pravda,“ řekla jsem po chvíli a pohlédla mu nebojácně do očí.
„Kdo ti to řekl?“ Jeho hlas zněl opravdu naštvaně, temně.
Sklopila oči a jen cosi zamumlala v lugarštině. Darjen se ještě více zamračil. „Ptám se tě – kdo ti tohle napovídal.“ Přikázal jí.
„A je to pravda?“ Zeptala se místo odpovědi.
„To mi tak málo věříš?“
„Ne…. To ne…“ broukla provinile.
„Není to pravda, Wyrf,“ upřeně se na ni díval.
V tu chvíli Wyrfel ucítila, jak se uvolňuje to vnitřní napětí z jejích obav ohledně Darjena. Jako by jí ze srdce spadl pomyslný balvan.
Přistoupila tedy k němu blíže, a už se nadechovala, aby mohla ještě něco říct, když si ji k sobě Darjen prudce přitáhl se slovy : „Nemluv.“
Bez váhání se přitiskla k jeho horkému tělu a přitiskla své rty na ty jeho, v dlouhém vášnivém polibku. Jazykem propátrávala jeho ústa a on si ji k sobě přitáhla ještě blíže. Cítila, jak se jeho ruka přesunula na její kříž. Na zádech ucítila takové zvláštní mrazení.
Jednou rukou mu bezmyšlenkovitě zajela do tmavé čupřiny a druhou bloudila po jeho svalnatých zádech. Zareagoval vstřícně. Vpil si rty do jejích úst ještě naléhavěji a divočeji než předtím.
Ovšem ve chvíli, kdy se rty začal sunout směrem dolů, přes klíční kost k úžlabině mezi ňadry, ze severu lehounce zavanul větřík.
Wyrfel do nosu doslova udeřil až zlověstný pach. Lidský pach. Ztuhla uprostřed pohybu. Darjen to musel ucítit také, protože se od ní najednou rychle odtáhl a trhl hlavou k místu, odkud pach vycházel.
„Jsou blízko...“ Vydechla sotva slyšitelně. Hlas se jí malinko třásl.
Neměla lovce ráda. Vyvraždili jí rodinu. Byli to zlí lidé. A byla si jistá, že by zabili i ji a Dara, jakmile by se jim naskytla šance. Neměli lugaru v a vůbec lycantropy v lásce. A to ani trochu. Poslední dobou přibývalo napadeních lugaru právě lidmi. Už nejeden z jejich rodu přišel o život rukou lidského či elfího lovce.
„Musíš pryč. Okamžitě.“ Přikázal jí Darjen.
I přesto, že se bála, myšlenka, že by tu nechala Darjena samotného, se jí příčila. „Ne.“ Odpověděla mu neochvějně. „Nenechám tě tu samotného.“
Zamračil se. „Wyrfel říkám ti: Uteč!“
„Darjene říkám ti: Ne!“
Trhla sebou. Teď už je cítila mnohem zřetelněji. Dokonce i zaslechla těžké kroky a psí štěkot.
„Wyrf-„
Nenechala ho ovšem domluvit. „Kompromis. Utečeme oba.“
„Támhle! Támhle jsou!“ Dolehl k nim najednou křik.
Na víc už nečekali. Rozběhli se oba pryč ve své lidské podobě. Na přeměnu už nezbýval čas.
Běželi, jak jen mohli. Co chvíli kolem nich proletěl šíp a zabodl se do kmene stromu, který míjeli. Lovci se jim drželi stále v patách.
„Musíme.... se rozdělit...“ Křikla na něj.
Darjen jen nerad musel souhlasit. Měli tak větší šanci. Přikývl a věnoval Wyrfel poslední pohled. Hned potom prudce zatočil doleva a během chvíle jí zmizel z očí.
Lovce to doopravdy zmátlo. Též se rozdělili a rozhodnutí, kdo půjde kam jim sebralo potřebné vteřinky.
Wyrfel ještě více zrychlila až se jí podařilo utéct.
Zastavila se a oddechla si. Utekla. Podařilo se jí to. Snad ji jen hlodala představa, co asi Darjen. Jestli měl stejné štěstí.
Moc daleko se ale ve svých úvahách nedostala, protože si všimla dvou blížících se postav. Mužských postav. Neviděla je skrz houští zcela zřetelně, ale určitě to byli muži. Lidé.
Ani nevěděla proč, ale popadl ji až vražedný vztek. Zatracení lidi! Vrazi! Křičela v duchu. Začínala vidět rudě. chtěli jí zabít Darjena!

Velmi rychle na sebe vzala vlčí podobu. Když zuřila, šlo to až zázračně lehce. S hrdelním zavrčením vyskočila z keře a vrhla se na oba muže.