Stíny minulosti, čára přítomnosti a střípky budoucnosti

V hlavě mi zběsile dunělo, jako by se dělníci, co venku ještě včera se sbíječkami rasovaly zbytky chodníku, natruc přestěhovali do vnitřku mé nebohé kebule. Nebo... vlastně bych našla i výstižnější přirovnání toho, jak jsem se momentálně cítila.
Představte si, že si pustíte, dejme tomu sólo bicích, na hifině na plný pecky. A pak si ty repráky přestěhujete přímo do vnitřku hlavy.
Vážně lahůdka. To vám teda povim.
A všude byla tma.
I když… jak nad tím přemýšlím, asi to bylo tím, že jsem měla zavřený oči. Jo… asi určitě tím. Ale tak nějak se mi je ani nechtělo otvírat. Už tak mi bylo celkem na umření, tak proč to ještě zhoršovat, že?
Ale přinutilo mě to začít přemýšlet (a šlo to teda horko těžko, vážení, přemýšlet v tomhle stavu, když i normálně s tím mám celkem problémy.), co se to vlastně stalo, že si připadám, jako… jako bych měla tu nejhorší kocovinu. Ach ano… to bude ono. Určitě včera bylo nějaký mejdlo. Rebeka snad měla narozeniny…? A já se jako vždy zlila. Jasný. Proto mi je tak příííšerně zle.
Začala jsem zjišťovat, že jsem usnula v dosti nepohodlné poloze. Nesnáším, když spím na nebo jen chvíli ležím na břiše. Naznačila jsem pohyb, abych se překulila na záda, do mnohem pohodlnější pozice, při které by se mi tak nutkavě nechtělo vyklopit i zbytek večeře.
Ovšem jedna věc mi v tom celkem úspěšně zabránila. A tou jednou věcí, byla má spoutaná zápěstí.
Ouha… tak to prr… co se to… děje? Nebo spíš... co se to u všech svatejch stalo? Už jsem se sice probudila po nejrůznějších divokých večerech v nejrůznějších... eh... polohách a na nejpodivnějších místech (dobře vám radím, nechtějte, abych vám vyprávěla podrobnosti, protože už tak je mi trapně teď...), ale tohle pro mě byla skoro novinka.
Okamžitě jsem otevřela oči, protože tohle nadmíru nepříjemné zjištění, mě zbavilo i zbytků tý podivný otupělosti. Na pár vteřin, než jsem oči zase s tichým zaskučením zavřela, mě oslepilo světlo. Moc moc světla.
A já světlo moc moc nerada i v případě, že jsem zcela O.K.
Teprve po chvíli jsem se přinutila znovu otevřít oči. Světlo už nebylo tak hnusně štípavý, a tak jsem mu brzo přivykla. Byla jsem ve své milované ložnici. Na posteli. Několikrát jsem škubla zápěstími, ale nedocílila jsem teda očekávaného výsledku. Akorát se mi to protivně tenký lanko zařízlo ještě více do zápěstí.
Celkem hlasitě, jak jen mi to dovolovala moje hlasová indispozice, jsem zaklela. A to i celkem dosti neslušně. Tak, jak mě to naši zajisté neučily. Ale to jsem byla celá já.
Když jsem se pokusila přetočit, zjistila jsem další krapet nepříjemnou věc. Měla jsem svázané i nohy.
Tak to bylo, lidi, vážně k vzteku!
Vztekle jsem si snažila odfouknout pramen vlasů, co se mi přilepil k obličeji a zatraceně mě rozčiloval. Ovšem, jak jinak, než bez šance na úspěch.
Byla jsem čím dál víc vzteklejší a kdesi uvnitř mé bytosti jsem nehorázně raplila.
Najednou ke mně dolehlo tiché vrznutí dveří od mého bytu. Trhla jsem sebou. Zatmělo se mi před očima. Tiše jsem vydechla. Ruce mi začínaly nechutně mravenčit, jak se pomalu, ale jistě odkrvovaly.
Ke dveřím od ložnice jsem sice nedohlédla, ale zato jsem až moc dobře spatřila, jak před postel padl temný stín.