Cesta života 4 - Vyprávěj

Společně zamířili na autobusovou zastávku, aby se vydali na okraj města do jednoho z velkých parků. Charlie tam prý znal jedno odlehlé místo, kde ji bude moci o svém snu vyprávět. Kerla si zprvu myslela, že ji chce prostě jen odtáhnout stranou, ale podle toho, jak obezřetně o svém snu mluvil, usoudila, že jsou asi jeho úmysly zcela čisté.
Zastavil před nimi jeden z těch starých posprejovaných autobusů, které jsou bohužel ostudou města New York, ale kdyby se měly neustále kupovat nové autobusy nebo ty staré přestříkávat, vyšlo by to město pěkně draho. Proto se radní rozhodl, že posprejované autobusy budou jezdit jenom v okrajových částech, kde je malá pravděpodobnost, že narazíte na nějakého turistu.
A právě tento autobus plný nesmyslných nápisů měl Kerlu a Charlieho zavést do bezejmenného parku, který možná kdysi jméno měl, ale to už se dávno zapomnělo, jak šel čas dál a on se stával opuštěnější a opuštěnější.
Posadili se hned na sedačku za řidičem. Jinde stejně nebylo místo, protože spousta lidí touhle dobou jela z práce.
Kerla se opřela o sklo a chtěla chvíli přemýšlet. Jelikož cesta měla trvat přibližně půl hodiny, času měla dost. Charlie její tiché přání respektoval a též mlčel.

Černá panteřice se spokojeně protáhla a zamířila pryč od svého téměř snědeného úlovku. Nyní byl akorát tak čas se jít pořádně prospat. Neváhala ani chvíli a zamířila ve své zvířecí podobě na strom, ve kterém našla tu nejtlustší větev, na které se uvelebila a spokojeně položila svou unavenou hlavu na přední tlapky.
Ještě byl čas.
Brzy jí však vyrušil zvuk blížících se kroků. Unaveně otevřela oči, ale ihned se bystře zaposlouchala. Ne, tohle jsou přátelské kroky, pomyslela jsi. Byl to její přítel, elf.
Tiše slezla ze stromu, naposledy se protáhla, než zmizela ve křoví, aby se proměnila zpět.

Kerla se s trhnutím probudila.
„Co se stalo?“ starostlivě se na ni zadíval Charlie.
„Sen, teda snad to byl jen sen.“ Zamyslela se. Začala ji bolet hlava, ale snažila se na sobě nedat nic znát. Nechtěla, aby Charlie něco poznal a zbytečně se strachoval.
Zadívala se na jeho piercing v pravém obočí. „Kde jsi k němu přišel? Má stejně krásnou zelenou barvu jako můj kámen na krku.“ Odvedla raději pozornost jinam, i když tohle ji též nesmírně zajímalo.
„Ale, to by byla dlouhá historie.“
„Pokud vím, máme času dost.“ Usmála se Kerla, přičemž odhalila své krásně bílé zuby.
„Dobře, no znáš ten pocit, kdy se probudíš a máš pocit, že prostě musíš něco udělat? Tohle se mi jednou stalo. No před dvouma rokama jsem se probudil a věděl jsem, že bych si měl dát piercing. A ta zelená barva? To je ale krásná náhoda, ne?“
„Náhoda, jasně.“ Zamumlala Kerla.
„Co se děje, vypadáš celá nesvá.“
„Jen jsem nedočkavá, až mi budeš vyprávět o tom tvém snu. Vrtá mi hlavou.“ Usmála se, aby zakryla svou lež, a opřela se Charliemu o rameno.
„Však se dočkáš, už jsme tady.“ Ukázal na zastávku, kde právě zastavovali.
Kerle přitom připadalo, že cesta netrvala ani deset minut. To ten „sen“.
Spolu zamířili do parku, který se rozprostíral ihned u zastávky. Rostly zde hlavně javory a duby, které krásně zářily, když dopadly na jejich lístky sluneční paprsky. Vál lehký vítr, který si pohrával s oděním stromů a zpíval svou tichou písničku, která sloužila jako zpříjemnění dubnového odpoledne.
Usadili se na lavičku natřenou na sytě zelenou.
„Tak vyprávěj,“ pobídla Kerla Charlieho.
A Charlie se pustil do vyprávění, jak sám v podivné podobě se sličnou tváří a zvláštníma protáhlýma ušima procházel hustým lesem. Ano, procházel se v elfské podobě lesem, když se náhle zarazil a viděl krásnou mladou dívku, která si prozpěvovala na louce a byla bohužel k němu otočená zády, takže viděl jen její dlouhé černé vlasy.. Chtěl na ni zavolat, ale než stačil vydat ze sebe líbeznou hlásku, dívka se během okamžiku proměnila v divokou černou panteřici.
Kdyby nebyl elfem, jistě by se zalekl a utekl, takhle se ale skryl a panteřici sledoval. Viděl, jak si ulovila vysokou a pak spokojeně zamířila na strom si zdřímnout. Následoval ji tiše až ke stromu. Když se k ní však přiblížil, panteřice seskočila do křoví, kde se opět proměnila v dívku.
„A bylas to ty!“ zvolala nadšeně Charlie.
Kerla jeho nadšení ale nesdílela. Celé jeho vyprávění poslouchala se zatajeným dechem a když domluvil, vyjekla. „Promiň, už musím běžet. Někdy ti to vysvětlím.“
Než stačil Charlie nějak zareagovat, Kerla už zmizela z parku pryč.
„Tak jsem měl pravdu.“ Řekl si pro sebe a zamyšleně se díval na stromy před sebou.