Strážce rokle Stínů (1/3)

STRÁŽCE ROKLE STÍNŮ


„Heleď... Antoško... jestli se ceš přidat do party, tak se vokamžitě votoč a dones nám šutrák z kraje rokle,“ pronesl nesmlouvavě huhňavým hlasem Mik, obklopen skupinkou ostatních kluků z vesnice, kteří jen s úšklebky na tvářích souhlasně přikyvovali. Nevěřili totiž, že hubený chlapec se slámově žlutými vlasy překoná svůj strach a odhodlá se.
O to víc byli překvapení, když chlapec zaťal ruce v pěst, prudce se otočil a začal stoupat po stezce vedoucí k severnímu kraji rokle Stínů. Během chvíle jim zmizel z očí za první zatáčkou.
„Já jim eště ukážu!“ Zamumlal si odhodlaně Antoška sám pro sebe a vytrvale se drápal dál do prudkého kopce. Ovšem čím víc se blížil k cíli své cesty, tím rychleji z něj vyprchával vztek na Mika a k jeho vlastní smůle i odvaha.
Najednou ho ovanul na tuto roční dobu příliš studený mrazivý vítr. Okamžitě se zastavil a vyděšeně rozhlédl kolem sebe. Na rukách mu naskočila husí kůže a zachvěl se zimou, dokonce jím začínala třást zimnice.
Chytl se rukama za paže, aby se aspoň trochu zahřál. Chtělo se mu otočit se a seběhnout zpět dolů... do bezpečí. K vrcholu mu ovšem chyběl doslova kousek... a navíc v něm zůstala jakási hrdost. Přesně si uměl vybavit, co bude Mik říkat, jestli se vrátí s prázdnou. Proto i přes veškerý strach, se zhluboka nadechl a se sebezapřením pokračoval dál po strmé stezce.
„C-ccco tuu c-ccheššš,“ozvalo se najednou vysokým mrazivým hláskem spolu se zafičením studeného větru.
Antoška vyděšeně vykřikl a s hrůzou vytřeštil oči na samotný kraj rokle, od kterého ho dělilo tak patnáct metrů.
Stála tam totiž drobná dívka v černém velkém plášti. A ne ledajaká dívka. Měla sytě zelené hluboké oči, které dominovali bledému oválnému obličeji, kolem něhož jí vlály jako temná aura havranní vlasy... to vše jen podtrhovalo její až éterický vzhled.
„M-mor...mor-rdo..riee...,“zašeptal vyděšeně a začal pomalu ustupovat dozadu. Dívka na něho upřela své hypnotizující oči... kterýma ho málem propalovala skrz na skrz a natáhla k němu v elegantním pohybu ruku.
V ten okamžik chlapec hlasitě vyjekl, prudce se otočil a vzal nohy na ramena...

* * *

Když jsem tak seděla na kraji té temné hluboké rokle a očima hypnotizovala její dno, které spíše připomínalo bezednou jámu, vedoucí do samotného Pekla, místa, jež mi bylo poslední dobou až přespříliš blízké, nemohla jsem si nevzpomenout na ty báchorky a pověry, co o tomhle místě už desítky let kolovaly a postupem času nabíraly na děsivosti, a samozřejmě tím i ztrácely na pravdivosti.
Lidé se už sice odjakživa tohoto poněkud ponurého místa báli, ale od dob krutých honů na čarodějnice, pořádajících se po celé Anglii a Francii, se jejich strach ještě více stupňoval až do takové míry, že ty povídačky se částečně začaly stávat pravdivými.
Už ode dávna si lidé po večerech vykládali, že v propasti žijí démoni tak strašliví, že je vyvrhlo i samo strašlivé Peklo. Vylézat ven, z jejich temné díry mohli jen za černých nocích, ovšem ti nejsilnější a nejkrutější dokonce i za slabého ranního světla.
A tak, díky jejich pevné víře v ten nesmysl a až panickému strachu z vymyšlených démonů, jsem mohla vzniknout i já.
Skutečný přízrak rokle a rozlehlého hlubokého lesa, co ji obklopoval ze severní strany. Neochvějný strážce, co téměř nikdy nespí a stráží svůj poklad.. své území… teritorium, a tím i chrání lidi z vesnice a okolí, před tvory, kteří vznikli podobně jako já a obývali právě rokli a les. A zároveň i děsivý přízrak, čerpající veškerou svou sílu ze strachu, zoufalství a neštěstí jiných.
Seleja… jmenovala jsem se. Ovšem stejně nikomu na mém jménu nikdy nezáleželo. Báli se mě. Báli se Strážného lesa. Báli se Černé rokle Stínů. Vyslovit mé jméno, by pro ty hloupé vesničany bylo jako by se veřejně přihlásili k Satanovi… samozřejmě za předpokladu, že by ho znali. Mezi sebou o mě mluvili jako Mordorii… pocházelo to ze slova Mordo… smrt.
Což bylo popravdě řečeno až k smíchu, protože já z těch mnoha mnoha lidí, co zde zemřeli, zabila jen tři, a to proto, že si o to vyloženě říkali. To ti Druzí. Ti prahli po lidské krvi. Já ne. Já se živila pouze emocemi. Jenže vysvětlete to lidem, co mě zahlédli, jak prchám k lesu... spojili si mě s veškerou tou pakáží, co v tom zatraceném lese a puklině přebývá.
Ovšem přeci sem někdy i přes svůj strach a respekt zavítali. Ať už to byl milenecký pár, hledající soukromí pro vyvrcholení své, zajisté nehynoucí, lásky , či banda mladíčků, kteří si tak dokazovali vlastní odvahu. Nebo dokonce i zloději, co si bláhově mysleli, že tu ukryjí svůj lup, že se zbaví se pomocí rokle nepohodlné mrtvoly…
A na tyto chvíle jsem tu čekala já. Skrývala jsem se v černém stínu lesa a číhala. Číhala na ten čerstvý příval energie, na tu sladkou chuť, chuť nefalšovaného strachu nebo čirého zoufalství mých obětí, co mě okamžiky přiváděla až do extáze…
Vysávala jsem je do posledního kousíčku emocí, čerpala z nich, co mohla.
Pomalu jsem zvedla oči k tmavnoucí obloze, stále pokryté narůžovělými červánky, které obklopovali oranžovo-rudé slunce, mizící za dalekým tmavým horizontem. Bledou tvář jsem ještě nastavila posledním hřejivým paprskům.
Jak zvláštní je to pocit... cítit, jak vás to teplo paprsků doslova lechtá na kůži, napadlo mě s úsměvem.
„Brzy nastane soumrak,“ zamumlala jsem si sama pro sebe tiše a postavila se čelem k zapadajícímu Slunci, co mi do očí házelo zlatá prasátka.
A v tu chvíli ke mně dolehl hlasitý mužský smích, hned ve trojím provedení. Prudce jsem otočila hlavu tím směrem, až mi vlasy, černé jako bezměsíčná noc, vyklouzly z pevného uzlu a zakryly tím polovinu obličeje.
Ani jsem se neobtěžovala si ty vlasy zastrčit za ucho, pouze jsem mlčky upírala oči k místu, ze kterého jsem zprvu ten smích zaslechla.
„Ale no tak, Simone! Se vsadím, že ti Maria stejně nedá...,“ ozvalo se krátce po onom smíchu téže mužským tenorem pobaveně.
Jak... nechutné a přízemní..., znechuceně jsem pohodila hlavou a mimoděk mi v mysli vyvstanula jedna velmi nepříjemná vzpomínka na jeden z těch odporných skutků, co tu lidé napáchali.

* * *

Ticho tehdy protlo táhlé dívčí zapištění. Bylo plné hrůzy a děsu z muže, co dívku hrubě povalil na zem, do vlhké trávy na okraji lesa. Snažila se mu bránit, ale marně. Muž se jen pobaveně uchechtl a ruce jí pevně držel za hlavou.
„Říkal jsem ti, že mi nakonec dáš...,“ pronesl vítězně nakřáplým hlasem a volnou rukou si jediným pohybem rozepnul pásek u kalhot.
Pozorovala jsem to s odporem ze temnoty, co zavládla už za prvními mohutnými buky, ohraničující kraj lesa. Měla jsem vztek hlavně z jednoho důvodu, a toho, že mě takovým hrubým způsobem vyrušili z mé jindy poklidné samoty za přítomnosti nostalgie.
Dívka se znovu vyděšeně zajíkla, leč muž se opět jen hrubě zasmál. „Klidně si křič, děvče, jako by tě tady mohl někdo slyšet. Cha! Leda vymyšlení démoni rokle!“
Musím uznat… tehdy mě to jeho prohlášené nebezpečně rozzuřilo.
Lidé už začali zapomínat na strašlivou děsivou Mordorii, ušklíbla jsem se, čas připomenout jim, že já rozhodně nejsem žádný vymyšlený démon…
Mezitím muž stihl vyhrnout té nebohé dívce sukni až do pasu.
Lze pouze konstatovat, že více již nestihl… trest za rozzlobení Seleji je více než jednoznačný.
Po chvíli zase to ticho protnul výkřik. Tentokrát ovšem mužský. Byl to jeho poslední smrtelný výkřik… než se ozvalo hlasité křupnutí, doprovázené nepříjemným mlasknutím.
A v té chvíli se mi otevřelo… Peklo.

* * *

Tihle muži ovšem, jak se na první pohled zdálo, se nechystali dělat žádnou takovou věc, jako ten před nimi. Jen mě znepokojilo, jak byli nepřirozeně veselí, jako by na ně ta temná atmosféra tohohle zatraceného místa nijak nepůsobila.
„Já si myslím pravej opak,“ promluvil kdosi znovu. Při zvuku toho hlasu jsem sebou prudce trhla. Samotnou mě to více než překvapilo. Byl to zcela normální hluboký sametový hlas. Nic zvláštního, co by mě mělo vyděsit…
A přesně v ten okamžik vystoupali na kopec tři postavy. Mužské postavy. Všichni byli bezpochyby velmi vysocí… rozhodně vyšší než já.
Dva tmavovlasý, třetí byl špinavě blond. Dle normálních dívčích či ženských měřítek nejspíše vypadali více než dobře. Statní, urostlí, pohlední…
A dle mých měřítek? Byli naprosto ideální… o vzhled mi ovšem ani trochu nešlo. Spíš o zdroj emocí.
Nebyla jsem dívka v pravém slova smyslu, abych prohlásila, že se mi líbí jejich ostře řezané a přitom jemné tváře. Ne, já v nich viděla pouze ty téměř bezedné studnice emocí, co bych z nich mohla načerpat energii minimálně na dva měsíce dopředu.
Inu… co byste taky měli čekat od někoho, kdo se živí už 95 let vysáváním jiných lidí.

* * *

„A neutečeš vodsud stejně jako tenkrát, Antoško?“ Prohodil pobaveně Mik směrem k mladíkovi se špinavě blonďatými vlasy a uchechtl se.
Antoška nad tím pouze mávl rukou. „Od té doby uplynulo už šest let. A co ty? Nebojíš se ani trochu?“ Ušklíbl se. I když od té doby, co ho sem poslal Mik s partou uplynulo již mnoho času, pořád se neuměl s Mikem.. sžít.
Navíc si musel ke své vlastní nelibosti přiznat, že na tu podivnou dívku, co tu jako malý potkal, nedokázal zapomenout. Zdálo se mu o ní skoro každou noc... ještě když byl menší, tak ho v nich děsila, ovšem postupem času... vzpomínal na její bledou až nelidskou tvář rád a snažil si vybavit, co nejvíce detailů. Sám ani nevěděl proč.
Leč od té doby se sem neodvážil. Prostě ne. Až teď, a to ho ještě doprovázel Mik se Simonem.
„Byli ste někdy až na vokraji srázu?“ Zeptal se najednou Simon, nejspíše, aby přerušil to nepříjemné ticho, co nastalo.
Mik hrdě vypjal hruď. „Já jsem byl. Donesl jsem odtamtud placák. Je to teda pěkně hluboký, to ti teda povim,“ spustil poněkud chvástavým hlasem.
„Já bych ke kraji… radši moc nechodil,“ navrhl Ant opatrně a očima zabloudil přesně k tomu místu, kde kdysi zahlédl onu prazvláštní dívku s uhrančivýma očima a divokým pohledem.
„A proč si myslíš, že sme sem chodili, asi,“ vyhrkl nechápavě Mik a zakroutil hlavou. „A pak, že se nebojíš, pche!“
„Taky že ne!“ Odsekl podrážděně a zlostně zakroutil hlavou. Najednou mu ovšem oči zabloudily k lesu, co začínal jen pár metrů od nich a...
... spatřil JI. Znova

* * *.

Ztuhla jsem uprostřed pohybu, když jsem na sobě ucítila jeho pátravý pohled. Jeho bledě modré oči krátce spočinuly na mé tváři a teprve v tu chvíli jsem se vzpamatovala... probudila z toho přízračného transu.
Nejrychleji, jak jsem mohla, jsem sebou smýkla dozadu, za mohutný kmen buku, jenž mě před jeho pronikavým pohledem skryl. Snad... si bude myslet, že se mu to zdálo.
Jedno mě ovšem zarazilo... tu tvář... jsem už někde někdy viděla. Už před mnoha, mnoha lety... zbytek byl ovšem jaksi zamlžený.

* * *

Nemohl tomu uvěřit. Viděl JI. Byl si jistý, že to byla Ona s velkým O.
Měla tu stejnou bledou tvář. Plné rty rudé jako krev. Černé vlasy, podobné křídlům havranů. A především ty oči... tak hluboké, že by se v nich mohl utopit... jen s tím rozdílem, že nyní mu jejich pohled připadal zase o něco nostalgičtější...
A potom... zmizela. Vypadalo to, jako by se prostě rozplynula. Protřel si oči a znovu zamžoural na ono místo. Ovšem... už tam nebyla.

//Tak tohle byla první ze dvou částí ;) doufám, že se líbila. Pokud stojíte i tu druhou část, tak prosím o nějaké vyjáření do komentíků :) abych věděla, jestli mám, co nejrychleji dopsat závěr:) díky předem.