Strážce rokle Stínů (2/3)

Srdce mi bilo jako splašené, i když to technicky vzato nebylo dost dobře možné. Mé srdce totiž až do teď VŽDY tlouklo klidně, zcela pravidelně. Někdy dokonce nebilo skoro vůbec, ale nikdy ne zrychleně. Vlastně jsem si do téhle doby ani neuvědomovala, že vlastně srdce mám.
Téměř bez dechu jsem ze stínu lesa pozorovala toho muže, co mě zahlédl, byť jen koutkem oka. Najednou jsem si uvědomovala, jak lesklé a už na první pohled hebké, má ty špinavě blonďaté vlasy, jak pozoruhodná a krásná je jeho tvář, v níž seděl zamyšlený hloubavý výraz...
Stop! Okřikla jsem se v duchu. Musím přestat... co se to se mnou ksakru děje?
To... přece... já vlastně neexistuju! Natož, abych mohla něco cítit. Nebo snad ano? A proč nad tím vlastně přemýšlím? Co se to se mnou, u Zandrua, děje?

* * *

Neustále se musel kradmo ohlížet k lesu. Bedlivě sledoval každý pohyb kolem sebe. Každé šustnutí. Zvuk. Nepatrné zachvění větve.
Ale už ji nezahlédl.
„Hele... co tam pořád čumíš?“ Zeptal se ho Miko a pohlédl právě tím směrem k lesu.
„Nic... jen se mi něco zdálo,“ mávl nad tím Antoška rukou a odhodlaně vykročil blíže ke srázu. Strach ho najednou zcela opustil. Hlavu měl totiž plnou akorát JÍ. Nemohl na ni přestat myslet. Prostě to nešlo. Zvláště po tom, co ji zahlédl.
„Héééj! Stůj!“ Zakřičel na něho najednou Simon. Antoška se lekl, a tak sebou prudce škubl a zastavil se. V první chvíli ho napadlo, že JI Simon taky viděl. Srdce se mu rozbušilo tak prudce, až mu hrozil srdeční kolaps. Ovšem o setinu sekundy později mu došlo, proč na něho Simon tak zakřičel.
Od kraje propasti, která vypadala jako bezedná, ho dělil sotva metr. Metr, co ho dělil od smrti krkolomným pádem na kamenité dno průrvy!
Zhluboka se nadechnul.
„Tak to bylo vo fous...“ Prohlásil Miko a vykročil spolu se Simonem k němu.

* * *

Hrklo ve mně, když málem dobrovolně opustil pevnou zem a vyměnil ji za řídký vzduch a dlouhý pád dolů.
Visela jsem očima na každičkém jeho pohybu, gestu, slovu, jež mu vyšlo z rtů. A kdykoliv jsem si to uvědomila, vynadala jsem si za to, ovšem za dalších pár minut jsem se přistihla zase. A tak to šlo pořád a pořád dokola...
A pak se najednou všichni tři otočili a vydali se cestou vedoucí pryč od lesa, od mé rokle Stínů. Párkrát jsem zamrkala. Odchází. Konečně se budu zase cítit jako vždy. Nijak. Jako chladný strážce. A ne jako nějaký lidský slaboch.
Když mi zmizeli z očí a jen stěží ke mně doléhal jejich smích a útržky nadmíru veselého hovoru, oddychla jsem si. Jsou pryč. A už se sem nejspíš nikdy nevrátí. Ukojili svou zvědavost, pozvedli si sebevědomí. A konec. Tečka.
S úlevou jsem se narovnala a neslyšně vykročila z hustého houští ke srázu. Na své oblíbené místo. Tak daleko a zároveň i blízko ke dnu propasti. K démonům spícím v jeskyních tam dole. Ve tmě. Čekajících až bude tma i tady nahoře. A by mohli vylézt a já je zase zahnat dolů. Jak to bylo po celou dobu mého bytí. A jak to už bude. Navěky.

* * *

Nemohl odejít. Jen tak. Měl stále takový ten otravný nutkavý pocit, že by se měl vrátit. Nejdřív se ho rozhodl ignorovat, ale už po pár minutách zjistil, že to prostě nejde. Neuposlechnout svůj vnitřní hlas se rovnalo málem mučení.
„Hele, kluci... já si tam zapomněl...eh... hned jsem zpět. Nečekejte na mě,“ vyhrkl rychle a aniž by počkal na reakci Mika či Simona, otočil se a svižně vyrazil opět k hřebenu srázu. Na TO místo.
Sotva došel na vrchol, zastavil se. „Ach...“ vydralo se mu z úst, když zalapal po dechu samým úžasem.
Seděla na okraji srázu, jednu nohu přehozenou elegantně přes okraj. ONA. Jeho Tajemná. Dívka, jíž lidé už po celé věky říkali Mordorie.
Její jemná tvář, štíhlé pevné tělo... doslova ho uchvátily a vyrazily mu dech. Otočila k němu hlavu. Když jí pohlédl do těch magicky uhrančivých očích, doslova ucítil to elektrizující mravenčení, co mezi jejich pohledy zničehonic proběhlo.
Jako ve snách vykročil k NÍ.

* * *

Nevěděla jsem, proč to dělám. Proč jen tak nehybně sedím a neutíkám. Nebo proč ho nepoužiju jako svou potravu. Nevysaju a za jeho opovržlivost neshodím na dno, kde ho čeká rychlá smrt a dlouhodobá posmrtná muka.
Anebo... podvědomě jsem to věděla. Popravdě řečeno, kdesi uvnitř mě jsem byla šťastná. Vrátil se! A nezdálo se, že by se mě bál jako ti ostatní. Spíš naopak. Když mi pohlédl do očí, přejel mi mráz po zádech a na pažích naskočila husí kůže. Chápete to? MĚ! Strážci rokle Stínu!
„Čekala jsem tě,“ dostala jsem ze sebe a nechala ho, aby se posadil kousek ode mě.
„Já tě zase hledal,“ vypravil ze sebe on hlubokým hlasem jako ten nejlepší samet.
„A našel.“
„Ano.“
„Ano,“ zopakovala jsem.
„Kdo jsi?“
„Seleja. Kdo jsi ty?“
„Antoan.“
„Těší mě.“
„Mě taky.“
„Můžu tu s tebou zůstat?“
„Ano, můžeš.“
A to byl začátek konce.