Boj na život a na smrt

„Vzdej to, Moone!“ Vykřikla upírka těsně předtím, než ji poslala vstříc ke zdi nízkého činžáku, obrovská pěst vlkodlaka. Obrovského chlupatého a pořádně naštvaného vlkodlaka, nutno poznamenat, protože právě to hrálo velkou roli.
Mohutný napůl člověk napůl vlk, jménem Moon, se zlomyslně uchechtnul a pomalu vykročil k upírce, které s hlasitým zaduněním sjela na zem mezi odpadky. „Že to říkáš zrrrovna ty, Errržébet,“ vycenil ostré zuby a demonstrativně zakřupal klouby. „A co ty? Nevzdáš to?“
V půvabné upírčině tvářičce, potřísněné tmavě rudou krví, se objevilo něco, co by se dalo považovat za sakra milý úsměv. Tak milý, až se z toho Moonovi málem obrátil žaludek. „A jinak něco nového na Planetě Splněných přání?“ na to, v jakém byla stavu, dokázala až moc dobře parodovat ošetřovatelku, která mluví s někým malomocným.
Dlouze nasál její vůni. I když páchla nechutně, jako každý nemrtvý, nemohl si nechat ujít příležitost užít si pach krve nepřítele. Ať už páchla jakkoliv odporně. „Jak chceš, Erržébet, jak chceš,“ zastavil se kousek od ní. „Protože... já vyhraju.“ dodal ještě vítězoslavně a bez váhání po upírce hrábnul jednou ze svých obrovitých tlap s drápy jako dýky.
Krátce vyjekla, když s ní hrubě smýkl tak, aby ji vytáhl do stoje. Jeho drápy se jí nemilosrdně zatnuly do bledé kůže na nadloktí, ačkoliv správně měla být její pokožka jako mramor. Moon se znovu drsně zachechtal a s jistým uspokojením přelétl očima po upírce, co se sotva držela na nohou. Vlastně kdyby ji vlastně on nevytáhl, nejspíše by ani nebyla schopná se udržet na nohu.
„Prohraješ! Jako po každý, ty svinský pse!“ zasyčela nenávistně a pokusila se mu vytrhnout.
Ovšem jak jinak než marně. „Nemůžeš už konečně přijít na nějakou novou nadávku?“ povzdychl si s hranou znuděností a lehce s ní třepnul o cihlovou zeď, takže se od ní se zasténáním odrazila zpět do jeho tlapy. „Dnes ale ne, neprohraju. A ty to moc dobřřře víš.“ nemohl si odpustit.
„Ale ano! Ona... umře!“ vyhrkla upírka mezi tichým zaskuhráním.
Zarazil se a chvíli na upírku upíral své sytě žluté oči, které se nepříčetně leskly. „Kdo umře?“
Křivě se pousmála, ale ani to té pijavici neubralo na půvabu. „Ta tvoje... zelenooká!“
Zalapal po dechu. Z hrdla se mu vydralo temné zavrčení. „Co si s ní udělala?!“
„Umře... a ty s tím nic-“
Nestačila to ani doříct, když s ní znovu vztekle mrskl o zeď. „Řekni to ještě jednou!“ zavrčel.
Upírka zůstala ležet na zemi, kam spadla a tichounce naříkala. Rány se jí pomalu přestávaly regenerovat, takže ze spánku a temena se jí valila tmavě rudá, skoro černá krev. Upřela na něho světle modré oči, jejichž duhovky málem splývaly s bělmem. Zdálo se, že sotva drží víčka otevřená.
„Z-zemře...“ zašeptala skrze chvějící se rty s takovou jistotou, až ho zamrazilo v zádech.
S vyceněnými ostrými zuby, lehce rozkročen, stál kousek od ní, ruce křečovitě sevřené v pěst, až se mu jeho vlastní drápy zarývaly do kůže. „Proč by měla zemřít?“ násilím se nutil do toho, aby se po ní okamžitě nevrhnul a neroztrhal její bledé perfektní tělo na maličký kousíčky, které by už nedal dohromady ani nejlepší skladatel puzzle.
Zapírala se rukama o zem, napůl ležela, napůl seděla a roztřeseně ho pozorovala. Ovšem i přesto ho cosi na ní znepokojovalo.
„Mám své... eso v rukávu.“
„Mluv!“ vyštěkl.
„Vzdej se a budu.“
„Tak dělej! Co si s ní udělala, pijavice jedna odporná hnusná?!“ začínal se třást po celém těle. Zlostí a až vražedným vztekem.
„Ještě než jsi sem šel... má opravdu krásné zelené pronikavé oči.“ ušklíbla se vítězně, ovšem okamžitě se přikrčela v očekávání další rány. A taky že udělala dobře. Do břicha ji surově nabrala noha lycana.
„Kde-je-moje-Lilith!“ v mezeře mezi každým slovem upírku Eržebet nakopnul do boku či břicha.
„Vzdej se....“ zachrčela místo odpovědi.
„Ne! To ty prohraješ! Kde je?!“
„Miluješ ji hodně?“ schoulila se do klubíčka, z koutku rtů jí vytékal pramínek krve.
Na chvíli jako by mu srdce sevřela ledová ruka a zmáčkla ho s cílem rozdrtit. Samozřejmě Lilith miloval. Jeho Lilith. Tak nádhernou silnou a přitom křehkou. Tu nejpůvabnější dívku a nejkrásnější vlčici s uhrančivýma mechovýma očima, na světě.
Upírka postřehla jeho výraz, který by se dal označit cedulkou : LEHCE MIMO či ZAMILOVANÁ DEMENCE.
„Ty ji miluješ. Moc.“ spíše konstatovala.
Trhl sebou. Nechtěl, aby to poznala. „Co jsi jí udělala?“ zopakoval znovu.
„Naposledy. Vzdej se.“
„Naposledy,“ zase ji nakopnul. „Kde je Lilith a co jsi jí udělala?!“
Upírka ohrnula rty a přimhouřila oči. „Ta psí coura se bude smažit v pekle!“
A to už bylo moc i na trpělivého Moona. S téměř ohlušujícím řevem se na upírku vrhl a bezhlavě do ní začal mlátit pěstmi, sekat drápy.
Dokázal se uklidnit až po chvíli. Byl celý od její krve. Na zemi ležela upírka, tělo měla zkroucené do nepřirozené polohy. Bylo skoro zázrakem, že ještě stále žila, i když každou chvíli měla zemřít. Modré oči, mléčně zakalené na něho naposledy pohlédly.
„Měls.... se....vzdát.... vyhrá...la jsem.... a... ty.... prohr....ál....“ zašeptala sotva slyšitelně.
Oči zavřela. Ještě chvíli jí cukaly prsty na rukou než... vydechla naposledy.

Moon si uvědomil svou vlastní hloupost příliš pozdě. Svou hloupou hrdost.
A to nad chladným tělem dívky s těma nejkrásnějšíma zelenýma očima na světě.
Nocí se rozlehlo táhlé vytí tak žalostné, až se z toho svíralo srdce.

Inu, i ta zbabělost vzdát se, se jeví uměním. Stačila by dvě slova a... sice by prohrál, ale Lilith by vyhrála svůj boj s životem.

P.S. Když máš 2 možnosti; vyhrát a prohrát, a někdo ti nabídne třetí; vzdát se; neváhej a přijmi ji. Ty sice prohraješ bez boje, ale někdo ti blízký díky tobě vyhraje na plné čáře. No není už jen tohle dobrý důvod?