Cesta života 3 - Škola

Jak Charlie slíbil, čekal na ni před školou na jedné z laviček mezi vzrostlými duby.
„Tak jak jsi se měla?“ Optal se se širokým úsměvem. Tohle byla ale trefná otázka. Kerla se však rozhodla, že bude milá a příjemná. Třeba to je další úkol.
„Docela fajn. A co ty?“
„Nedočkavě, těšil jsem se, až skončí škola.“ Mrkl na ni.
Nuceně se usmála, ale on nic nepoznal.
„Tak jdeme tedy na zmrzlinu a frappé?“
„Jasně.“

Bobyho cukrárna byla malá růžově natřená budova s velkým blikajícím neonovým kornoutem a nápisem: Všude dobře, u nás nejlíp.
Vnitřek byl též zařízen do jemné růžové a světle modré. Mohlo se to zdát příliš sladké, ale jako zařízení cukrárny se to hodilo a navíc Boby byl příjemný postarší muž, který celému podniku dodával domácí atmosféru.
Bylo zde několik boxů, které měly zajistit potřebné soukromí pro zamilované páry a nechyběly samozřejmě ani barové židličky na rychle vypití kávy a snězení přeslazené koblihy s čokoládovou polevou.
Charlie a Kerla zapluli do boxu v rohu, díky čemuž si vysloužili udivené pohledy všech přítomných. Těch si ale nevšímali a spokojeně se dál bavili. Kerlu doslova překvapilo, že je schopna se s ním bavit, ale to bylo asi tím, že na ně nekoukalo tolik lidí a oba se chovali uvolněněji. Na chvíli si dokonce pomyslela, že by mohli být přátelé.
Jen co si objednali dnešní specialitku, vanilkovou zmrzlinu a frappé, Kerla navrhla: „Vyprávěj mi o tom svém snu.“
Náhle Charlie zvážnil a už se netvářil tak nadšeně, jako když se o něm zmiňoval ve škole. „Raději až venku, někde v klidu. Rovnou ti něco i ukážu, pak pochopíš.“
Pak se ale zase usmál a začali ji vyprávět, jak dneska řešili blížící se plážovou party, na kterou je samozřejmě i ona pozvána.
Kerla se však teď zajímala v duchu o ta slova, která před chvílí řekl a nechápala je.

Divoká černá panteřice stála na okraji skály a shlížela dolů na stádo vysoké, která pádila k nedaleké řece. Během několika okamžiků začala obratně sestupovat dolů po nejméně strmém srázu.
Brzy se ocitla za stádem a vybrala si jednu nejslabší srnu, která kulhala na jednu nohu a držela se několik metrů za stádem. Vyrazila kupředu, skočila a zaryla se svými ostrými drápy do jejího masa. V dalším okamžiku se jí zakousla do krku až se srna sesula dolů na zem.
Stádo vyplašeně pelášilo dál. Nebylo už ale potřeba, panteřice našla svůj oběd.

„Kerlo, Kerlo, jsi v pohodě?“
Vytrhl ji z přemýšlení. „Jej, promiň, nějak jsem se zamyslela.“ Zalhala.
„Jo, v pohodě. Já jen, žes vypadala jako někde jinde.“
„Jo, to je možný.“ Usmála se a pustila se raději do své vanilkové zmrzliny, kterou jim před chvílí přinesla usměvavá servírka. I když ta se spíše usmívala na Charlieho, než-li na ni.
„Plánuješ jít na vysokou?“
Kerla se zamyslela, jak mu nejlépe odpovědět, aby vše pochopil a ona toho moc nemusela vysvětlovat. „No, nejspíše ne. Dokážeš si představit, že by mě měli někde snášet několik dalších roků? Vždyť bych jim pak musela platit odškodné.“
Zabralo to. Charlie se začal smát a dál se neptal.
„To já půjdu. Snad Hardward. Vím, že to zní neuvěřitelně, ale já se nezdám.“
To ještě netušil, jak moc se jeho všechny plány změní…
V tu chvíli do cukrárny vplula ladným krokem Denis a další její růžové společnice. V prvním okamžiku, kdy vešly, si nevšimly Kerly a Charlieho, ale když se chtěly usadit do svého oblíbeného místa v rohu, zjistily onu děsuplnou skutečnost.
„Tohle je naše místo.“
„Nevidím tu žádné reservé, ani předplatné.“ Usadila je Kerla.
„Ty mlč. Dneska jsme o tom spolu mluvily.“ Zamračila se Denis.
„Já zapomněla mami.“
Už se chtěly začít slovně hádat, ale naštěstí se do toho vložil Charlie. „Pojď radši, tohle nemá cenu a stejně ti chci ještě něco ukázat.“
Tahle slova Denis ranila snad ještě víc, než kdyby se nikam nehnuli, protože jasně dávala najevo, že Kerla a Charlie ještě spolu nějakou dobu budou.
Ti však už zaplatili a rychlým krokem vyšli z cukrárny.