Cesta života 5 - S větrem o závod

Kerla mohla jet autobusem, ale na tuhle možnost momentálně opravdu nepomyslela. Měla ohromnou chuť běžet, aby se mohla plně soustředit na rytmus nohou a dechu a na vše ostatní zapomněla. Do jisté míry se jí toto přání opravu splnilo.
Hnala se vpřed a jediným protivníkem byl vítr, který ji doháněl. Nevšímala si nevěřícných pohledů lidí okolo. Lépe řečeno na ně prostě neměla čas, protože utíkala opravdu rychle… Neobvykle rychle – jako šelma.
Normálně by tu cestu šla pěšky dobré dvě hodiny, ale s tímhle vražedným tempem byla doma za dvacet pět minut.
Tiše se vkradla zadním vchodem, aby ji rodiče neviděli a zamířili do své koupelny, aby se osprchovala a smyla ze sebe pot. Za dalších deset minut už seděla na posteli, v ruce deník a tužku.
Uběhlo jen pár hodin od jejího prvního ranního zápisu a teď už chtěla opět psát.
Nakonec ti doktoři asi nejsou blázni. Problém bude jinde…

Milý deníčku!

Začala otřepaným klišé.

Původně jsem do tebe dnes nechtěla přidat žádné zápisky nějaký ten týden, možná měsíc. Víš, já fakt na tyhle koniny nikdy nebyla, ale po dnešním odpoledni jsem změnila názor. Myslím, že můžeš být můj velký pomocník, protože se děje něco fakt hodně divného. Nebo jsem ta divná já? Nu fakt nevím, ale řekni mi, je normální aby se dvou lidem zdál fakticky dost stejný sen a ke všemu jsem tam byla jako šelma?
Vím, že to zná bláznivě… Jde o to, že dneska, když jsem běžela s větrem o závod, jsem měla pocit, že jsem opravdu šelma..
A pak tu jsou ty mé bolesti hlavy a podivné bdělé sny.
Budu si muset o tom s někým promluvit.
Nejvíc se ale bojím, aby si Charlie z toho nevydedukoval něco, co nemá…

No, toť asi vše. Víc toho nezvládám napsat. Hlavu mám plnou myšlenek, ale slova je nevyjádří…

Tvá zmatená Kerla

„Zlatíčko?“ ozval se hlas Kerliny matky.
Trhla jsem s sebou, deník rychle zaklapla a otočila se.
„Ani jsem nevěděla, že jsi přišla. Jsi tichá jako šelma.“
Zaťala jsem ruce v pěst. Tahle poznámka byla víc než nevhodná.
„Třeba jsem fakt šelma.“ Pokusila jsem se o hloupý vtip.
„Jistě, moje kočko. Já jen, že je večeře na stole. Tak dobrus své drápky a pojď.“
Jedno jí musela Kerla nechat. I když asi neúmyslně, trefila se do černého a to přesně na milimetr.
Sundala ze sebe hebký bavlněný župan oranžové barvy a oblékla se do pohodlného domácího oblečení, čili do sportovních kalhot a tílka. Husté dlouhé vlasy stáhla do culíku a vydala se dolů do kuchyně…
K večeři měla nakládané jehněčí.

Vysoká…

Mlčky jedla svoji porci a ani nevnímala, jak její otec vypráví, co je nového v práci. Jindy by jí to opravdu zajímalo, protože otec byl vynikající vypravěč, ale dneska měla myšlenky naladěné na zcela jiné frekvence.
Jen co dojedla, zaplula do svého pokoje, kde si lehla na postel a přemýšlela, co zítra řekne Charliemu. Pořádně nevěděla, ale bylo jí jasné, že si s ním bude muset vážně promluvit.

Ještě než usnula, před očima ji proběhla divoká šelma, která se smála a ukazovala své nabroušené špičáky.