Bezpochyb šílená...

Upálily ji. Zhruba desetkrát.
Svrhli do studny a ukamenovali. Tak šestkrát.
Zlomili vaz. Asi dvakrát.
Shodili do propasti tak hluboké, že na její dno nebylo vidět ani za jasného dne. To zkusili třikrát, ale když sebou potřetí strhla i kata, radši toho nechali.
Setli hlavu. To jen jednou, protože věci, které se pak děly byli odporné i pro toho nejotrlejšího kata. Létající hlava a krev poletující vzduchem, vytvářejíc obrazce... mno...
Vyvrhli vnitřnosti. Asi v polovině toho museli nechat, a to když její tenké střevo jako had začalo škrtit kněze, u toho přítomného.
Umučili. To už tolikrát, že to přestali počítat. Většinou ale zemřela na vykrvácení. Znáte to. Palečnice, španělská bota,, cejchování, topení, skřipec...
Utopili v Černém jezeře. To asi pětkrát.


A přesto každý následující den po své smrti, sotva se objevili první paprsky slunce, stávala před budovou Úřadu Svaté Inkvizice, s pobaveným až pohrdavým úsměvem na tváři a se slovy na rtech typu:
„Tak co to bude dnes, pánové?“