Katarze

Zvědové přišli. Oni přicházejí. Přeskočil jsem další kořen a pokračuji v běhu. Jak bych je mohl zmást? Meč mi poskakuje na zádech a kvůli pevného sevření luku mě pálí pravá ruka. Udělám falešnou stopu. Mám ale čas? Musím to zkusit. Ale proč se vůbec snažím? Pronásleduje mě banda orků a já tady chci dělat falešné stopy. Dobře, soustřeď se.
Skrze větve starých, vysokých stromů na mě dopadá světlo úplňku, hvězdy ukazují na sever. To znamená, že můžu doběhnout na mýtinu a tam, cokoliv udělám, se střetneme. Pravda, mohl bych běžet někam jinam, třeba do tábora. Tam by neměli žádnou šanci. Nebo by to dokonce mohli vzdát a přestat mě pronásledovat, vždyť tohle místo taky znají. Kolik jich tak je? Pět? Dobrá... Pokud se na mýtinu dostanu včas, jednoho stihnu sestřelit. Možná dva. Určitě dva. A ti zbylí tři... Hm... No, pokud to jsou Velcí orkové, bude to možná trochu těžší, ale vypořádám se s nimi.
Ale proč vlastně? Proč bych je měl zabít? Proč vlastně vůbec zabíjím? Protože musím. Ale vážně musím? Ano. Společnost to vyžaduje. Společnost to vyžaduje? Co to žvaním? Zabíjím pro ně. Udělali ze mě to, co jsem, je to jejich chyba, sebe nemám z čeho vinit.
Smrt... Jaká asi je? Tolik stvoření mi už prošlo rukama. Zvláštní. Jak začnete, nemůžete přestat. Proč to dělám? Jaký to má smysl? Chudáku. Žádná společnost. Ty jsi vrah. Ne oni. Psychologie davu? Na to se nemůžeš vymlouvat. Ah, shoříš v pekle. Propadl jsi slávě, moci a smrti. Proč neběžíš do tábora a nenecháš ty orky na pokoji? Protože já je chci zabít. Je to lehké, můj každodenní chleba. Vidět, jak umírají... Stačí jedna dobře mířená střela a oni padnou k zemi. Ah, my smrtelníci jsme tak slabí...
Dobře. Takže odtud mě nemůžou vidět. Vážně, pět Velkých orků... No tak, pojďte k mamince... Miluju ten pocit, když vytáhnu šíp z toulce, natáhnu tětivu a dřevo se napne. Tak, sbohem. Jsou tak zranitelní... Jaké to je, uslyšet ten smrtelný svist šípu? Pro mě nádhera. Velmi dobrá střela, oba jsou mrtví. Tak si pro mě pojďte! Zažijete peklo. Nebojte, jednou se tam potkáme...