Padlý anděl I.

„Tak už se neobviňuj.“
„Já neviním sebe, viním tebe!“
„Proč mě?!“
„To kvůli tobě mě zítra bude profesor otravovat u tabule.“
„Ale vždyť jsem nic neudělal..“
„Že neudělal?! Kdo se to vymlouval, že jsem ho nenechal se učit … a vyměň si už ten obvaz! Začíná se mi při pohledu na tvou ruku dělat špatně.“
O hlavu větší vysokoškolák se podíval nejprve na svou pravou ruku, potom se poníženě poklonil a řekl: „Odpusťte mi, můj pane. Já se polepším.“
„A přestaň s těmi blbostmi! Nestojím o problémy. Už tak je to fuška tu zůstat.“
S další hlubokou poklonou a úlisným úsměvem během předklonu se vyšší ze dvou vysokoškoláků rozloučil s tím menším a poté, kdo ví kam si odešel..

***

„Utíká! Nenechte jí uniknout! Chyť te jí!“ a mnoho dalších podobných zvolání se neslo od pronásledovatelů mladé dívky, vzhledem a věkem jistě vysokoškolské studentky. Tu teď pronásledovala banda mužů v černých oblecích a slunečních brýlích, i když už byla noc. Uháněli jí a štvali jako divou zvěř. Kam se hnula, šli za ní. Nikde se před nimi neskryla. A když, tak ne na dlouho. Cítili její strach a vnímali úzkost skrze bouřlivý tlukot jejího srdce.
Buch, buch, buch … prsa se jí vzdouvala, když na kratičký okamžik zastavila, aby nabrala dech. Skrytá za odpadním kontejnerem v zapadlé uličce rozmýšlela, co dál. Slyšela je, jejich hlasy a vnímala jejich touhu. Věděla, že jí nedají pokoj. A věděla, že nevydrží unikat dlouho. „Proč. Proč já?“ ptala se sama sebe, ale nikdo jí nemohl dát odpověď, tím spíš ona sama. „Proč mě vyhnali? Proč já!“ řekla tentokrát do temné noci bez mraků a její bezradnosti tiše přihlížely jen hvězdy a měsíc v úplňku.
„Támhle je,“ zaznělo zvolání jednoho z pronásledovatelů a smečka hladových vlků se dala do opětovného pronásledování.
Utíkala a nevěděla kam. Neměla cíl, neměla už ani domov, jen pronásledovatele v patách.
Vběhla do nejbližších dveří jednoho z mnoha mrakodrapů v němž se nacházeli jen kanceláře a přes den stovky úředníků, kteří teď odpočívali doma a sbírali sílu na další pracovní den.
Teď ohromná budova ze skla a oceli zela téměř prázdnotou. Jen pár nočních hlídačů, kteří byli rozesetí po celé ohromné stavbě byli malou jiskřičkou života.
Dívka unikala po požárním schodišti stále nahoru. V patách měla své pronásledovatele. Už jí to unavovalo. Avšak pokusy o vzdor již vzdala. Když se předešlých zbavila, tak po chvíli se objevili další. A bylo jich jen víc. Nemělo smysl s nimi bojovat.
Víš, jen stále víš. To byl její současný cíl. Dosáhnout až nejvyššího patra. Alespoň na kratičký okamžik opět dosáhnout výšin, která jí byla už zapovězená. Taková nespravedlnost. Bezpráví. Proč ona? Proč zrovna ona? V myslí se jí pořád ta otázka honila hlavou, ale odpověď nikde. Druhá otázka byla prostší: „Co dál?“ bezcílně a beze smyslu nemělo utíkání žádnou cenu. Proč vůbec unikat, když neměla cíl a další smysl svého života. Avšak pud sebezáchovy a zbylá hrdost jí bránila se vzdát těm mrchožroutům. Pokud musí už zemřít, bude to aspoň rukou někoho silného!
Dveře od střechy se rozletěli, když do nich kopla. Neměla s nimi pražádné problémy. Byla to pro ní slabá překážka, se kterou by se vypořádal každý jejího druhu. Druhu?! Patřila ještě vůbec mezi ně? Těžko říct. Vždyť se jí přece zřekli. Už k nim nepatřila. Byla sama! Zatracená, ztracená v tomto světě plném násilí a všudy přítomného chaosu. Ve světě, kde spravedlnost, čest, dobro a zlo byly pouhými knižními a filmovými náměty. Tady nemohla čekat od nikoho pomoc. Ne, tady mohla čekat jedině a pouze zradu s utrpením.
„Koukám, že si ještě neztratila sílu vzdorovat,“ zaznělo od mladíka stojícího uprostřed střechy. Oděn pouze v džínách a značkovém tričku s krátkým rukávem, které ani trochu nezakrývalo jeho pravou ruku, celou zafačovanou od konečků prstů až k rameni obvazy. Jeho černé oči pak rudě žhnuly. Tak zlověstně a ten jeho dravý úsměv též nevzbuzoval mnoho důvěry v jeho úmysly.
„Tak se konečně ukázala. Silnější hyena,“ řekla si dívka a v ruce se jí objevil meč.
„Myslíš si, že se mi můžeš postavit?“ zaznělo pobaveně. Potom mladík zatnul pravou ruku v pěst a obvaz zmizel v jednom velkém plameni. Odhalil svou končetinu netvora s drápy. „Uvidíme, kdo je silnější.“
Dívka vyrazila přímo vpřed. Ohnivé koule létali všude kolem ní. Sotva stačila uhýbat a uskakovat. Byla rychlá, mnohem rychlejší, než normální člověk, ale ani její protivník se nedal srovnávat podle lidských měřítek. Oheň ho obklopil a utvořil neprostupné brnění, které zároveň po dívce útočilo živými plameny.
Tlupa mužů v oblecích se dostala na střechu. Když však spatřili mladíka, objevila se v jejich tvářích čirá hrůza. Věděli, že teď už nemá dívku smysl dál pronásledovat. Ostatně, jak by chtěli získat alespoň malý kousek z kořisti? Na scéně se objevil mnohem silnější predátor, než byli oni. Přišel čas zmizet ze scény dřív, než přijdou sami k úhoně.
Dívka si všimla tichého odchodu svých dřívějších pronásledovatelů. Bylo jí hned jasné, že se ocitla v pořádně zlé situaci. A to věděla nehledě na to, že jí tělo téměř olizovaly pekelné plameny. Ostatně ve zlé situaci byla už dávno. A to byl teprve první den jejího vyhnanství! Nechtěla ani vědět, co přinese zítřek. Pokud se ho vůbec dožije. Chtěla být volná a to teď je. Nevzdá se, rozhodně ne hned v začátku. Naposledy pozvedla svůj meč k nápřahu a vrhla se na mladíka před sebou, který se jí nahlas vysmíval. Na poslední chvíli však změnila směr k okraji střechy a skočila dolů.
„Ne, to né!!“ doneslo se k ní během jejího pádu. Potom ucítila už jen prvotní prudký nápor větru, jak roztáhla svá černá křídla a pak letěla pryč od nebezpečí. Nebo vstříc nové hrozbě. Těžko říct, co jí potká jako první ...

***

„Ach jo. To je zas otrava,“ postěžoval si mladík, když ve školní uniformě kráčel skrze park do soukromé školy. Byl vysokoškolák a zároveň člen speciální třídy, do níž chodili jen vybraní, výjimeční, jako byl on sám. Znuděný životem nevěnoval pozornost ani skupince dívek, které si mezi sebou šuškali právě o něm. Byl menšího vzrůstu, v době vysokých lidí bylo jeho sto sedmdesát centimetrů pro muže docela mínus. Avšak narozdíl od většiny měl on několik trumfů v rukávu. Krom své inteligence disponoval i tváří, v níž se spojovala dětská roztomilost a zároveň mužské rysy, které dohromady utvářely dokonalý magnet na holky. Co na tom záleželo, že byl o něco menší, když se po jeho úsměvu dívkám podlamovala kolena a jejich srdce mu hned patřila. Mohl mít kteroukoliv by jen chtěl, ale to ho nezajímalo. Jemu šlo pouze o zábavu. Nějaké zvláštní zpestření v jeho nudném životě. A i když doposud zkoušel všelicos, doposud to pravé neobjevil.

Po včerejším útěku od svých pronásledovatelů měla alespoň krapet štěstí a nalezla suché a jakž takž teplé místo na přespání. Teď jí však trápil jiný problém. Věděla, že během dne bude částečně v bezpečí. Alespoň před většinou pronásledovatelů. Nyní musela vyřešit nový problém. Hlad. Kručelo jí v žaludku a sotva viděla na cestu. V kapse neměla ani korunu a krást jídlo nechtěla. Opět se ozval zbytek její hrdosti. Nebo to byla hrdost lidí z jejího - teď už bývalého - druhu? Na tom nezáleželo. Jídlo. Musí se najíst nebo padne únavnou. A kdo ví, co se s ní stane potom.
Kráčela po chodníku a mířila k nejbližšímu přechodu pro chodce přímo před sebou. Najednou do ní někdo vrazil a ona spadla na zem.

Znuděný a trochu frustrovaný z další nudné přednášky, která ho dnes čekala se blížil ke škole. „Kdyby se tak stalo něco zajímavého,“ řekl si pro sebe a v tu chvíli, kdy se chystal zabočit za roh se srazil s mladou dívkou. Čelem se střetl s její bradou a pak se odporoučel k zemi, stejně jako ona. „Sakra, další kobyla,“ bylo to poslední, co si pomyslel.
Zazněly slabé vzdechy a bolestné kňourání od dívky. Sám se v sedě držel za čelo a teď se jen díval na tu, která mu ještě více znepříjemnila dnešní den. Byla asi v jeho věku. Dlouhé blond vlasy sahající dívce až na prsa a pěkná figura. Tvář bohyně, která by okouzlila nespočet kluků. A podivné oblečení, jako pro ženu z orientu. Samý barevný závoj. Avšak pro něho nebyla ničím zajímavá. Aspoň zatím.
„Hej ty,“ oslovil jí. „Jsi v pořádku?“
„Au. Proč to musí být ještě horší,“ zakňourala a potom se pořádně nahlas ozval její žaludek.
Chvíli se na ní tak díval. Přemýšlel. Nudná škola proti pomoci bližnímu svému. Nad čím to vůbec přemýšlel?! Jasně, že jí pomůže. Třeba ho na chvíli zabaví!
Zvedl se až překvapivě rychle na nohy a potom se nad dívkou sklonil a nabídl jí svou ruku.
Hleděla do těch temných očí několik vteřin, než potom jako omámená jeho ruku přijala. Nevěděla ani proč se tak rozhodla. Úplně sama v nepřátelském světě s pronásledovateli v patách a teď v klidu a bez rozmyslu přijme něčí nabízenou ruku? No, tak nebo onak, už se stalo.
„Nemáš hlad?“ zeptal se svým klidným a přátelsky znějícím hlasem a nemohla mu nějak odmítnout. Tedy zvláště její žaludek chtěl nabídku přijmout stůj, co stůj.
Stánek s občerstvením byl sice skromným místem, leč na chutné jídlo bohatým zdrojem. Mladík koupil sobě a dívce ten největší hamburger v nabídce a potom se společně usadili na nedaleké schody.
Dívka se pustila do jídla okamžitě. Pořádně se zakousla, že to vypadalo, jako kdyby v jejím puse zmizela hned celá polovina hamburgeru. Málem se jím zadávila.
„Co tu děláš?“ zeptal se po chvíli zcela nevinně mladík. Uběhlo několik okamžiků, ale odpovědi se nedočkal. Trpělivost nepatřila zrovna dvakrát k jeho dobrým stránkám, ale nechtělo se mu do školy, a tak se rozhodl vydržet a snad se dozvědět něco zajímavého nebo aspoň něco, co jej na kratičký okamžik zabaví.
„Já jsem Raziel. A jak se jmenuješ ty?“ promluvil nakonec, protože nesnášel ticho.
„Xandra,“ odvětila, když spolkla poslední sousto. Potom se zadívala na trochu nakousnutý burger jejího zachránce od smrti hladem.
Zželelo se mu jí, a tak jí ho dal. Bez tak neměl ani moc veliký hlad. „A co tu pohledáváš, Xandro?“
Chvíli tak na něho hleděla během dalšího jídla a nakonec se z ničeho nic rozplakala. Kolemjdoucí se při zvuku jejího hlasitého pláče a vzlykání na dvojici okamžitě podívali. Raziel na okamžik ztuhnul, protože to vůbec nečekal. Dostal přesně to, co si přál. Překvapení a zpestření dne hned v jednom okamžiku. A i když se mu pozornosti dostávalo pořád, tuhle zrovna dvakrát nemusel. Vzal tedy Xandru za ruku a společně odešli do parku, kudy ráno procházel.
Chvíli tak v tichosti vedle sebe seděli na lavičce, před sebou měli výhled na umělý rybník a na něm párečky kachen a několik labutí. Nakonec ticho opět přerušil Raziel. Opravdu nesnášel ticho.
„Máš, kde bydlet nebo si utekla z domova?“
„Neutekla jsem. Vyhnali mě,“ odvětila po chvíli.
Kolem nich nebylo nikde ani živáčka. Jen oni dva, park a několik zvířat. Ideální chvíle pro dvojici zamilovaných, kterou však oni dva nebyli.
„Vyhnali tě? A v jakém světě to žiješ, když tě vyženou.“
Xandra se podívala toužebně na oblohu. Její společník se podíval tím stejným směrem, co ona, ale neviděl nic zajímavého. Nebo aspoň nic, co by představovalo odpověď na jeho otázku.
Xandra opět mlčela. Měla konečně chvíli klidu, kdy jí nikdo nepronásledoval a přemýšlela nad tím, co dál. Její společník a zachránce byl z jiného světa. Nevěděla, jestli ho má do toho zatahovat, ale byl k ní hodný a navíc teď, když byla sama toužila a potřebovala někoho, komu by se svěřila se svým trápením a snad od něj dostala i nějakou tu radu.
„Žila jsem na nebi, ale vyhnali mě, a tak se ze mě stal padlý anděl,“ řekla prostě.
Raziel, který neměl rád ticho teď chvíli mlčel. Ještě jednou se podíval tím směrem, co předtím ona a pak se podíval na ní. „A kde jako máš křídla?“
Postavila se a potom se jí na jejích zádech zjevila křídla. V rozpětí měly dobré tři metry, celá tvořená černým peřím.
Raziel polkl. Vskutku ho dnes potkalo něco opravdu zajímavého a nevšedního. „Ale pokud se nepletu, tak padlí andělé jsou démoni? A ty nevypadáš jako něco … něco hrůzostrašného,“ vysoukal ze sebe a najednou působil nějakým podivným dojmem on. Jako kdyby byl fascinován a zároveň ohromně šťastný. Rozhodně nepůsobil tím vyrovnaným a klidným dojmem, jako ze začátku.
Podívala se na něho a přitom naklonila hlavu na stranu v jasném gestu otázky: „Jak to prosím tě víš?“
Polil ho pot a potom, co sklonil a zabodl pohled do země tichounce dodal: „No, já se, tak trochu, o tyhle věci zajímám.“
Pobaveně se zasmála a na tváři vykouzlila opravdu skvostný úsměv. Vyrazila mu tím dech. Ale jen na chvíli.
„A co teď budeš dělat? Nebo, co čeká, takového padlého anděla?“
„Nevím. Prozatím mě jen všichni honí a snaží se mě zabít. Zrovna včera večer se mě jeden kluk s hořící rukou pokusil zabít. Ani přesně nevím, co to bylo za démona.“
Raziel na okamžik zbystřil. Na chvíli působil jako někdo úplně jiný.
„Támhle je,“ ozvalo se za jejich zády a na scéně se znovu objevila skupinka mužů v oblecích a slunečních brýlích.
Raziel se podíval na pronásledovatele Xandry a než stačil cokoliv udělat, popadla ho dívka na útěku za ruku a táhla ho sebou pryč. Počáteční šok nahradilo jeho odměřené myšlení: „No co, aspoň bude nějaká zábava. Kdy zas budu mít příležitost potkat padlého anděla,“ řekl si v duchu pro sebe.