Catella - 5. část

Nebyla jsem zrovna nadšená, že čas strávený u Naomi už vypršel. Znamenalo to totiž, že jsem se musela vrátit zpátky do ‚pokoje hrůzy‘, jak jsem nazvala své dočasné bydliště. Co mě tam vlastně čekalo? Jeden namyšlený frajírek se sebevědomím vysokým jako Mt. Everest, který si myslí, že je pán světa a my, přesněji řečeno já, ho budeme poslouchat. Jenomže to by dřív na Zemi dopadl meteorit, než abych já ho poslouchala.
Když jsem spolu s Naomi došla do Mattova pokoje, nebyl v něm jen Matt, ale i Aaron. Matt měl ve tváři nějakou pro mě neznámou emoci a na rtech škodolibý úsměv. To nevěstilo nic dobrého.
„Á, Naomi, vy už jste zpátky?“ zeptal se veselým hlasem. Naomi se na něj podívala zlobným pohledem.
„Jak vidíš, tak ano.“ odpověděla mu ledově.
„No to je dobře, že jsi tady, alespoň to nemusím říkat dvakrát. Takže, nejdříve má pro tebe dobrou zprávu. Za dva dny se vrací Eliot a vypadá to, že zůstane déle.“ řekl Matt a já hodila pohledem po Naomi. Ta měla v očích jiskřičky jako dítě čekající na večer 24. prosince.
„No a zadruhé, já si musím jet něco vyřídit v Austrálii a Alíka nemůžu vzít s sebou. Takže Aaron je tak hodný a pohlídá mi ho.“ Aaronovi se po tom prohlášení roztáhl na tváři blažený úsměv. Kdo ví, na co myslel, ale já v těch představách určitě hrála hlavní roli. A vsadím se, že bych si chvíle strávené s ním určitě do svých oblíbených nezařadila. Naštěstí těmto zkušenostem zabránil Naomin rozhořčený výkřik.
„Tak to teda ne!“ zaječela na něj. „To ani náhodou. Takže zaprvé, nevím, proč zrovna on by ji měl hlídat, když na ni nemá, na rozdíl ode mě, nárok. Pokud vím, tak ti ji prodal. No a zadruhé, pokud si ji chystáme nechat o něco déle, ráda bych ji představila Eliotovi. A na to bych chtěla, aby měla nohy a ruce ve stále stejném poměru, což u něj…“ ukázala na Aarona „… rozhodně nehrozí.“
„S tím nesouhlasím. Bude u Aarona, ty mě poslechneš a basta!“ oponoval Matt.
„A basta?“ zopakovala po něm Naomi klidným hlasem. Po předchozím křiku nebyly ani stopy, tohle byl jen zlověstný šepot, klid před bouří.
„Já s tím nesouhlasím?“ hlas nabíral na výšce. „A Já,“ na slovo já dala obzvlášť důraz, „Já že tě budu poslouchat?“ to už opět křičela. V tu chvíli opravdu vypadala jako upír. Po té milé holce, se kterou jsem strávila půl dne, nebylo ani stopy. Docela jsem se jí bála a ti dva na tom nebyli o nic lépe.
„ Ale, Naomi…“ pokusil se bránit Aaron. Ihned přestal, když zahlédl její naštvaný pohled.
„Odkdy bych Já měla poslouchat TEBE? Jsem snad nějaký tvůj otrok, nebo co? Odkdy ty jsi naším vládcem, jestli se můžu zeptat? Protože já o tom nevím, což znamená, že jsi stále jen můj pitomý bratr, který asi odněkud spadl a narazil si hlavu, protože tu sketu, která stojí přede mnou neznám!“ při jejím proslovu jí v očích hořely plameny. Opravdové plameny! Potom její vlasy změnily barvu na rudou, stejnou barvu jako má Catella, takže vypadaly, že z nich také každou chvíli začne šlehat oheň.
Ještě chvíli propalovala své sourozence pohledem, zatím co já nic neříkala, přesněji jsem se tvářila, že tam vůbec nejsem. Potom se otočila na patě, popadla mě za ruku a táhla pryč. Zpátky do jejího pokoje.

Když jsme došly k jejímu pokoji, otevřela dveře a strčila mě dovnitř. Došla jsem k její posteli a sedla si na zem.
„Počkej tady, prosím, já si jen něco zařídím, nevím, za jak dlouho přijdu.“ oznámila mi jednou větou a už byla pryč. Ještě chvíli jsem koukala na místo, kde před chvílí stála. Potom jsem se začala rozhlížet okolo, konečně jsem měla možnost prozkoumat, kde jsem se to vlastně ocitla. Líbilo se mi u Naomi, jen jsem doufala, že budu mít stejný názor i za pár dní. Naomi byla fajn, což se nedalo říct o Mattovi a Aaronovi. Ale Matt teď bude pryč a Aarona ke mně Naomi nepustí. Jejich rodiče se o mě nestarají. Ale co ten Eliot? Nevěděla jsem, co od něj čekat. Mohla jsem jen doufat a věřit ve vliv Naomi.
Prohlížení pokoje mi nezabralo moc času. Co mě nejvíc zaujalo, byl klavír. Vždy jsem měla ráda hudbu. Pomalu jsem přešla pokoj a zastavila se metr před klavírem. Chvíli jsem si ho jen prohlížela, než jsem si dovolila k němu přijít blíž. Lehce jsem přejela svými prsty po klávesách a představovala si tony, které by každá z nich vydávala. Naomi stále nešla, tak jsem si ke klavíru i sedla. Neměla jsem odvahu stisknout klapky, takže jsem jen zavřela oči a naznačovala prsty, kterou klapku zmáčknout.
Nevím, jak dlouho jsem byla v tomto ‚tranzu‘, vytrhl mě z něj až Naomin hlas.
„Kdybys to zmáčkla, znělo by to rozhodně lépe!“
Dost jsem se lekla, vůbec jsem ji neslyšela přijít. I když… na to, že hodně věcí přeslechnu, jsem si už mohla zvyknout.
„Promiň, nechtěla jsem ti sahat na věci.“ odpověděla jsem jí a okamžitě se stáhla pryč.
„Ne, mě to nevadí.“ usmála se na mě. „Jestli chceš, klidně si zahraj.“
Na to jsem rázně zakroutila hlavou. Kdo ví, jestli jsem to ještě uměla, u klavíru jsem neseděla už pár let.
„Ne, nebudu mučit tvé ušní bubínky svými pokusy o hudbu.“
„Nevadí.“ pokrčila rameny Naomi a sama začala hrát první noty nějaké skladby. Neznala jsem ji, ale ta svižná melodie se mi líbila. Zjistila jsem, jak často zapomínám na skutečnost, že jsem v jedné místnosti s upírem.
„Víš, jsem celkem ráda, že jsi tady. Sice nedobrovolně, ale asi jako jediná normální.“ řekla Naomi, když dohrála.
„Normální? To asi ano. Neznám upíra, který ba choval vlkodlaka.“ odpověděla jsem jí. „A jinak, jmenuji se Elektra.“ dodala jsem.
„Páni, pěkné jméno.“ pochválila mi Naomi.
„Naomi taky není špatné.“ oponovala jsem jí.
„To sice ne, ale zní to jako název nějakého exotického hmyzu.“ odpověděla ironicky Naomi.
„Super. To moje je jako prodejna elektrospotřebičů.“ zasmála jsem se. Téma ‚Naše jméno‘ jsme probíraly až do večera.

Tu noc jsem se poprvé pořádně vyspala, bez toho, abych se bála, že se už neprobudím, to byl první důvod, no, a taky jsem nespala na zemi, ale na pohovce. Matt zmizel asi hodinu po ‚našem‘ rozhovoru a Aaron byl na lovu. Lepší ‚podmínky k přežití‘ jsem si nemohla přát.
Ráno mě nevzbudil ani kopanec do břicha, ani zatahání za vlasy nebo křik do ucha, jak to bylo v minulých dnech. Místo toho mě na tváři šimraly první ranní paprsky zimního slunce. Když jsem se vzbudila a rozhlédla se kolem, Naomi jsem nikde neviděla, zato jsem viděla obrovský tác s jídlem na stolku vedle pohovky. Takhle bohatou snídani jsem neviděla za celé oba své životy. V mém lépe stravovaném prvním životě jsem k snídani dostávala krajíc chleba a nějaký čaj, později, po mé přeměně, jsem jedla to, co jsem si ulovila. A když jsem náhodou byla v sídle, také se žádné hostiny nekonaly. Zato tady… tady to byl ráj na zemi. Rohlíky, housky, chléb, máslo, salám a sýr, kobliha, mléko, čaj a to, na co jsem se těšila nejvíc – káva. Tu jsem pila jen jednou v životě a moc mi chutnala.
Avšak tahle byla tisíckrát lepší. Stejně jako to ostatní. I přestože jsem se najedla k prasknutí, na táce zbylo jídla pro malou školku. Zabraná do jídla jsem si nevšimla, že si ke mně někdo přisedl. Muž kolem dvacítky, krásný (takže upír), vysoký, svalnatý, s tmavými rozcuchanými vlasy a tmavě hnědýma očima. Na sobě měl světlé jeansy, bílou košili a tmavě zelenou mikinu. A co mě nejvíce udivilo, usmíval se.
„Ahoj.“ řekl a já se s trhnutím otočila. Pobaveně se uchechtl nad mým výrazem, kde se míchal šok s překvapením.
„Já jsem Eliot.“ ještě více se usmál a možná chtěl ještě něco říct, když v tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vletěla Naomi.
„Eliote!“ vykřikla a skočila mu do náruče. Chvíli se objímali a potom se políbili. Nechtěla jsem je rušit v takové chvíli, proto jsem se diskrétně otočila zády a napila se čaje.
„El, nevím, jestli jste se už seznámili. Takže, tohle je můj přítel Eliot, Eliote, tohle je Elektra.“ ukázala na mě Naomi.
„Těší mě.“ opět se usmál Eliot a já mu kývla. Tento upír mi také začínal být sympatický.
„Klidně můžeš mluvit.“ řekla mi Naomi, Já jen trochu natočila hlavu na stranu. „On ti neublíží.“ mluvila ke mně jako k tříletému dítěti a já hlavu naklonila ještě víc, jako psi, když k nim mluvíte, zatímco oni nemají nejmenší tušení, co po nich chcete.
„No tak nic.“ povzdechla si Naomi a otočila se zpět k Eliotovi.
„Neměl jsi dorazit až zítra?“ zeptala se naoko naštvaně.
„Snad ti to nevadí?“ Eliot na ni upřel své tmavé oči. „Jestli jo, můžu zase odejít a přijít až zítra. Ale nemohl jsem se dočkat, až tě zase uvidím.“
„Opovaž se odejít!“ vyhrkla Naomi a ještě jednou ho silně a pevně objala. Nechala bych jim soukromí, ale já se z té místnosti nesměla hnout, takže měli smůlu.
„A jak dlouho se zdržíš?“ zeptala se Naomi Eliota s otázkou a zároveň očekáváním v očích.
„Dokud mě tu budete chtít.“ odpověděl Eliot a obdařil ji zářivým úsměvem. Všimla jsem si, že se smál často. Měla jsem ho čím dál radši.
„Takže se připrav, od teď tady bydlíš navždycky.“ upozornila ho varovným tónem v hlase Naomi.
„A ty tu budeš taky? Beru!“ Eliot zněl vážně nadšeně.
„To bych to doporučovala!“ vyhrožovala Naomi. „Miluju tě.“
„Já tebe taky.“ Eliot ji znova políbil. Potom spolu odešli pryč a nechali mi tak prostor k přemýšlení. Věděla jsem, že tento upír mi neublíží, prostě jsem to nějak podvědomě cítila. Takže se ho nemusím bát, možná ho dokonce budu mít i ráda. To bylo velice pravděpodobné, ovšem pod podmínkou, že jeho chování bude stejné jako teď.