Můj vesmír...

Největší tajemství na světě je to, že neexistuje jeden vesmír. Existují tisíce, ne , existují miliardy vesmírů, které se v určitých bodech protínají. Nemyslím ovšem vesmíry paralelní. Každý z těchto vesmírů, o kterých chci psát je jedinečný.Budu vám teď vyprávět o tom svém.
V mém vesmíru je jen jedna malá planetka. Ta planetka je mým životem, tak jako já jejím.Vesmíry ostatních vidím jen jako obrazy, jako pouhé záblesky zpoza nekonečného obzoru rudého moře, jež leží ještě před začátkem vesmíru. Na mém nebi nesvítí životadárné a spalující slunce. Po noční obloze nikdy neputuje tajemný měsíc a nikdy na ní nevysvitne ani jediná hvězda. Je to svět plný nenávisti a zoufalství. Po černé obloze putují mračna radioaktivního prachu. Vyprahlá půda nejasné barvy je rozpraskaná. Ojedinělé krvavé řeky protínají jednotlivé kontinenty jako cévy. Skalnaté hory se tyčí nad mořem jako obří tesáky dravého tvora, který vás má pozřít. Na několika místech vyvěrají prameny hnisu a oceán je tvořen slzami, které byly prolity na počátku věků. Bílé kmeny a větve mrtvých stromů kontrastují s oblohou. Ale i v tomhle mrtvém světě je místo, které se zelená svěžestí, ne však díky mě ,ale díky mým přátelům, kteří zde do vyprahlé půdy zasadily pár semínek přátelství a vydatně je zalévali svými slzami. Tak vzniklo údolí, do kterého, mí přátelé chodí. Říkají že můj svět je skvělý a krásný a to všechno. Ale pletou se, za jedním hřebenem hory už je jen vyprahlá země nikoho ,tím méně pak má cenu se snažit, protože ten krásný kousek z planetky stvořili jen oni svým úsilím, prací a odhodláním. Do toho malého kousku půdy každý z nich vložil to nejlepší ze sebe. To byla ovšem velmi špatná investice bez jakékoli návratnosti. Ale ani mí přátelé nedokážou rozsvítit oblohu nebo sesvorkovat moji malou planetku která se postupně rozpadá. A jaktože tedy může být to údolí krásné? Je to prostý trik. Nad údolím létají světlušky a zahalují to místo podivným přísvitem, který nápadně připomíná atmosféru noci svatojánské. To místo mám ráda stejně jako mám ráda každého z nich. Jsou tu maličkosti , kterých si všimnete až po chvilce soustředěného naslouchání a pozorování. Tygří rodina obývající jednu z mnoha jeskyněk, hejno pestrobarevných papoušků a mnoho druhů pestrobarevných lilií. To jsou věci, které mé přátele symbolizují, to je něco co mají rádi, to je vzácný kousek jejich čistých duší. A všechny ty kousky mají poskytnout mě náhradu za tu moji. Kde je moje duše? Velmi dobrá otázka, taky se často ptám. A kdože obývá zbytek mého království? Po vyprahlých pláních se sem a tam vláčí mí staří známí kostlivci. Ve stromech žijí poněkud ironičtí duchové. A v řece cynické duše padlých filosofů. Že tu mám zajímavou společnost? No jistě, jsem na ně náležitě hrdá. Na návštěvy do cizích světů chodím celkem často, ale vždy mě stejně jako poprvé překvapí jejich energie a rozmanitost a originalita. Že můj svět je originální také? Ale prosím vás je jako okopírovaný z jednoho z méně povedených hororů.
Jednoho krásného dne, pardon chci říci v určitém čase v té věčně trvající noci jsem se smutně trmácela krajinou. Po mém boku kulhal kostlivec, kterého jsem měla obzvláště ráda, jmenoval se Cameron a neustále do mě hustil "vtipné" historky z války. Na holé lebce měl ještě stále svoji starou vojenskou přilbu ve které byla díra po kulce, která se mu stala osudnou. Mnohokrát jsem mu nabízela solidní paruku nebo jinou pokrývku hlavy ,ale tvrdohlavě to odmítal. Začínal být také na stará kolena trošičku senilní.Ten den mi povídal obzvláště zábavnou a zveličenou historku.
"To sme tenkrát byli s hochama přímo v zákopech na přední frontě.Kolem nás bouchaly granáty a na nás pršely někdy už docela prohnilé ostatky vytržené po výbuchu společně s půdou.A pak začal přímí útok. Říkám ti Fredie si byl zrovna otočený zády a ten voják se k němu přikradl.No mysleli sme že je po něm
,ale Fredie se nedal, prdnul si a ta tlaková vlna toho zmetka odhodila dobře 5 metrů daleko.... "
"Cože, to trochu přeháníš ne.."řekla jsem a šťouchla ho do žeber -ovšem ne jen obrazně.
"Ani v nejnemším"...odpověděl naoko vážně.
S ním jsem si trochu víc připadala jako člověk.I když vám to možná přijde jako blbost. Došli jsme k mému oblíbenému lesíku na malé vyvýšenině. Postupně se k nám přidali někteří duchové. Měli mě rádi, i když to neradi dávali najevo. Byli má velká rodina. Já je stvořila a beze mě by neexistovali. Jediné co bylo pro mě na mojí malé planetce nebezpečné byl spánek. Ve spaní se vám totiž mohou zdát noční můry a ty se pak mohou promítnout do vašeho malého vesmíru...i přes tohle nebezpečí jsem zavřela oči a usnula...
...Když jsem se probudila skoro jsem nepoznala, kde jsem na jindy poklidných pláních plápolaly ohně a vzduchem se nesl šepot výsměšných hlásků. Cameron byl pryč, jen jeho pověstná helma ležela vedle mě. Taková maličkost měla za následek totální paniku - byla jsem ve své noční můře!!!... a odtud mě nikdo nepřijde zachránit, nikdo nemůže. Když je člověk jednou v noční můře může zvrátit její děj, nebo uvíznout navěky. Šla jsem na jediné krásné místo v mém malém světě a našla tam jen kamenitou poušť tak typickou pro mou duši, ale tak netypickou pro tohle posvátné místo. Teď mi bylo do breku, kdyby to bylo možné, tak řeknu že slunce mého života zapadlo, ale jak víte , můj svět žádné nemá. Otočila jsem se zpět a za mnou stálo moře lidí bez obličejů, bez očí, bez nosů, bez rtů.... Byla tu i jedna malá holčička, které v ruce usilovně svírala plyšového medvídka, jak se bála, že se tak sama ocitla ve tmě. Přála jsem si moct něco udělat, nějak jí pomoct, ale nemohla jsem nic, byla jsem bezmocná jako stéblo trávy ohýbající se, sklánějící se před silným větrem. Ruce poslepu hmataly kolem sebe. Dost daleko ode mě, možná až moc. Možná by stálo za to je za ně chytit, zašeptat, že všechno bude dobré, nehorázně lhát a zapřít své vlastní přesvědčení a potom je zase pustit , zanechat samotné ve tmě. A možná bych je měla nechat být... Ne ...usilovně jsem se soustředila a lidé zmizeli, zbyla jen pustá pláň. Zase doma řekla jsem si v duchu. Pak už nebylo nic než prázdnota, nic než nic vznášející se v ničem. Nic než já a nože zabodávající se do mého těla a zanechávající za sebou hluboké krvácející rány. V mysli už nebylo nic než bolest a nic než touha utéct od ní co nejdál. Zavřít za ní dveře a schovat se do kouta spolu s baterkou, dekou a oblíbeným plyšovým medvídkem. Tak jasnou mysl jsem neměla už tisíciletí, otevřela jsem oči a na obloze svítila hvězda. Zase doma pomyslila jsem si s úsměvem...