Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel - VII.

Jitřní vánek patřil mezi několik říčních člunů, které brázdily řeky Yentra a Tibruk. Jejich posláním a obživou bylo zajišťovat spojení mezi hlavním městem království Harkou ležící na pobřeží Lahsterského moře a lidskými osadami ve vnitrozemí.
Pravidelně říční čluny převážely zboží, cestující a nové zákony, skrze které král vládl své zemi. A všichni kapitáni říčních člunů se zastavovali v Tamiru, kde se znalostmi trhu za levno nakupovali a pak zboží prodávali i s dvojnásobným ziskem.
Nyní však kapitán Jitřního vánku mířil do Tamiru hned se dvěma pasažéry, kteří mu za cestu do pro něho největší díry z celého království přímo zaplatili. Oba byli válečníky a oba vzbuzovali strach … a to navíc kapitán nevěděl o nebezpečném černém pasažérovi, který se umně skrýval na palubě jeho lodi.

Velitel domobrany se v brzkých ranních hodinnách procházel s několika svými muži po přístavu, který se neustále zvětšoval, stejně jako rostlo město samotné. Trasy říčních člunů znal v Tamiru každý nazpamět, a proto se po přístavu v tuto chvíli prohánělo mnoho dělníků, obchodníků a lidí, kteří toužili po výdělku nebo cestě pryč.
Rasmus bedlivě obhlížel okolí, neboť s každým říčním člunem stavujícím se v Tamiru připlouvala také hrozba, když se na palubách člunů nacházely i podvratné živly, jenž prchaly před spravedlností v ostatních městech. Sami kapitáni si s tím hlavu moc nelámali, neboť hledaný zloděj byl vždy levnějším zaměstnancem, než poctivý nádeník.
Když říční člun dorazil k molu a byl bezpečně uvázán kotevními lany, strhla se kolem Jitřního vánku tlačenice. Řemeslníci z Tamiru se překřikovali s nabídkou svého zboží, zatím co jim z paluby člunu kupci odpovídali vlastní představou ceny výrobků. Pokaždé bylo koupeno zboží řemeslníka, co přistoupil na nabídku kupců, kteří měli probíhající obchod vždy pevně ve svých rukou.
Obchod skončil stejně rychle jako začal a během nakládání a vykládání zboží se po lávce vydali dva jediní cestující na molo, kde už na ně čekal Rasmus se svými muži.
Kapitán vystoupil na břeh jako první. Nejprve se s malým měšcem vydal ke správci města, který úplatek vzal k sobě do úschovy do doby, než jej předá knížeti. Měšec obsahoval pár zlatých mincí, jako obvykle. Byla to pro chudého člověka slušná částka, se kterou by v pohodlí přežil i měsíc, ale jako úplatek hodnostáře nebyla nic moc. Pět zlatých, tolik musel zaplatit každý kapitán, co zakotvil v Tamiru za to, že se zdejší řemeslníci nedozvědí o pravých cenách svého zboží na trhu, protože kníže Ivan falšoval královská nařízení.
Jakmile kapitán zaplatil poplatek, vydal se k Rasmusovi, který doposud zadržoval všechny pasažéry Jitřního vánku na mole. Předal mu pergamen s aktuálním popisem všech hledaných a pak se vrátil na svou loď.
Rasmus si zběžně prošel jména hledaných. Ve své práci byl již dostatečně zkušený, aby většinu lumpů v převleku ihned prokoukl. Ale i tak jej na seznamu hledaných překvapilo, když uviděl jméno Kern Stínosmrt, kde v popisu stálo jediné slovo: „Míšenec“. Už ta skutečnost, že se hledá někdo s lidskou a elfskou krví byla zarážející. Druhou věcí potom bylo přízvisko, které oznamovalo povolání hledaného - nájemný zabiják.
Většinou do Tamiru nikdo necestoval, ale tentokrát na molu stáli dva muži. Oba skrytí v černém nepromokavém plášti a oba s přímým, hrdým a elegentaním postojem, který se zbraněmi rýsujícími se pod pláštěm byl známkou jejich šermířské zdatnosti. Rasmus přistoupil k prvnímu, ale když ho chtěl požádat, aby mu ukázal tvář a své věci, dotyčný mu pouze hodil glejt s pečetí samotného knížete Ivana. Rasmus zachytil svitek dřív, než stačil spadnout na zem. Roztrhl pečeť a přečetl několik řádků, ve kterých stálo, že má dotyčného odvést přímo k samotnému knížeti. Vrátil tedy glejt jeho majiteli a po vyřčení několika rozkazů se vydal ke druhému muži, zatím co jeho dva podřízení odváděli muže k sídlu knížete.
Bratr Jan stál u malé přístavní hospody Veselý rybář a čekal, až Rasmus skončí s prověřováním jeho dlouholetého přítele a bývalého žáka.
Když Rasmus propustil muže s přáním hezkého pobytu v Tamiru, zamířil na stanoviště, odkud měl výhled na celý přístav. Bohužel se už dávno černý pasažér z Jitřního vánku vylodil a zmizel v uličkách chudinské čtvrti, která sousedila hned s přístavem. Místo toho si ale velitel domobrany všiml bratra Jana s oním tajemným, jak společně vchází do hospody. Přivolal si jednoho ze svých mužů a potom, co mu předal dohled nad přístavem se vydal k hospodě, neboť jeho šestý smysl jej upozorňoval, že se něco děje.
Mnich a tajemný šermíř se očividně znali, když se jeden druhému zdvořile uklonili. Rasmus už celá léta přemýšlel nad bratrem Janem víc, než jen jako obyčejným služebníkem Velkého patrona. Proto vstoupil do lokálu zadním vchodem, prošel kuchyní a po schodech sestoupil do sklepení, které se nacházelo přímo pod lokálem. Škvírami v podlaze si našel stůl, kde seděl bratr Jan a dal se do odposlouchávání. Už několikrát použil tuto nečestnou praktiku ve své práci. To když před pár lety nachytal hostinského, jak ředí pivo a kořalku vodou ještě neměl ani tušení, kolika zločinům zabrání dřív, než se stanou. Malou cenou bylo, že nechal hostinského uniknout bez trestu, ale tajná dohoda s ním uzavřená to spravedlnosti bohatě vynahradila.
Bratr Jan a tajemný muž s kápí na hlavě si sedli k malému stolku v rohu, kousek od výčepu. Rasmus bohužel nezachytil rozhovor dvou mužů už od začátku, a tak se musel spokojit pouze se zbytkem jejich konverzace.
„Opravdu si myslíš, že ho máme vzít mezi sebe?“ řekl tajemný muž.
„Jistější si tím být ani nemohu. Jeho schopnosti, … to se nedá ani popsat. Určitě bude velikým přínosem,“ odpověděl bratr Jan.
„U kohokoliv jiného bych váhal, ale tobě věřím. Vždyť ty sám jsi ...“
„Nezačínej zase,“ přerušil muže mnich, než mohl dokončit větu a Rasmus v duchu zaklel. Tak rád by znal celou pravdu o životě bratra Jana. „Co bylo, bylo. Každý máme nějakou minulost, Davide.“
„Dobrá, ať je po tvém. Kdy nám tedy dáš toho chlapce?“
„Za tři roky.“
„To je rozumné. Počkat, až bude starší,“ souhlasil David a napil se piva, které jim před chvílí donesl hostinský. Přitom se ušklíbl, protože jeho chuť se jen těžko dala srovnávat s pivem v hlavním městě království Harce.
„Teď se s tebou rozloučím. Nechci, aby nás někdo spolu viděl. Mohou tě sledovat a já netoužím po setkání s někým z minulosti. Kvůli tomu jsem také tady,“ řekl otylý mnich a chystal se zvednout.
„Budu se modlit, aby nad tebou Velký patron držel ochranou ruku,“ loučil se David a pak si sundal kápi z hlavy. „Doufám však, že se s vámi ještě někdy shledám, velmistře.“
Bratr Jan při vyřčení titulu zkoprněl. „Už jím nejsem. Ty by si to měl vědět nejlépe!“ Potom mnich plný vzteku opustil hospodu.
David vstal a jeho pečlivě hladce oholená tvář, zdobená bradkou, vynikla v záři svíček. Volným krokem pak opustil hospodu. Během chůze se mu na krku houpal zlatý amulet, který Rasmusovi něco připomněl. Při pohledu na kousek umně opracovaného zlata s vyrytým symbolem však nedokázal přijít na to, co.

***

Raphael patřil mezi ten typ lidí, kteří si nikdy svůj úděl a poslání nepřáli. Přesto jej získali, neboť taková už je povaha života. Nemáme, co si přejeme a dostáváme to, co nežádáme. Raphaelův osud byl podobný, jako osudy většiny rytířů Bílé růže. Sirotek, který vynikal nad ostatními dětmi rychlostí, silou, odvahou a dalšími aspekty potřebnými k tomu, aby dokázal čelit tváří v tvář těm nejodpornějším a hrůzostrašnějším monstrům, které na světě existují. On sám vstoupil do tajného řádu jenom proto, že jeho nejlepší přítel tuto poctu přijal a on mu chtěl být nablízku. Strach ze samoty a odloučení bylo pak největší motivací k tomu, aby dal ze sebe všechno. Ale jak už to tak bývá, dobrý konec je jen v pohádkách a skutečný život ten pojem nezná. A Raphaela dobrý konec nepotkal už vůbec. Spatřil mnoho hrůz, mnoho smrti kolem sebe a tu nejhorší ránu mu osud zasadil tím, když viděl přímo před očima, jak jeho nejlepšího přítele Marka roztrhala na kusy smečka nemrtvých. Jediný člověk, který pro něho byl vším opustil svět živých a to ho zlomilo. Po této události už jej k řádu rytířů Bílé růže nic nepoutalo. Zahodil proto zlatý amulet do stok hlavního města království a ztratil se ve spletitém labyryntu úzkých uliček, kde ho nevypátral ani nikdo z bratrstva, k němuž kdysi patřil.
Jenže, co má dělat člověk, který dovede pouze zabíjet a přežít v každé situaci? Z Raphaela se stal nájemný lovec monster a lidí. Pravidla bratrstva, která kdysi uznával a řídil se jimi už nedodržoval. Změnil se v bezcitného člověka schopného někoho zabít jenom proto, že mu stoupil do cesty. A jeho jediným smyslem bytí se stala naděje, že jednoho dne bude schopen pomstít smrt přítele.

Dva členové domobrany vedli Raphaela přímo k domu knížete Ivana. Úkol, kterým je pověřil Rasmus se jim moc nezamlouval. Raphaela obklopovala podivná aura hrůzy a jeho celkové chování vzbuzovalo strach. Přesto rozkaz byl rozkaz, a tak pochodovali vpřed do doby, než jim cestu zahradil knížecí správce Baltazar.
„Můžete se vrátit ke svým povinnostem. Já už tohoto muže doprovodim ke knížeti sám,“ řekl Baltazar.
Vojáci si vyměnili pohled mezi sebou a položili truhlu s věcmi Raphaela na zem. Potom se hluboce uklonili správci a zamířili zpátky do přístavu.
Baltazar čekal dokud oba muži nezmizí z dohledu a potom šeptem řekl Raphaelovi: „Ten dopis s knížecí pečetí si od vás teď vezmu.“
Raphael, napůl zmaten, podal dopis muži před sebou. Ten se stejně jako on skrýval pod nepromokavým pláštěm. Jeho výcvik a zkušenosti jej varovali, aby byl obezřetný a instinkty se nemílily, když uviděl jak pergamen v Baltazarově ruce vzplanul a během vteřiny jej oheň celý strávil. Muž stojící naproti němu byl kouzelník, nebylo o tom pochyb. I když další otázkou bylo, na jaké je vůbec straně? Cech čarodějů s ním, coby bývalým rytířem Bílé růže, nechtěl mít nic společného. Takže před ním se nacházel buď jeden z odpadlíků nebo mágů mající své vlastní cíle a to znamenalo nejen bohatou odměnu, ale také veliké problémy.
„Teď pojďte,“ přikázal Baltazar.
Raphael vzal svou několik desítek kilogramů vážící truhlu na rameno a jako kdyby nebyl obtěžkán těžkým břemenem kráčel vzpřímeně za správcem. Ten jej provedl přes několik ulic až k domu knížete Ivana. Dům byl největší ze všech v celém Tamiru, ale bylo na něm vidět stopy času. Opráskaná omítka, rozbitá nebo zabedněná okna, zpadané střešní tašky, zkrátka děs a hrůza. Dům vypadal napůl opuštěný, napůl zbořený a už vůbec ne jako obydlí šlechtice. Přesto Raphael následoval Baltazara dovnitř. Vnitřek obydlí však vypadal úplně jinak, než zevnějšek. Staré obrazy, bohatě zdobené tapisérie, pohodlný dubový nábytek a zbraně zavěšené na zdi dokazovaly, že v domě žije šlechtická rodina s dlouholetou tradicí válečníků.
Raphael čekal, že jej správce zavede do prvního patra, aby se ubytoval v některém z pokojů pro hosty předtím, než se sejde s knížetem. Místo toho byl ale veden ke schodišti vedoucího do sklepení. Na zdech byli zavěšené planoucí pochodně a vše nasvědčovalo tomu, že je sklepení denně používáno. Ba co víc, že v něm někdo žije. Zápach síry, bylin a kdo ví čeho se linul po schodech nahoru. Raphael instinktivně sevřel jílec svého meče čekajíc to nejhorší.
Když Baltazar dovedl lovce monster do své laboratoře, ve které se povalovaly všemožné zkumavky, lahvičky, lékařské nástroje a kde v koutě stála ohromná klec přikrytá bílou dekou, ukázal na volnou židly u jednoho ze stolů, na němž se nacházela alchymistická souprava.
Raphael zůstal stát a pozorně sledoval každý pohyb správce: „O co vám jde?!“
„Jen klid. Nemusíte se ničeho bát. Vaše služby nepotřebuje kníže Ivan, ale já.“
„To mi došlo,“ odsekl Raphael a rozhlédl se po místnosti jestli neuvidí někoho dalšího.
„Výborně. Takže přejdeme rovnou k věci. Chci, abyste mi přivedl jedno zvíře. Uteklo mi do lesa a byl bych rád, kdybyste ho přivedl živé!“
„O jakou potvoru se jedná?“ Baltazar na Raphaelovu otázku mlčel. „Udělám to, ale chci vědět, s čím mám tu čest. Jestli ta bestie po mě bude plyvat oheň nebo jed je pro mě dobré vědět. Nemusíte se bát, já umím mlčet.“
Baltazar mlčky vstal ze židle, na které se usadil. Vyrazil volným krokem ke kleci, před kterou zastavil a rychlým pohybem z ní strhnul deku. Ohromná šelma vyrazila proti mřížím. Zarudlé psí a vlčí oči probodávali Raphaela zatímco sliny tekly z tlam.
I když Baltazar čekal, jak se Raphael lekne, tak neprojevil žádný strach ani překvapní z jeho díla. Pouze přistoupil ke kleci a bedlivě si prohlédl tvora: „Jestli vám to přivedu živé nezaručuju.“
„Dobrá. Ale nikdo toho tvora nesmí spatřit.“
„Fajn. Ale bude to drahé.“
Baltazar zamířil od klece ke kredenci, z níž vytáhl kožený pytlík napěchovaný zlatými mincemi. Vhodil jej Raphaelovi k nohám a řekl: „Další dva dostanete až práci dokončíte.“
Raphael nechal zlato být a vydal se k východu. Než vstoupil na schody ohlédl se ke správci: „Nejdřív práce, potom platba.“ Potom odešel i se svou truhlou na rameni.