Buď a nebo

Doporučuji pustit si k tomu tuhle píseň, páč to bylo při ní napsáno a řekla bych, že... ta melodie krásně podkresluje danou situaci...

http://www.youtube.com/watch?v=7FddRcJwlT4

Teprve v okamžiku, kdy mu její půvabné křehké tělo bezvládně sklouzlo do náručí a jeho pohled padl na dlouhý šíp, trčící z její hrudi, si uvědomil naráz spousty věcí.
Třeba na její veselé pobrukování při chystání teplé snídaně v podobě připálených topinek, na to, jak pokaždé, když se rozzlobila, tak jí na čele vyvstala drobná bílá jizvička, na chuť jejích náruživých polibků, hřejivé teplo těla toužícího po něm...
... ovšem i na to, jak moc mu tohle všechno bude chybět. To, že ji už nebude moci zezadu obejmout, škádlivě políbit na ucho a přitom lehce kousnout, aby vzápětí uskakoval před vařečkou, kterou by se po něm ohnala, protože tohle neměla ráda.
A mezitím, co vzpomínal na to, jak žila, jak dýchala, jak moc se do ní bláznivě zamiloval, rudá krev, tekoucí z rány od šípu, zkrápěla nevinně bílý sníh a vytvářela na něm roztodivné ornamenty.
Stále cítil na svém nadloktí její mělký horký dech, a ten způsoboval, že mu na celé paži naskočila husí kůže. K jeho hrudi dokonce i pronikly slabé záchvěvy již dodělávajícího srdce. A to ho nutilo vzpomínat i na nepatrné detaily z jejího života, co si do teď snad ani neuvědomoval.
Například vždy, když byla nervózní, točila si pramínek vlasů na bledý prst. Nebo ten dolíček na levé tváři, co se objevil, když se usmála.
Co všechno by byl ochoten dát pro to, aby ji ještě jednou slyšel se smát, zahlédl třpytivé slzy v koutcích zelených očích, mohl přitisknout svá nedočkavá ústa na její sametově hebké rty s vědomím, že mu polibek vroucně oplatí.
A než si toho vůbec stačil všimnout on sám, z očí mu začaly téct slané slzy žalu a bezmoci, bolesti horší než fyzické nad pochopením toho, co se stalo a co už se nikdy nestane. A tak se slzy mísily s temně rudou krví jeho lásky, a krev s pomalu roztávajícím sněhem, vsakujícím se do útrob země.
Z jeho nostalgického snění o nedávné sladké minulosti, jež se už nikdy neměla opakovat, ho vyrušil hrubý pološílený smích. Smích toho, který stále v ruce držel luk, jež vypustil tu osudnou ránu. Ránu určenou pro něho. Ne pro ni. Skočila do dráhy šípu, aniž by, hloupá nádherná, pomyslela na následky. Proto mu teď její nadmíru překrásné tělo chladlo v náručí, ačkoliv se ho snažil zahřát, rudá krev vyprchávala ven, dech se zkracoval a srdce tlouklo čím dál pomaleji a nepravidelněji.
„NE!“ zavyl nešťastně, protože cítil, jak jeho lidská část pomalu umírá s ní, zatímco ta vlčí toužila po krvi vraha jeho spřízněné duše.
S co největší něžností a opatrností, co v sobě v té chvíli našel, přestože jím celým začínal lomcovat vražedný vztek a nesnesitelná touha po té teplé lepkavé tekutině - životodárné kapalině, vytrhl šíp se stříbrným hrotem z její zkrvavené hrudi, položil ji na rozmoklou zem, pokrytou slabou vrstvičkou sněhu a snad na rozloučenou ji krátce políbil, tedy spíše klovl, na již studené promodralé rty.
Poté se napřímil a pohlédl na hubeného muže v potrhaném kabátě, stojícího na rohu ulice, tedy jen kousek od něho. Hrdelně zavrčel a chystal se do poloproměny, aby tomu bastardovi připravil co nejkrutější možnou smrt. Pečlivě udržované nehty na rukách jako lopaty se rychle protáhly do smrtelně nebezpečných ostrých drápů.
Teprve teď si lovec uvědomil pravou vážnost situace. Že může být sebelepší lovec, ale proti rozzuřenému vlkodlakovi, šíleného žalem nad krutou ztrátou, nemá šanci. Začal zbaběle ustupovat, ale... k jeho smůle špatně došlápl na plechovku od coca-coly a zvrtla se mu noha. Překulil se na záda bezmocně jako brouk.
Vlkodlak si prokřupal zlověstně klouby na rukou a vykročil sebejistě k lovci. Tmavě oranžové oči mu žhnuly nevídanou nenávistí. Krok za krokem se blížil k bezmocnému lovci, který na něj mohl akorát tak čekat, jako na smrt.
A najednou to zaslechl. Ztuhl prostřed pohybu a vzápětí trhaně otočil hlavu k dívce ležící na zemi. Zdálo se mu to, nebo ne? Dívka nepatrně pootevřela oči a tak tichounce, že to mohl uslyšet jen jeho vlčí sluch, zasténala. Málem zalapal po dechu.
Hlavu otočil zpět k lovci. A pak zase dívce. Uvnitř jeho nitra se právě rozpoutala krutá nelítostná válka. Jako dvě znesvářené strany spolu soupeřily jeho dvě složky osobnosti. Lidská a zvířecí. Ta více lidská toužila se otočit a strávit snad poslední chvíle s ní, zatímco ta druhá, více zvířecí chtěla nade vše zmasakrovat lovce.
Bylo to buď a nebo.
Ovšem po sotva pár vteřinách ustoupilo jeho vlčí já, protože dokonce i to, sice zvířecky, milovalo tu dívku.
Nyní se otočil celým tělem a vyběhl k ní.
Lovec okamžitě využil šance, která se naskytne jednomu z milionu, vyhrabal se na nohy a vzal, jak se lidově říká, nohy na ramena.
Vlkodlak si toho ovšem nevšímal. Oči měl jen pro jedinou. Přiklekl k ní a vytáhl ji jemně do polosedu. Zdálo se mu dokonce, jako by rána skoro vůbec už nekrvácela, i když vypadala hrozivě. Dívčina oční víčka se zachvěla a upřela na něho namáhavě mechově zelené oči, které na ní nade vše zbožňoval.
Zhluboka, sípavě se nadechnula, jako by sbírala veškerou energii. „Umřela jsem... a... jsem.. v Pekle...?“ zamumlala skrze rozechvělé rty.
Maličko se zamračil. Nechápal, co tím myslí, i když vůbec z té skutečnosti, že slyší její hlas, vidí její oči... se mu zatetelilo u srdce. „Proč zrovna v Pekle?“ naklonil se níže k jejímu obličeji, aby mu neuniklo jediné její slovo, nádech, výdech, zamrkání...
Na minutku přivřela oči a pak je zase otevřela o poznán více než předtím. „Protože... ty by ses... do Nebe nedostal...“ dokonce se jí na rtech, do nichž se začala vracet růžová barva, objevil něco, co by se dalo interpretovat jako úsměv.
Najednou jako by z něho spadla neviditelná tíha, která ho do teď nemilosrdně dusila. Též se usmál. Nebo se o to aspoň pokusil. Tohle byla jeho Amanda. „Ne, musím tě zklamat. Pořád žiješ...“ zašeptal láskyplně.
Najednou měl pocit, že bude lépe.
Ale kdo ví.