4.7.2019 - stránka z mého deníku
4.7.2019 - stránka z mého deníku
Anotace: Je to moje maturitní práce...neříkám, že je bůh ví jak skvělá, ale dostala jsem za to jedničku :-D měli jsme to napsat v nějaké souvislosti se školou...ale napsat takový text za tak krátkou dobu se mi asi v životě nepodařilo :-D
Bylo teplo. Takové to obyčejné večerní teplo po horkém dni. Ptáci už šli spát a vítr si ledabyle pohrával s myšlenkou, že by mohl polechtat pár vyprahlých lístků okolních stromů. Cesty byly pusté jako ústa pěkně starého mládence a kolem dokola nebyla ani noha. Aby taky ne, když poslední člověk, který chodil po Zemi byl pan Krátký a to tehdy, když mu během světelného transportu do práce vypadl zlatý zub. Ale to už je opravdu dávno. Vždyť jen mizivé procento lidí, by chtělo dobrovolně trávit svůj čas na skládce vesmírného bordelu. Touto úchylkou disponují snad jen bezdomovci a zemské krysy.
Člověk jakožto líná bytost nevymyslel vznášedla pro stromy, transportní kruhy, velká vzdušná plavidla proto, aby mohl létat do vesmíru. Nebuďme naivní. Vymyslel to proto, že se mu jen nechtělo pořádně uklízet.
Tento večer ale po Zemi opravdu někdo chodil. A nebyly to jen ony krysy, které přežijí asi všechno, ale bylo tam i cosi víc živého. Uhlík a voda – člověk. Spíš menší děvče než dospělá žena. V nudném oblečení, které vyšlo z módy takřka před miliardou let. Tvář měla umouněnou, nehty špinavé a o vlasech raději mlčet. Něco hledala a vztekle si u toho brblala: „Někde tady, někdy tady to přece musí být!“ Její hlas zněl až dětinsky vztekle. Po marném přehrabování našla, co hledala: „ANO!“, vykřikla. Málem jí až vytryskly slzy na tu pofiderní věc, co svírala v ruce. Přitiskla to pěkně na svůj maličký hrudník, popošla o kus dále, odehnala pár šťavnatých krys a pečlivě si nohou vytvořila důlek. Sedla si a neohrabaně oprášila černý svazek. Kdyby v ten okamžik koukal někdo přes její rameno, zjistil by, že je to kniha. Ne, vlastně deník. Dítě samou nedočkavostí otevřelo zahozený spis, kde si nějaká zoufalá duše vylívala každý den své emoční excesy. Ona otevřela na stránce číslo 134 a její nadpis zněl: „Píše se 7. 4. 2019 a já prožívám svůj nudně stereotypní den…“, četla s otevřenými ústy. Právě v tuto chvíli, tento okamžik se vznesl vítr a pročesal nejen listí stromů sázených vychytralým způsobem ve vzduchu, ale i upatlané vlasy malé hledačky cizích deníků. Měla z toho husí kůži, tušila, že deník bude něčím zvláštní, a proto četla dál…
„Píše se 7. 4. 2019 a já prožívám svůj nudně stereotypní den. Venku je hnusně, lidé jsou hnusní a má práce… raději pomlčet. Umění je sice fajn věc, ale když žijete v době nevkusu, je to vážně o ničem. Možná proto jsem si koupila ty noviny z dnešního rána s nabídkou nových pracovních míst. Bohužel fakt, proč jsem se přihlásila do výzkumného týmu jako pokusný králík netuším doteď. PRVNÍ SVĚTELNÝ TRANSPORT, tak hlásal titulek. Proč ne, nemyslím, že by mne dneska mohla ještě něco překvapit. Už to, že mě vybrali bylo podezřelé a nechce se mi věřit, že jsem ve fyzických testech byla tak úspěšná, to spíš šílená.
Během mé cesty po točivých schodech do laboratoře jsem v ruce žmoulala kus papíru s číslem dveří, v kterých jsem se měla hlásit. Některé věci se v životě nezmění – ta blbá paměť na čísla. Ani nevím proč mi z hlavy začaly vyskakovat myšlenky na studentský život. Na základní školu. Přejel mnou příjemní úsměv na rtech. Vždyť první popud k malování jsem dostala právě tam. V té době mi připadalo všechno barevné, možné a dokonalé. S cuknutím pružinového mechanismu stoupajícího schodiště se i řádně zmuchlal můj úsměv na rtech s obrazem střední školy. Na ten okamžik u písemné maturity asi nikdy nezapomenu. „Tak se do toho dáme. Zde jsou čtyři témata, vy si prosím vyberte jedno, nahlaste ho a pište. Na práci máte čtyři hodiny.“ Takhle to říkala naše třídní učitelka, takovým tím jejím odporně strohým a přitom vtíravým hlasem. A přitom kdybych si vybrala jiné téma bylo by všechno jinak a nedělala bych jen hlídačku v místní galerii obrazů. A možná bych se bývala dostala i na tu vysokou a nepřestala bych vidět věci barevně.
„Ťuk ťuk“, zaklepala jsem na dveře. S nervózním hlasem, který se reflektoval i do mé gestikulace jsem pozdravila. „Ehm…dobrý…já jsem...to…přišla...a…“, můj hlas naprosto selhal. Naštěstí mě přerušil chlapík v bílém plášti s velkým nosem a břichem, které do místnosti kráčelo zásadně dvacet sekund před jeho majitelem. „Dobrý den, slečno“, až podezřele se na mě zakoukal. „Bohužel na zbytečné formality zde není vhodná doba, tak se rovnou pustíme do práce. Prosím postavte se zde, ano, tak…perfektní.“ A začal vysvětlovat: „Toto je můj třetí projekt světelné teleportace. Předchozí měly nějaké chybky, však to znáte, molekuly se vám rozutečou po místnosti a občas se nechtějí vrátit. Ale to už je vyřešené! Asi.“ Pousmál se, jako by to byl ten nejlepší vtip za posledních pět let.
Stála jsem v propasti tvořené gumovými medvídky, nad hlavou měla smyčku a místo helmy želé ve vlasech. Bylo mi trapně. A doktor drmolil dál: „Smyčka nad vaší hlavou není opravdová smyčka, ale imaginární, pět plus odmocnina na prvou se rovná odmocnině z jedenácti a to je přesná dráha poryvu větru vyhozeného křečka do vzduchu. Zapojit startér, nabít sluneční panel. Tak a je to. Otočil se na mě: „Uvolněte se, na nic nemyslete, nepropadejte panice, kdyby ano, mohlo by vás to hodit do jiné sféry a to přece nikdo z nás nechce.“ Těkavě jsem kývla a kus želé mi spadl na nos. Fuj! „Pouštím!“, ozvalo se.
Na okamžik to zapraskalo, zašumělo, želé a medvídci se rozprskli po místnosti. Všude to smrdělo. Ale pak kde nic tu nic. Pod sebou jsem měla černo. To bylo tím, že jsem se opírala o něco tvrdého a chladného. Zvedla jsem čelo. „Ale nééé“, vykřikla jsem zděšením. Byla jsem zpátky na střední! A rovnou u písemné maturity! „Zatracený dědek, celé to pokazil a teď trčím tady.“ Je pravda, že jsem to byla já, kdo v poslední chvíli myslel na gumové medvídky, které jsem celou dobu žvýkala při písemce, ale kdo by mohl tušit takový podraz??“
Bylo mi hrozně. Střes se vliv do krve během nanosekundy. Horko, třepot rukou a klepání nohy byl viditelný i z dálky. Bylo to děsné! Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Kdosi přede mnou se zeptal: „Ty, Peti, nevíš jak se píše odvést, s nebo z?“ Koutkem úst jsem ze sebe vypravila zoufale: „S“. „Díky, si hodná“, řekla a věnovala se dál své práci. Za to já byla jako troska. Na papíře ani řádku a o inspirace se u mě dalo mluvit jen s výsměšným úšklebkem.
Blížil se konec odevzdání prací a já měla stále vypsaný jen jeden list naprostých hovadin. V jednom okamžiku jsem musela zamžourat na text. Písmena v textu se mi začala na papíře vrtět a pomalu se stěhovala pryč z mého papíru. První jsem si myslela, že je to jen pouhý optický klam, ale nebyl! Písmena opravdu opouštěla mnou vytyčené stanoviště!
Urychleně jsem se vytrhla z lavice a začala je sbírat. Volala jsem na ně: „Haló, pojďte sem! Tady na ten papír, slyšíte?“ Stoupla jsem si a v rukách se mi zjevila monstrózně velká lapačka na motýly. Nemotorně jsem lapala po svých slovech až jsem nakonec zakopla a spadla. To bylo podruhé, co se mi zatmělo před očima.
Tentokrát mě probudil silný pak spáleniny. Fuj! To bylo to želé. Byla jsem naprosto celá ulepená a zelená. Bolela mě hlava a první, co jsem uviděla byl nos doktora v oku. „Jste v pořádku, děvče?“, pomalu to znělo až starostlivě. Nechápala jsem, zvedla jsem jedno obočí na důkaz toho, že vážně netuším, co se stalo a doktor pochopil. „Ehm..neříká se mi to lehce, ale pokus byl zmařen. Dostala jsem nemalý výboj do hlavy a odmrštilo vás to na druhý konec místnosti. A nejhorší na tom je, že pokus se stal neúspěšným!“, na konci jeho věta zněla až vyčítavě. Ztěžka jsem vydechla. Stále jsem nechápala. „Vždyť já tam byla, doktore! Jen jste mě místo teleportace v místnosti teleportoval do minulosti! Přísahala bych, že…“ Doktor však řekl rázně: „Děvče, to že je vaše fantazie nadprůměrná může být pro určitý druh lidí přijatelné, ale ze mě tady blázny dělat nebudete. Vypadněte odtud a víckrát vás tu už nechci vidět, je vám to jasné?!“ Jen stěží jsem se vypotácela z laboratoře, hlava i tělo mě opravdu bolelo. „Bídák jeden“, pomyslela jsem si. „Ani sprchu mi nedopřál!“
Dívka s deníkem v ruce si odfrkla: „To tedy nebyl tak skvělý příběh, i když bůh ví, jak dobře vypadal.“ S povzdechnutím deník přeměřila pohledem, naposledy se na něj koukla a až nenávistným švihem jej odhodila na hromadu jiných odpadků. Poté vstala, protáhla se jako po těžké práci a rozhlédla se po dalším příběhu z cizího deníku. „Snad bude o něco lepší než ten minulý“, řekla opovrženě nad něčím životem a odešla.
Člověk jakožto líná bytost nevymyslel vznášedla pro stromy, transportní kruhy, velká vzdušná plavidla proto, aby mohl létat do vesmíru. Nebuďme naivní. Vymyslel to proto, že se mu jen nechtělo pořádně uklízet.
Tento večer ale po Zemi opravdu někdo chodil. A nebyly to jen ony krysy, které přežijí asi všechno, ale bylo tam i cosi víc živého. Uhlík a voda – člověk. Spíš menší děvče než dospělá žena. V nudném oblečení, které vyšlo z módy takřka před miliardou let. Tvář měla umouněnou, nehty špinavé a o vlasech raději mlčet. Něco hledala a vztekle si u toho brblala: „Někde tady, někdy tady to přece musí být!“ Její hlas zněl až dětinsky vztekle. Po marném přehrabování našla, co hledala: „ANO!“, vykřikla. Málem jí až vytryskly slzy na tu pofiderní věc, co svírala v ruce. Přitiskla to pěkně na svůj maličký hrudník, popošla o kus dále, odehnala pár šťavnatých krys a pečlivě si nohou vytvořila důlek. Sedla si a neohrabaně oprášila černý svazek. Kdyby v ten okamžik koukal někdo přes její rameno, zjistil by, že je to kniha. Ne, vlastně deník. Dítě samou nedočkavostí otevřelo zahozený spis, kde si nějaká zoufalá duše vylívala každý den své emoční excesy. Ona otevřela na stránce číslo 134 a její nadpis zněl: „Píše se 7. 4. 2019 a já prožívám svůj nudně stereotypní den…“, četla s otevřenými ústy. Právě v tuto chvíli, tento okamžik se vznesl vítr a pročesal nejen listí stromů sázených vychytralým způsobem ve vzduchu, ale i upatlané vlasy malé hledačky cizích deníků. Měla z toho husí kůži, tušila, že deník bude něčím zvláštní, a proto četla dál…
„Píše se 7. 4. 2019 a já prožívám svůj nudně stereotypní den. Venku je hnusně, lidé jsou hnusní a má práce… raději pomlčet. Umění je sice fajn věc, ale když žijete v době nevkusu, je to vážně o ničem. Možná proto jsem si koupila ty noviny z dnešního rána s nabídkou nových pracovních míst. Bohužel fakt, proč jsem se přihlásila do výzkumného týmu jako pokusný králík netuším doteď. PRVNÍ SVĚTELNÝ TRANSPORT, tak hlásal titulek. Proč ne, nemyslím, že by mne dneska mohla ještě něco překvapit. Už to, že mě vybrali bylo podezřelé a nechce se mi věřit, že jsem ve fyzických testech byla tak úspěšná, to spíš šílená.
Během mé cesty po točivých schodech do laboratoře jsem v ruce žmoulala kus papíru s číslem dveří, v kterých jsem se měla hlásit. Některé věci se v životě nezmění – ta blbá paměť na čísla. Ani nevím proč mi z hlavy začaly vyskakovat myšlenky na studentský život. Na základní školu. Přejel mnou příjemní úsměv na rtech. Vždyť první popud k malování jsem dostala právě tam. V té době mi připadalo všechno barevné, možné a dokonalé. S cuknutím pružinového mechanismu stoupajícího schodiště se i řádně zmuchlal můj úsměv na rtech s obrazem střední školy. Na ten okamžik u písemné maturity asi nikdy nezapomenu. „Tak se do toho dáme. Zde jsou čtyři témata, vy si prosím vyberte jedno, nahlaste ho a pište. Na práci máte čtyři hodiny.“ Takhle to říkala naše třídní učitelka, takovým tím jejím odporně strohým a přitom vtíravým hlasem. A přitom kdybych si vybrala jiné téma bylo by všechno jinak a nedělala bych jen hlídačku v místní galerii obrazů. A možná bych se bývala dostala i na tu vysokou a nepřestala bych vidět věci barevně.
„Ťuk ťuk“, zaklepala jsem na dveře. S nervózním hlasem, který se reflektoval i do mé gestikulace jsem pozdravila. „Ehm…dobrý…já jsem...to…přišla...a…“, můj hlas naprosto selhal. Naštěstí mě přerušil chlapík v bílém plášti s velkým nosem a břichem, které do místnosti kráčelo zásadně dvacet sekund před jeho majitelem. „Dobrý den, slečno“, až podezřele se na mě zakoukal. „Bohužel na zbytečné formality zde není vhodná doba, tak se rovnou pustíme do práce. Prosím postavte se zde, ano, tak…perfektní.“ A začal vysvětlovat: „Toto je můj třetí projekt světelné teleportace. Předchozí měly nějaké chybky, však to znáte, molekuly se vám rozutečou po místnosti a občas se nechtějí vrátit. Ale to už je vyřešené! Asi.“ Pousmál se, jako by to byl ten nejlepší vtip za posledních pět let.
Stála jsem v propasti tvořené gumovými medvídky, nad hlavou měla smyčku a místo helmy želé ve vlasech. Bylo mi trapně. A doktor drmolil dál: „Smyčka nad vaší hlavou není opravdová smyčka, ale imaginární, pět plus odmocnina na prvou se rovná odmocnině z jedenácti a to je přesná dráha poryvu větru vyhozeného křečka do vzduchu. Zapojit startér, nabít sluneční panel. Tak a je to. Otočil se na mě: „Uvolněte se, na nic nemyslete, nepropadejte panice, kdyby ano, mohlo by vás to hodit do jiné sféry a to přece nikdo z nás nechce.“ Těkavě jsem kývla a kus želé mi spadl na nos. Fuj! „Pouštím!“, ozvalo se.
Na okamžik to zapraskalo, zašumělo, želé a medvídci se rozprskli po místnosti. Všude to smrdělo. Ale pak kde nic tu nic. Pod sebou jsem měla černo. To bylo tím, že jsem se opírala o něco tvrdého a chladného. Zvedla jsem čelo. „Ale nééé“, vykřikla jsem zděšením. Byla jsem zpátky na střední! A rovnou u písemné maturity! „Zatracený dědek, celé to pokazil a teď trčím tady.“ Je pravda, že jsem to byla já, kdo v poslední chvíli myslel na gumové medvídky, které jsem celou dobu žvýkala při písemce, ale kdo by mohl tušit takový podraz??“
Bylo mi hrozně. Střes se vliv do krve během nanosekundy. Horko, třepot rukou a klepání nohy byl viditelný i z dálky. Bylo to děsné! Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Kdosi přede mnou se zeptal: „Ty, Peti, nevíš jak se píše odvést, s nebo z?“ Koutkem úst jsem ze sebe vypravila zoufale: „S“. „Díky, si hodná“, řekla a věnovala se dál své práci. Za to já byla jako troska. Na papíře ani řádku a o inspirace se u mě dalo mluvit jen s výsměšným úšklebkem.
Blížil se konec odevzdání prací a já měla stále vypsaný jen jeden list naprostých hovadin. V jednom okamžiku jsem musela zamžourat na text. Písmena v textu se mi začala na papíře vrtět a pomalu se stěhovala pryč z mého papíru. První jsem si myslela, že je to jen pouhý optický klam, ale nebyl! Písmena opravdu opouštěla mnou vytyčené stanoviště!
Urychleně jsem se vytrhla z lavice a začala je sbírat. Volala jsem na ně: „Haló, pojďte sem! Tady na ten papír, slyšíte?“ Stoupla jsem si a v rukách se mi zjevila monstrózně velká lapačka na motýly. Nemotorně jsem lapala po svých slovech až jsem nakonec zakopla a spadla. To bylo podruhé, co se mi zatmělo před očima.
Tentokrát mě probudil silný pak spáleniny. Fuj! To bylo to želé. Byla jsem naprosto celá ulepená a zelená. Bolela mě hlava a první, co jsem uviděla byl nos doktora v oku. „Jste v pořádku, děvče?“, pomalu to znělo až starostlivě. Nechápala jsem, zvedla jsem jedno obočí na důkaz toho, že vážně netuším, co se stalo a doktor pochopil. „Ehm..neříká se mi to lehce, ale pokus byl zmařen. Dostala jsem nemalý výboj do hlavy a odmrštilo vás to na druhý konec místnosti. A nejhorší na tom je, že pokus se stal neúspěšným!“, na konci jeho věta zněla až vyčítavě. Ztěžka jsem vydechla. Stále jsem nechápala. „Vždyť já tam byla, doktore! Jen jste mě místo teleportace v místnosti teleportoval do minulosti! Přísahala bych, že…“ Doktor však řekl rázně: „Děvče, to že je vaše fantazie nadprůměrná může být pro určitý druh lidí přijatelné, ale ze mě tady blázny dělat nebudete. Vypadněte odtud a víckrát vás tu už nechci vidět, je vám to jasné?!“ Jen stěží jsem se vypotácela z laboratoře, hlava i tělo mě opravdu bolelo. „Bídák jeden“, pomyslela jsem si. „Ani sprchu mi nedopřál!“
Dívka s deníkem v ruce si odfrkla: „To tedy nebyl tak skvělý příběh, i když bůh ví, jak dobře vypadal.“ S povzdechnutím deník přeměřila pohledem, naposledy se na něj koukla a až nenávistným švihem jej odhodila na hromadu jiných odpadků. Poté vstala, protáhla se jako po těžké práci a rozhlédla se po dalším příběhu z cizího deníku. „Snad bude o něco lepší než ten minulý“, řekla opovrženě nad něčím životem a odešla.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk