Stíny minulosti, čára přítomnosti a střípky budoucnosti

Jako vždy jsem klusala po příkrých a poněkud i kluzkých schodech (domovníka asi zase lapl záchvat uklízení a šplíchl na schody kýbl beztak špinavý vody) , který jsem brala po dvou, abych nahoře byla, co možná nejrychleji.
Automaticky jsem v tý hutný tmě nahmatala spínač, abych se na našem patře nepřizabila o nějakou tu zákeřnou pastičku v podobě botníku paní Mackový, či podobné lahůdky, a zmáčkla ho.
Ovšem nestalo se nic. Stále jsem supěla ve tmě, v které jsem si neviděla ani na špičku nosu, natož pod nohy. Začala jsem tlumeně nadávat a klít. Ta pitomá světla už zase nefungují! No chápete to? A to jsem si tomu starýmu mrzoutovi, co si opovažuje říkat správce domu, už několikrát říkala, že to prostě nechce svítit!
Pche! Umlátit ho koštětem a na hlavu mu narazit kýbl! A polít ho savem! Zapálit!
Slibovala jsem domovníkovi a správci v jedné osobě krutou pomstu a hrozila rukou zaťatou v pěst, a to i ve chvíli, kdy jsem nepěkně klopýtla a vzala to bradou o mosazné zábradlí. Tlumeně jsem vyjekla a okamžitě se chytla za postižené místo.
Bolelo to jako čert. A přísahávám, že kdyby se mi v tu chvíli dostal ten moták Kotrba, mající to tu na starost, do rukou (teda spíše pod nohu), udělala bych z něj v jedný vteřince eunucha. Prostě kastráta!
Mezitím se mi podařilo vyhrabat se až k vrcholku schodiště, bez nějakých vážnějších zranění. Zamžourala jsem do prostoru přede mnou, v marné snaze rozpoznat aspoň nějaké ty rysy chodby, abych sebou někde nesekla. Ale jak říkám. Marně.
Proti své vůli jsem zívla. Doslova jako lev. Na okamžik jsem přivřela oči a vydala se směrem, kde jsem tušila dveře svýho útulného bytečku, co mi zařídil doktor Spilka.
Kupodivu jsem se nějakým zázrakem dostala ke dveřím s minimálním skóre... shodila jsem jen stojan na deštníky a nakopla sousedovu Micinu. Ale co. Zasloužila si to, mrcha jedna kočičí. Vždycky když mě vidí, chová se vážně jako magor. Či spíše Tazmánský čert.
Kočka zavřískla, sekla mě packou přes nohu a zdrhla kamsi do pánu. Ne, že by mi to teda nějak extra vadilo. To ne. Pomstychtivě jsem za ní křikla, ať si dá bacha, fešanda flekatá, na bezdomáče, protože ti rozhodně nepohrdnou kočičím gulášem a začala štrachat v tašce, abych našla klíče.
Bingo...! Málem jsem zavýskla, když jsem konečně nahmatala plyšového tygříka Vyžlíka, přívěsek na mých klíčích. S cinkáním jsem klíče vytáhla z kabele a na druhý pokud je vrazila do zámku. Stupidní tma...
Ovšem pak se to stalo.
Kdosi mi najednou zvrátil prudce hlavu dozadu a pevně chytl za nos.
Samým leknutím jsem dokonce ani nevyjekla, jen zalapala po dechu, protože nosem jsem jaksi dýchat nemohla. (Hele... když vám někdo málem utrhne hlavu, tak těžko budete vřískat na celej barák pomoc...)
Sotva jsem ale otevřela ústa, nalil mi do krku jakousi fakt nechutnou vodu. (A není mi jasný, jak se v tý tmě dokázal trefit...). Začala jsem se dávit, a to už na to zavřískání asi byl opravdu pravý čas. Ale. Jakmile jsem spolkla doušek toho hořkého tekutého hnusu, začala se mi motat hlava. Končetiny mi začaly těžknout.
Příliš pozdě mi došlo, že takhle odporně chutnají jen sedativa.
Po pár vteřinách jsem se už nezmohla na žádný odpor.
Neznámí (houby neznámí, parchant, to vám teda povim!!!) toho využil a zkroutil mi ruce za záda. „Tak vidíš, že to šlo...“
Dolehlo ke mě ještě dřív, než se ta tma z chodby nastěhovala i do mý hlavy.