Šaráda

Venku bylo sychravo, vítr fičel s takovou silou a razancí, až se i velké málem stoleté velikány v parku, kývali v rytmu, který udával silný vítr, jako mladé pružné stromky. Šustění listů srdcovitého tvaru, jen dotahovalo dokonalost písně, kterou zpíval rychle se pohybující vzduch. Zkrátka počasí, že by psa ven člověk nevyhnal.
Slunce už dávno zakryla šedivá dusivá clona těžkých mračen, takže se setmělo už o hodinu dříve.
A přesto ulice nebyly zcela vylidněné. Potemnělou uličkou pomalu loudavým krokem kráčela dívka. Drobná, černé vlasy, které málem splývaly s tmou, tmavě modré oči. Zkrátka dívčina, které byste si v davu rozhodně nevšimli. I kdyby naproti vám seděla v tramvaji či autobuse, zapomněli byste na ni v tu chvíli, kdy by vystoupila.
Oblečená byla celkem nalehko, vzhledem k tomu, že venku byla vážně celkem klendra. Plátěné khaki kalhoty, tílko na ramínka s dost velkým výstřihem a tenký černý kabátek, ještě ke všemu rozhalený.
Na téměř bezkrevných tenkých rtech jí seděl spokojený úsměv a vesele si pohvizdovala dovádivou melodii, která se k posmutnělé atmosféře v uličce ani trochu nehodila.
Alan to ze střechy nízkého činžáku, kde nikým nezpozorován seděl, sledoval. Podoben soše nádherného Adonise, se nenuceně opíral o kraj střechy a jedinou známkou toho, že skutečně není jen další dokonalá socha, bylo to, jak mu vítr cuchal blond vlasy, podobné svou barvou zlatu.
Se samolibým úsměvem pozoroval, jak se dívka najednou zastavila a rozhlédla pozorně kolem sebe. Dokonce její pohled i padl na střechu, kde seděl, ale bylo vyloučeno, že by ho byť jen koutkem oka zahlédla.
Pak se opřela o roh jedné z odbočujících slepých uliček a z vnitřku svého kabátu vytáhla dlouhou cigaretu, už na první pohled ručně balenou, spolu s křiklavě růžovým zapalovačem, na kterém se skvěl obrázek štěněte labradora.
Zkušeně si zapálila a začala požitkářsky potahovat z cigárka.
Maličko se zamračil. Naštvalo ho to. Když to děvče bude kouřit, její krev bude mít příchuť nikotinu a jiného svinstva. A to on velmi velmi nerad. Ale zatím si sotva dvakrát potáhla. Nebude to mít moc velký vliv... když se navečeří právě teď.

Když dívku najednou zničehonic stáhly čísi ledové ruce do úzké uličky za ní, tlumeně vyjekla a upustila sotva načatou cigaretu na zem. Rudý bod na jejím konci okamžitě začal vyhasínat.
Na ústa se jí okamžitě přilepila dlaň, aby už nemohla víc křičet, či pokusit se volat o pomoc. Alan už moc dobře věděl, díky mnoha letům praxe, co a jak dělat. Druhou ruku ovinul děvčeti kolem útlého pasu, aby se mu nemohla vytrhnout a s poodhalenými špičáky se začal blížit k jejími krásnému lákavému krčku bez jediné jizvičky nebo znamínka.
Ovšem sotva se dotknul ostrými špičáky jejího krku, ochromila ho bodavá bolest v pravém boku. Kdoví, možná to způsobila dlouhá čepel stříbrné dýky, co mu najednou z něho trčela...
Samým překvapením povolil sevření kolem dívčina pasu. Ta se prudce otočila. Obličej měla najednou od něj tak blízko, že kdyby chtěla ona nebo on, mohli by se políbit. Zřetelně viděl světlé pihy, rozstříknuté kolem nosu a na tvářích.
Ale nic tak romantického se nedělo. Dívce se v ruce zaleskla stříbrná čepel. Vzápětí, než stačil cokoliv udělat, bodla ho s ní nemilosrdně do krku.
Ucítil prudkou bodavou bolest. Zatmělo se mu před očima, jak z něho pomalu, ale jistě vyprchával život nemrtvého.
Padl na ni celou svou vahou, jak se mu podlomily kolena. Rozechvělé končetiny ho přestávaly poslouchat. Alan umíral.
Dívka od něho stále neodstoupila. Umíral jí v náručí. Naposledy na ni upřel své nebesky modré oči. Tvářila se pohrdavě, ale vítězně. Ovšem zároveň v tom pohledu našel i kapku soucitu. Před očima se mu dělalo střídavě temno... slábl... čím dál více...

„Sladké sny, Alane...“ Dolehl k němu ještě její líbezný nosový hlásek...
A v tu chvíli ho poznal. A s ním i skutečnou identitu dívky, na první pohled tak křehké a bezbranné...
„Sladké sny, lovkyně... Amé...lio...“ Vydechl ještě, vytrhl si dýku z boku a z posledních sil jí ji vrazil do toho něžného krčku.
Pak s posledním zachroptěním padl na zem. Mrtev.
Dívka se též skácela k zemi, z rány se jí valila temně rudá krev, která jí potřísnila celý její kabát a světlé tílko. Tiše zasténala a s výkřikem si vytrhla dýku z krku. Přivřela oči a s těžkým oddychováním se opřela o zeď. I zní pomalu odcházela duše oddané lovkyně své věci...
Poslední, co viděla, byla tvář někoho, koho až důvěrně znala... a v tu chvíli jí to došlo.
Tohle vše... tahle šaráda byla jeho práce. To on jí poradil, aby šla číhat sem. A ona, naivka hloupá mu uvěřila...

A na úplně opačné straně ulice, seděl na parapetu velmi velmi pohledný muž. Celý v černém. I vlasy měl černé a pleť olivově snědou. Jen duhovky byly karmínově rudé.
Na tváři mu seděl samolibý sebevědomý úsměv.
Vyhrál.
Moc dobře věděl, proč tyhle dva postavit proti sobě.
Zbavil se tak hned dvou nepohodlných. Neposlušného služebníka a své milenky, která se obrátila proti němu. Ach, Amélia... byla opravdu schopná... a milá... úžasná Amélia...

Seskočil z okna dolů na ulici a rozešel se pryč. Ach ano. V soubojích, které on naplánoval, nebylo jiných vítězů, než on sám...